Zimnichaak 2018 Zimnichaak 2018 Nela Bártová

Špinavá krása orlovského zimničáku

reportáž | fotogalerie
 

Všudypřítomná mlha, prázdné ulice mezi paneláky nebo malými domky, štiplavý zápach síry ve vzduchu: příjezd do Orlové, dějiště prvního Zimnichaaku, byl přesně takový, jak jsem si ho představoval. Zároveň jsem si nedokázal představit, jak se na takovém místě může odehrát akce nabitá alternativou, kterou oceňují především hudební fajnšmekři. Teď už si to představit dokážu.

Futra, klub zapadlý v socialistickém kulturáku mezi paneláky, je – jak jsem zjistil z vyprávění místních – už dvacet let legendou, kde se odehrávají v lokalitě Moravskoslezského kraje nebývale avantgardní akce v rozpětí od metalu po elektroniku, a to už poslední dvě desítky let! Takže, kde, když ne tady, by se měla odehrát zimní verze kultovního festivalu?

Kolektiv ostravských promotérů se na celou akci připravil vskutku příznačně. Asi jsem nezažil takhle vysoce kvalitní hudební zážitek, umně prolnutý se specifickou „špinavostí“, danou jednak podvědomým a skrytým rázem všech interpretů, jednak mytologií Ostravska a Karvinska. Významový prvek celé události se tak stal nenapodobitelným, a pokud jej ještě někdy zažiju, tak to bude pravděpodobně zase s Chee Chaakem (Colours tohle rozhodně nemají).

Jedna věc mě přesto dramaturgicky trošku zamrzela. Obě skupiny, na které jsem se těšil nejvíc – krautrockoví (ale bezkytaroví) Raw Deal i polští technaři Mazut (podobající se RSS B0YS nakonec víc, než jsem čekal) – hráli už na samotném počátku, kdy ještě komorní atmosféra klubu nebyla tak uvolněná. Už v průběhu v pořadí druhých Mazut se ale nevelký plac vcelku zaplnil a lidé se začali nořit do moodu Zimnichaaku. Dualita žánrů, kdy na jedné straně stály tvrdé kytarovky typu Or nebo špinavý stoner Deceased Squirrel On the Phone, na druhé elektro a techno jako Schwarzprior a Lightning Glove, se slívala v naproti si jdoucí komplementaritě. Žánry tady totiž vyvěraly ze společného základu, který v sobě nesl kus jakési temnoty duše… (rn)

… den druhý odstartoval krátce po poledni kávičkou ve Futře, na kterou se začali slézat první zvědavci. Na druhou hodinu odpolední poté byla pro zájemce připravena komentovaná prohlídka Orlové. Čekala jsem něco raw, že se zkrátka projdem po Orlové a nic víc, ale byla jsem příjemně překvapena, jak výživná prohlídka to byla. Bubuša, jak se slečně z futerského kolektivu přezdívá, byla výborně připravena a my, kteří se nebáli podstoupit procházku i ve studeném větru, jsme se dozvěděli mnoho o historii a životě v tomto těžařském a překvapivě hodně rozlehlém městě, viděli tu spoustu zajímavých i zchátralých budov. Prohlídka jaksepatří, díky!

Po návratu z kruté zimy do teploučka Futry nás již čekala společná vegan večeře. Boule za ušima mám ještě teď, netuším, kdo vařil, ale tímto opět chválím! Po chvíli už se to ve Futře začalo sbírat a večerní program odstartoval brněnský AVA Kolektiv se svou zvukovou performancí Moving Spaces. Čtyřkanálový zvukový prostor, který vyzývá k aktivní účasti posluchače – posluchač se v prostoru sám pohybuje skrze pestrou škálu různě modulovaných terénních nahrávek mnoha míst a původu. Čtveřice zvukových experimentátorů z kolektivu AVA rozložili prostor pomocí čtyř zvukových zdrojů, a příchozí si tak pouhým pohybem v prostoru prožil vlastní poslechový zážitek.

Následoval Tomáš Palucha, instrumentální postrock nášup se skvělou projekcí. Zdá se mi, že se snad ani na chvíli nezastavili. Po skončení se část sestavy vrátila, avšak nyní jako legendární Lvmen. Zvukové stěny se chvíli stavějí, chvíli bourají, chvíli vybuchují. Dokonalé a hřmotné zakončení prvního, snad ne posledního Zimnichaaku. (nb)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.