Vivat Vila – ať žije Kralova vila!

Příběh Kralovy vily v Prachaticích není jen o záchraně jedné funkcionalistické památky, ale taky o vítězství progresivní generace nad zatuchlými názory reprezentujícími staré pořádky. Nechme chátrat, hlavně ať je klid! – versus tvrdá práce a oživování zapomenutých prostorů. Festival Vivat Vila je tu jednak jako akce, která přináší dramaturgicky vytříbený kulturní program do města Prachatice, ve kterém se jinak nic podobného neděje, ale zároveň i taková oslava nového života ve staré vile. Symbol mladé kultury a výsledků iniciativy lidí, kteří se snaží vytvářet přátelské komunitní prostředí a sdílet lásku k hudbě.

Festivaly v jižních Čechách mám ráda. Jsou většinou obklopené přírodou, nějak spojené s poezií, však se tu každoročně v nedalekém Táboře koná Tabook – přehlídka literatury z malých nakladatelství. Vivat Vila! vsadila na několik kapel, které odehrály jeden skvělý koncert za druhým, bez jediného slepého místa v line-upu. První den jsem stihla bohužel už jen kousek REK, kteří ve vilovém obýváku se svým avantgardním noiseovým bordelem vytvořili intimní, transcendentální atmosféru. Ten pocit, jako by kapela přijela k vám domů, je u takovýchto žánrů a vystoupení kladoucích větší nároky na poslech prostě zásadní. Všechno zůstane pěkně pohromadě a zvuk se nerozplývá do okolí.   

Bubenickou exhibici předvedl jediný zahraniční host, když nepočítáme slovenskou Pokoru, Francouz Nanorisk Akatsuki. A rozevláté struny dua Šimanský & Niesner v duchu amerického primitivismu pomalu rozpalovaly oheň v srdcích hlouběji do postupujícího večera. Ten vyvrcholil analogovou diskotékou Kaplan Bros – ani jejich kapelu Vložte kočku, natož takto v duu jsem je už hodně dlouho naživo neslyšela. A bylo to příjemné překvapení – sehraná dvojice odehrála temný set s krautrockovými vlivy a trochou industriálního odéru. Bavilo moc. Českobudějovičtí Fotbal zase strhli svým pásmem psychedelického kytarového transu. Pro mě zcela novým objevem byla kapela Čtyři strany téhož, která svůj koncert začala potemnělým undergroundovým folkem, aby se postupně rozvinula v noisové běsnění experimentálního charakteru.

Sobota byla ještě nabitější, začalo se už dopoledne čtením současných básníků v Cafe Madona. Šimon Leitgeb a Jan Těsnohlídek mladší zavedli posluchače do syrové reality každodennosti, poetiky předměstí a ztracených nadějí. Ačkoliv celý festival prakticky bez ustání propršel, v Prachaticích bylo stále co dělat. Organizátoři Vivat Vila! se postarali o volné vstupy do muzeí a galerií, v čajovně proběhlo další autorské čtení a ve městě se zrovna konala svatba. Chvíli jsem se ponořila do jiného světa a prošla si v historii Zlaté solné stezky, která byla pro město kdysi významnou obchodní tepnou.

A pak už jedna perla za druhou, Walden vynikli mnohem lépe v komorním prostoru malé stage ve vile než na větším pódiu, kde jsem je letos viděla hrát na Okolojelese. Pokora v sobě spojila přiměřenou muzikantskou zábavu se špetkou angažovaného pankáčství. Příjemným překvapením byli také Billow, dvojice z Veselí nad Moravou, která rozvinula své písně melodicky a do refrénů, jež působily sebevědomě a duo se tak vzdálilo od svého původního shoegazeového zasnění směrem k větší otevřenosti. B4 dlouho nehráli, i přes technické problémy však nakonec udrželi náladu našlapaného koncertu a svou účastí umožnili dramaturgii festivalu složit poctu českému undergroundu.

Brněnští sinks vzlétli a je jich všude plno, to ale nic nemění na faktu, že každý jejich koncert dosahuje úrovně přesahující malé kruhy české hudební alternativy. Může za to autentický vokální projev Antoníka Miky s perfektní britskou angličtinou a neskutečná sehranost celého tria, kterému dále dominuje výrazná basa Venduly Pukyšové a bicí Petra Štímela. Ze sinks sálá energie i díky jejich očividné radosti z hraní, s níž reprezentují mladou českou kytarovou scénu nenapodobitelným způsobem. Vedle zkušených hudebníků jako Please The Trees a táborských Kalle zakončili celý víkend ve vile Dingo. Tato pražská formace je takovým zvláštním zjevem, k němuž nelze najít přirovnání. Spojení americké country a dekadence s vrozenou osobitostí členů kapely, kteří na pódiu působí velmi stoicky, vytváří originální hudbu, jež vyvolala velké nadšení z publika a prosby o přídavky. Pořadatelský tým udělal v Kralově vile velký kus práce, nejen co se týče přípravy festivalu, ale také renovace budovy. Rozhovor se sourozeneckou dvojicí Liborem Staňkem a Barborou Koritenskou, kteří se podíleli na její záchraně, si můžete přečíst tady.

„Pokud jsi slabý / měj se na pozoru/ aby tvá báseň / byla plná síly.“ Báseň, kterou spláchl déšť. (Libor Staněk)

Vivat Vila!, Prachatice – Kralova vila, 28.–29. 8. 2020