Pohoda 2015 vykročila snům vstříc (1. díl)

Pohoda 2015foto: Pohoda/Martina Mlčúchová

Pokaždé mám ten stejný pocit. Vracím se z Pohody nabitá zážitky a v hlavě mám jedinou myšlenku: „To byl ten nejlepší ročník, jaký jsem dosud zažila.“ Euforii střídá vnitřní volání po troše racionálního uvažování a snaha hlavně se vyvarovat jakýmkoliv minimalistickým smyčkám. „Vždyť tohle píšeš každý rok,“ snažím se uzemnit sama sebe. Ač jsem se opravdu pokoušela se oprostit od ryze osobních, dalších (kolikátých už?) splněných snů, psát cokoliv jiného by byly lži. City jsou, jak známo, relativní a je dost možné, že příští rok budu psát zase to samé. Je však docela jisté, že Pohoda je festival, který se pořád vyvíjí dopředu a k lepšímu. A to po všech stránkách.

Pořadatelé se chlubí téměř vyprodaným ročníkem a bezproblémovým průběhem. Ano, tohle samozřejmě je základem určitého splnění závazku, ale co je pro jednoho konkrétního návštěvníka vždy nejdůležitější, je jeho osobní naplnění. Na Pohodu jsem letos jela jen z jednoho podnětu. Of Montreal. Vidět naživo Kevina Barnese s celou škálou jeho bohaté tvorby, potkat se v backstage, byl jeden z těch zmíněných snů. „To je hloupost, jet na festival kvůli jedné kapele“, řekl mi můj kamarád. V případě Pohody je to všechno, jen ne hloupost. Vlastně by mě překvapilo, kdybych si festival po celé ty tři dny neužila jedním koncertem za druhým. To je totiž v Trenčíně skoro záruka.

Letošní program vyřešil téměř vše, až na rozmary počasí (které si s námi opět nepříjemně zahrávalo střídáním horkého dne s velmi chladnou nocí). Zatímco předchozí dva ročníky stály zejména na headlinerech a přes den se toho hudebně tolik zajímavého nedělo, tentokrát jsem od brzkého odpoledne nevěděla, kam dřív skočit.

Nezastavitelný Manu Chao

Čtvrtek patřil jinému splněnému snu přímo hlavního šéfa Pohody, Michala Kaščáka. Po mnoha letech se mu podařilo dostat na letiště Manu Chaa s kapelou La Ventura. Nevím, kolik hudebníků si přijelo osobně místo konání jejich vystoupení omrknout rok dopředu, v každém případě Manu Chao se v Trenčíně stavil loni při svém evropském turné, což je historka, kterou jste možná slyšeli. Netuším, kolik pozornosti se mu dostalo minulý rok na Rock For People, ale na Slovensku byl králem. Kaščákova kapela Bez ladu a skladu slavící letos kulatou třicítku mu v podstatě předskakovala a jak bývá u čtvrtečního headlinera zvyklost, je to jediný koncert, kterému nekonkuruje žádná jiná stage. Že Manu Chao už od roku 2007 a jeho poslední desky La Radiolina nic nového nevydal, bylo celkem jedno. Hity, které roztancují i mrtvého, plynule navazují skrze blízkou rytmiku, Manu je zpívá v několika jazycích a i když prostřídá během koncertu různé žánry od ska, přes reggae až po latino folk, pořád jste doma. Na Pohodě si vyžádal minimálně dvouhodinový set (to minimálně zdůrazňuji). První hodina se nesla v duchu „best of“, poté už se ono „best of“ zužovalo do opravdu té nejextrémnější až havlovsky absurdní polohy, kdy kapela opakovala stále stejný motiv dechů ze skladby L'Hiver Est Lá a další oblíbené pasáže. Publikum se takto punkovým závěrem, kdy se zdálo, že Manu Chao už řekl naprosto vše, nenechalo obalamutit a protože touha hrát dál byla silná i ze strany účinkujících, kapela se vrátila a její výstup tak asi po pátém přídavku vstoupil do své třetí hodiny. Bylo kolem půl druhé v noci, když jsem opouštěla letiště a Manu Chao stále zpíval na hlavní stagi.

Manu Chao, Pohoda 2015foto: Pohoda/Martina Mlčúchová

Ten večer jsem stihla ještě japonské Tricot, jež však zaujaly jen zdivočelou bubenicí, jinak bohužel jejich písně jsou nedotažené a hlavně po vokální stránce ploché. Vůbec bych to nepřisuzovala jinému melodickému cítění, jen snaze hrát jako angloamerické kapely, ale bez schopnosti napsat písničku, která aspoň na chvíli zastaví dech. Takto jste se zastavili při pohledu na čtyři japonské ženy v obsazení rockové kapely a po dvou skladbách jste mohli odejít.

Vlastně zčásti by se totéž dalo říct o nadějné slovenské skupině Fallgrapp. Pozoruhodný projekt hrající až magicky krásnou instrumentálně barevnou hudbu trpí vokální složkou, která příliš sází pouze na houpání se na vlnách vlastní opojné zvukové produkce a chybí jakákoliv výpověď, kterou od takto ambiciózně znějící záležitosti prostě očekáváte. Nejspíš by vůbec nevadilo, kdyby Fallgrapp neměli žádné texty a zůstali jakýmsi baroque popovým post-rockem, ale třeba je časem jejich místy progresivní cítění dovede úplně jinam.

Fallgrapp, Pohoda 2015foto: Pohoda/Martina Mlčúchová

Britský pop, africké reggae i cross-sounding experiment

Tradičně Pohoda každý rok přivítá i nějaký ten ostrovní objev, letos do této kategorie patřil Tom Vek (v poličce už má však vystavená tři vlastní alba). A naživo obstál velmi dobře, protože jeho písně zní v syrovější podobě bez různých produkčních nesmyslů mnohem lépe než na nahrávkách (neříkám tohle o většině britských kapel?, jejich krátkodobými trendy ovlivněná produkční snaha už prostě splývá a nebaví). V závěru koncertu mi přišlo, že takhle nějak by mohli hrát Bloc Party, kdyby stále měli čerstvé nápady a nevykrádali sami sebe. Navzdory pomalejšímu studiovému tempu skladeb se to před pódiem hemžilo tančícími lidmi.

Tom Vek, Pohoda 2015foto: Pohoda/Martina Mlčúchová

Nejinak tomu bylo na vedlejší Orange Stage, kde hned po Tomovi zahájili své humorem protkané a pulzující rytmikou nabité vystoupení Midi Lidi. Asi nemá smysl představovat tuto brněnskou sestavu, která experimentuje, remixuje a ve své lehké komediálnosti je publikem vždy vítaná jako nejen zábavné zpestření. Pro to slovenské si připravila covervezi známé písně od Tublatanky Dnes a svůj sen si tak splnil i frontman Midi Lidí Petr Marek, když si s pomocí hélia zazpíval výšky jako Maťo Ďurinda.

Můj individuální páteční program ovšem sestavený z toho, co festival skutečně v daný den nabízel, byl vůbec průletem po celém světě a různými žánry či přímo vesmíry. V podvečer jsem zůstala věrná reggae, neboť je to žánr, jenž vás přenese do míst, kam byste se normálně asi nepodívali. Na pódiu tu před vámi stojí Tiken Jah Fakoly, zpěvák s dredy, rastafarián muslimského vyznání, pocházející z Pobřeží slonoviny. A před stagí má plno, což není ojedinělý jev. Téměř všechny koncerty, které jsem navštívila, byly kapacitně skoro vyčerpané, tak měly „vyprodáno“ i ryze alternativní projekty jako KoMaRa, trio sestavené z bubeníka King Crimson Pata Mastelotta, slovenského kytaristy Davida Kollara a italského trumpetisty Paola Raineriho. Toto seskupení projelo loni Česko i Slovensko a momentálně spolu hraje experimentální elektronickou hudbu doplněnou znepokojujícími vizuály ve stylu Vetřelce.

Tiken Jah Fakoly, Pohoda 2015foto: Pohoda/Katarína Kajánková

Tady se projevil snad jediný nešvar festivalu. Pohoda letos nově koncipovala malé stage, což je jeden z těch důvodů, proč se posunula zase o úroveň výše. Nicméně, tyto nové prostory se nacházely až příliš blízko u sebe a nedostatečně zvukově odizolovány tak třeba právě při koncertu KoMaRa způsobily „cross-sounding“, jak to okomentoval sám Pat Mastelotto. Chvíli jste slyšeli z blízké Budiš Stage rappera Vece a jindy z hlavní stage burácející Franz Ferdinand a Sparks. Zmíněné trio se s tím však vyrovnalo po svém, Mastelotto pokynul zvukaři, aby vytáhl páčky na maximum a závěr koncertu KoMaRa byl zcela impozantní.

Berlín z kovu, jihoafrický freak pop a pouštní nomádi s kytarami

Večer krátce po setmění patřil berlínské industriální legendě Einstürzende Neubauten, kdy hypnoticky recitující frontman Blixa Bargeld dokázal bez obav přikovat k pódiu i mladé publikum, pro které snad show zahrnující železný déšť a zvuky vyluzované na specifické nástroje evokující továrnu z období průmyslové revoluce byla stále novou. Temnota, abstraktní vizuály, chladný hluk i cinkání kovu spolu s chladivým vzduchem ještě snesitelně se vkrádajícím mezi přihlížející dav vytvořily nezaměnitelnou atmosféru. Je to podobný pocit, jako když v roce 2012 vystupovali The Plastic People of The Universe před Lou Reedem. Sálá na vás živoucí historie, kterou můžete (někdy naposled v životě) okusit zblízka a zavzpomínat byť jen v představách. Stojí tu před vámi lidé, kteří toho mají za sebou dost a v sobě mnohem více než jen touhu vám předvést trochu burácejícího divadla z minulého století. Z Blixy je cítit velká pokora a na oplátku přítomní tiše naslouchají.

Einstürzende Neubauten, Pohoda 2015foto: Pohoda/Martina Mlčúchová

Jiná země či docela jiný svět. Před hlavní stagí je natřískáno a teplota pomalu klesající k nejnižším šesti stupňům (čekali byste to v červenci?) zůstává kdesi venku ještě alespoň na dalších 90 minut. Na pódiu energicky poskakují a kážou Die Antwoord. Udávají rytmus a ukazují fyzicky své osobnosti v celé své kráse či ošklivosti, jak chcete. Jejich netypický vzhled a freaky voice Yo-landi Visser jim jistě dopomohl k celkovému úspěchu, neboť na něm založili i své videoklipy pracující s estetikou divnosti. Raveové rytmy samozřejmě uvádějí publikum do varu, jednoduché až banální texty často založené na explicitně vyjádřené sexualitě (možná o něco nevinněji než karibský dancehall) z jejich repertoáru dělají ten nejpřístupnější pop, v čem tkví tedy výjimečnost tohoto dua? Snad v původu a kontextu jejich vlastních životů v nám asi z hudebního hlediska stále neznámé Jižní Africe a to, co by jindy znělo jako parodie na angličtinu je v jejich případě autentická afrikánština. Die Antwoord jsou v podstatě kontrakulturou kontrakultury.

Die Antwoord, Pohoda 2015foto: Pohoda/Martin Šopinec

Eagles of Death Metal mají zpoždění. Uvízli někde na hranicích se Srbskem. Frontman Jesse Hughes, ten večer zhulený, jak sám přiznal, uvítá trpělivě čekající fanoušky slovy: „Vy motherfuckeři jste na nás čekali až doteď? Nikdy jsme nehráli tak pozdě!“ a vytvořil si s kapelou na hlavní stagi pozdně noční koncertní happening. „Tak jako vy pozorujete nás, tak my pozorujeme vás, je to oboustranné,“ prohlašoval poté, co vypil asi třetinu lahve tvrdého alkoholu (jehož značku si teď nevybavuji, ale stejně bych ji zřejmě nemohla zmínit). Eagles of Death Metal jsou jednou z kalifornských sestav stoner rockové scény, tak jinak pochopitelně spojeni s Joshem Hommem z Queens of the Stone Age. Obě kapely jsou pro tohoto zrzavého vtipálka údajně rovnocenné, ale na Pohodě se letos neukázal. Tak to Jesse, značně mimo, ale stále s dosti silami k odehrání celého koncertu musel zvládnout sám jen s podporou spoluhráčů a odměnou mu bylo rozjásané a pobavené publikum. Nutno dodat, že tohle byl asi můj první koncert z americké tvrdší scény, kdy se dalo stát pod pódiem bez obav, že vás někdo semele v circle pitu.

Takové byly první dva dny Pohody na hlavních scénách i v jednom freaky stanu (jak si ho sám pojmenoval Pat Mastelotto, už víte, který to byl?). Ve druhém díle se podíváme blíže na menší stage, budoucí či opomenuté headlinery a shrneme si události soboty.

Pohoda 2015, Trenčín – letiště, 9.- 12. 7. 15

Pohoda 2015foto: Pohoda/Martina Mlčúchová