William Basinski: V hlubinách ambientního oceánu

Kolektiv Heartnoize přivezl začátkem prosince do Prahy Williama Basinského, jednoho z velikánů současného ambientu. Především díky albu Disintegration loops, zachycujícím truchlení po útoku na newyorská dvojčata, se Basinski proměnil doslova přes noc z obskurního umělce tvořícího na okraji veřejného zájmu v jednoho nejvýraznějších tvůrců avantgardy jedenadvacátého století. Jeho ambientní smyčky už přes dvě dekády ohmatávají hranice melancholie a ztraceného času.

Ten večer mrzlo až praštělo, ale goticko-renesanční kostel v srdci starého města, sv. Salvátor, byl několik dní dopředu už vyprodaný. Prostředí duchovního stánku zdá se být pro ambientní koncert příhodným. Opakování hudebních smyček připomíná repetitivnost modliteb a může posluchače/modlícího uvést až do změněného stavu vědomí. Snad ještě více to platí specificky pro Williama Basinského, jehož hudba tematizuje vznik a zánik či témata spjatá se spiritualitou už odedávna.

Otevření před začátkem koncertu využilo poměrně dost lidí k nasátí sakrální atmosféry, přestože prochladlé lavice komfort zrovna neskýtaly. Na úvod vystoupila Natálie Pleváková, česká skladatelka a sound designérka. Její promyšlené hudební koláže posluchače znejisťovaly a budovaly očekávání, což byl diametrálně odlišný přístup od Basinského tvorby. Přesto (nebo právě proto) její experimentální set mezi posluchači rezonoval.

Chvíli po deváté hodině přišel k místu, kde jindy stává oltář, William Basinski, působící podnapilým a velmi bujarým dojmem. Po několikaminutové – trochu trapné – úvodní řeči se silným texaským přízvukem (“buckle up, kids”) spustil tlačítko play a tím vzal návštěvníky sv. Salvátora do hlubin ambientního oceánu. Jestliže Pleváková ve svém setu využívala ticho, Basinski naopak použil všechnu sílu svých smyček. Album Lamentations (2020), které převážně tvořilo jeho set, obsahuje písně jako Wheel of Fortune nebo O, My Daughter, O, My Sorrow, jež se svojí intenzitou blíží věhlasným Disintegration loops.

Husí kůži z několika prvních skladeb po chvíli střídalo menší uvolnění. Basinského set postupem času spíše slábl než gradoval. Část repertoáru tvořily dosud nevydané tracky z 80. let. Přídavkem byl cover Subterreanean Davida Bowieho, který je Basinského spoluprací s Carstenem Nicolaiem tvořícím pod jménem Alva Noto. Jako poslední zazněla Melancholia II, kterou sám skladatel označil jako nejoblíbenější mezi jeho posluchači (a Spotify to potvrzuje).

Basinski po zhruba dvouhodinové seanci odešel za bouřlivého potlesku. Pomalou mši vzniku a zániku myslím neocenil každý, ale já jsem do první prosincové noci vykročil obohacen o meditativní zážitek.

William Basinski + Natálie Pleváková, Praha – Evangelický Kostel u Salvatora, 1. 12. 23