Reakce z redakce 2011: nejlepší albaPřelom roku je obligátně obdobím bilancování, rekapitulování, vzpomínání a připomínání. Logicky nechybí ani naše Reakce z redakce, tradiční redakční anketa. Jak tedy rok 2001 vidí okruh našich autorů?
Do nového roku opět vstupujeme bilancí desek, které nás nejvíce zaujaly v tom předchozím - 2011.
Nejčastěji skloňovanou deskou je Let England Shake zpěvačky PJ Harvey, která se hned čtyřikrát objevuje v osobních top 5. Shoda se našla také u Helplessness Blues folkařů Fleet Foxes, desky Velocipator! kapely Kasabian nebo alba In the Mountain in the Cloud od Portugal. the Man. Několikrát byla zmíněna také Biophilia zpěvačky Björk.
Ještě než se dáte do čtení, dovolte nám popřát vám úspěšný a dobrou hudbou nabitý rok 2012!
Hneď začiatkom roku ma v januári potešil svojim albumom Kiss Each Other Clean Iron & Wine. So svojimi folkovými pesničkami si trochu zaexperimentoval, dal väčší priestor svojím rôznym hlasovým podobám a tento vydarený výsledok ma v mojom mp3 prehrávači sprevádzal po celý rok. Rovnako tak ma oslovil aj album newyorských Asobi Seksu Fluorescence. Prijemné dream popové piesne v podaní speváčky Yuki Chikudate silno lákajú zatvoriť oči a snívať či posadiť sa do vlaku a cez okno pozorovať svet okolo nás. O trochu energickejšie pôsobí druhý album Švédky Lykke Li. Hoci sa mi nedostal pod kožu hneď na prvé počutie, spätne si dovolím tvrdiť, že keď sa hovorí o najlepších súčasných popových speváčkach, Lykke Li by nemala byť vynechaná. To rovnako platí aj o skupine Girls. Tí tiež potvrdili nádeje, ktoré do nich boli vkladané po ich debutovom albume. Hoci sa zvykne hovorí, že druhotiny bývajú väčšinou vždy slabším odvarom, v týchto prípadoch to neplatilo. Rovnako tak aj pri albume Burst Apart od The Antlers. Oproti debutu Hospice je o čosi optimistickejší, stále však ponúka emočné vypäté piesne, ktoré zasahujú priamo do čierneho. Tento rok sa o slovo prihlásila aj moja obľúbená speváčka PJ Harvey albumom Let England Shake. Znova raz dokázala, že vydať zlý album jednoducho nedokáže. Tentokrát odhalila tvár citlivej, ale zároveň rozhľadenej folkovej poetky. Naopak smerickí post-rockeri Explosions in the Sky síce na albume Take Care, Take Care, Take Care nepriniesli nič prevratné, ich gitarové riffy a súzvuky ma však vždy nejakým spôsobom dostanú. Tak trochu štýlom niekam inam patril album English Riviera anglických Metronomy. Ich popové piesne fungujú presvedčivo a človeka priam nutkajú tancovať ako tomu bolo aj na ich koncerte začiatkom decembra v Prahe. Spomenúť si tiež zásluži spolupráca hudobníkov Danger Mousea, Daniela Luppiho, Jacka Whita a Norah Jones. Ich príjemný "akoby soundtrack" k neexistujúcemu filmu dostal názov Rome. Plus nerád by som opomenul debutové albumy skupín Yuck a Esben and the Witch. Tie však už boli mnou spomenuté vo výčte objavov a debutov.
Top 5:
PJ Harvey - Let England Shake
The Antlers - Burst Apart
Yuck - Yuck
Asobi Seksu - Fluorescence
Iron & Wine - Kiss Each Other Clean
Yuck singles by Yuck
Vo svete sa stále viac píše o tom, ako sa pomaly vytráca pojem albumu ako celku a ako konzumenti vnímajú skôr jednotlivé skladby, nie nahrávku ako komplexný počin. Neviem, ako to je u mojich kolegov, no ja to skôr vnímam, najmä na poli mimo-mainstreamovej produkcie, ako alibizmus bezmocných hudobníkov.
O opak sa tento rok pokúsili napríklad M83 svojim megalomanským, no výborným a najmä nie nudným dvojalbumom Carry On, We're Dreaming a Björk so svojou Biophiliou, ktorá spolu s hudbou vytvorila aplikáciu pre applovské hračky. Biophilia je pekný album, no v diskografii tejto Islanďanky zase nie je až tak výnimočný. Veľký humbug spôsobil i nový album Radiohead a to najmä konšpiračnými teóriami o jeho prípadnom pokračovaní. Thom Yorke a spol. vydali album, ktorý spočiatku môže znieť zvláštne, no dostáva sa pomerne pomaly, ale intenzívne pod kožu. Skvelá je i jeho živá verzia z From The Basement, sériu remixov som im zase až tak nezožral.
K dvojici Björk a Radiohead sa mi automaticky pripája PJ Harvey. Asi preto, že je jednou z mála reprezentantiek vlny začiatku deväťdesiatych rokov, ktorej nahrávky si ešte stále zaslúžia pozornosť. Z jej Let England Shake si sadala na zadok kompletná kritika, no, napriek tomu, že určite patrí k mojim osobným albumom roka, nie je až takým silným počinom, ako je mierne prehliadaný A Woman A Man Walked By spred niekoľkých rokov.
Alex Turner sa nedávno pre NME vyjadril, že zabudol ako sa píšu hity. Aktuálny album jeho skupiny Arctic Monkeys to potvrdzuje. Naopak, oproti nezaujímavej novinke kapely priniesol na trh krátke EP Submarine, ktoré je vlastne pesničkovým soundtrackom k filmu Richarda Ayoada. Niekoľko poloakustických skladieb, ani nie dvadsaťminút a navyše skvelý film povyšuje EP na jeden z albumov roka.
Z domácej scény potešil znova po roku Bonus s Náměstím Míru a to najmä preto, že dokázal úplne zmeniť zvuk a nenadväzovať na úspešného predchodcu Konec civilizace. Jeho album priniesol moment prekvapenia pri prvom posluchu, teda vec, ktorá mi pri novinkách overených interpretoch chýba asi najviac. Na druhej strane - pri mojom krátkom zozname nie je ani jeden debutant. To asi tiež o niečom vypovedá...
Top 5:
Alex Tuner - Submarine
Amon Tobin - ISAM
M83 - Hurry Up, We're Dreaming
PJ Harvey - Let England Shake
Radiohead - The King of Limbs
Jednoznačným symbolem celého letošního roku je u mě album Alien Observer od Grouper, které je součástí dvojalba A | A. Oproti jeho druhé části Dream Loss je však Alien Observer mnohem přístupnější a tím také líbivější. Jedná se o silně atmosférické ambientní album, která má překvapivě dlouho trvanlivost a v mém playlistu bylo s určitou pravidelností zahrnuto po celý rok.
Z Islandských krajin mě zaujala alba Sóley a Snorriho Helgasona. První jmenovanou sleduji od vydání jejího debutového EP v minulém roce, až nyní si však získala můj plný obdiv se svým debutovým albem. Druhý jmenovaný potom dokázal zaujmout spojením určitých elementů Fleet Foxes a Bon Iver v jedno a přesto neztratit na originalitě vlastního písničkářství.
Album Let England Shake od PJ Harvey považuji za dokonalé konceptní album, jehož hloubka a vzkaz byly navíc trefně doplněny o videa zachycující Anglii zevnitř. Přes promyšlený koncept však Polly Jean nezanevřela také na hudební stránce alba, jako tomu například bylo u Björk a její Biophilie. PJ Harvey je královnou letošního roku a tu havraní korunu si náležitě zaslouží.
V letošním roce také vydala alba v podstatě celá elita kapel, jež standardně označujeme pojmem lo-fi. V boji mezi Dum Dum Girls, The Pains of Being Pure at Heart, Crystal Stilts, Girls a Vivian Girls u mě jednoznačně zvítězily poslední jmenované, které si můžete pomyslně domyslit na šesté příčce níže vložených top5.
S lítostí pak ještě musím dodat, že z domácí scény mě letos nezaujalo nic kromě pilotního singlu od projektu dné. V lepším případě jsem se jen špatně koukal nebo zkrátka neměl štěstí při hledání - alespoň v to doufám.
Top 5:
Grouper - A | A: Alien Observer
Sóley – We Sink
Snorri Helgason – Winter Sun
PJ Harvey – Let England Shake
Anna Calvi – Anna Calvi
Tento hudobný rok by som rozdelil do piatich subjektívnych prasačích chlievov. Prvý by predstavoval silnú ženskú základňu vykrmovaných králikov (viď výročné rebríčky: PJ Harvey, Jessica Bailiff, tUnE-yArDs, St. Vincent), druhý- sklenené akvárium esteticky zdegenerovaných pseudo dubstepových škrečkov (James Blake, SBTRKT, Sepalcure), tretí- zástup písmenkových korytnačiek s tvrdou schránkou a dlhými bradami, no vnútri sa skrýva až príliš mäkké srdce (trubadúri: Fleet Foxes, Bon Iver, Josh. T. Pearson). Okultistické návraty bafometových hláv v piatej skupine hypnagogických návratov (The Caretaker, Oneohtrix Point Never, vydavateľstvo tri - angle, James Ferraro, Moon Wiring Club) a posledná apokalyptická skupina turínskych koňov (Deaf Center, Tim Hecker, The Haxan Cloak, Jacaszek, Sunn O))) meets Nurse with Wound)
Rád by som poctil práve predposlednú skupinu a vybral album An Empty Bliss Beyond This World Leylanda Kirbyho aka The Caretakera, mystického liečiteľa Alzheimerovej choroby, ktorý na albume oprášil starú tanečnú sálu. Rozozvučal niekoľko rokov pauznuté gramofóny, čím vnikol do poslucháčovej hlavy a vyčaroval mu tam pocit opojenia z minulých čias. V jednoduchosti je sila, ktorá sa postupom času stráca. Druhý album Re: ECM Ricarda Villalobosa a Maxa Loderbauera nepatrí nikam. Ide o ojedinelú prácu a hold labelu ECM (Editions of Contemporary Music). Prepletanie jazzu, techna a ticha. Orbitálna stanica vystrelená mimo orbitálnu dráhu.
Top 5:
Moon Wiring Club - Somewhere A Fox Is Getting Married
Ricardo Villalobos / Max Loderbauer - Re: ECM
Tim Hecker - Ravedeath 1972
Deaf Center - Owl Splinters
The Caretaker - An Empty Bliss Beyond This World
The Caretaker: An Empty Bliss Beyond This World by alteredzones
Rok 2011 pro mě měl být sázkou na jistotu. Nová alba vydala osvědčená jména, od kterých jsem čekal hodně a také dostal (Bon Iver, Beirut, Elbow, Arctic Monkeys), nic nečekal, ale přesto byl poměrně příjemně překvapený (Noel Gallagher's High Flying Birds), nic nečekal a taky nic nedostal (Coldplay – Mylo Xyloto) a nakonec ti interpreti, od kterých jsem čekal hodně a byl pak úměrně tomu zklamaný (Radiohead – The King Of Limbs, Björk - Biophilia).
Některé z výše uvedených alb se do konečného top 5 opravdu protlačily, ale i v loňském roce se mi vyplatilo dát prostor v playlistu novým jménům. Největším překvapením se pro mě stalo nové album projektu Of the Wand & the Moon, jehož temná, atmosférická a skvělá deska The Lone Descent se řadí mezi loňské nejlepší nahrávky neofolku. Zaujala mě také novinková alba stále úspěšnějších anglických formací Metronomy a Friendly Fires, i když daleko víc v případě druhých jmenovaných. Jejich nástupce už tak vysoce oceňovaného debutu je ukázkovým příkladem, jak má vypadat druhá deska.
Top 5:
Bon Iver – Bon Iver
Beirut – The Rip Tide
Arctic Monkeys -Suck It and See
Friendly Fires – Pala
Of the Wand & the Moon - The Lone Descent
Okrem už spomínaných Low, v ktorých znamení sa niesol môj rok, ma predovšetkým potešilo, že obľúbení Timber Timbre, Lykke či Joan as Police Woman nesklamali moje očakávania. Eddie Vedder je pre mňa jednoducho guilty pleasure, v celej svojej intímnej ukulele romantike. Nedá mi ale nespomenúť výborné Feist, Ane Brun, St. Vincent, tUnE-yArDs, EMA či Kymiu Dawson, ktoré sa svojimi albumami postarali o skutočne silný rok pre ženy-hudobníčky.
Top 5:
Low - C'mon
Timber Timbre - Creep On Creepin' On
Lykke Li – Wounded Rhymes
Joan As Police Woman – The Deep Field
Eddie Vedder –Ukulele Songs
Timber Timbre - Creeep On Creepin' On by Arts & Crafts
Lykke Li - Wounded Rhymes (Hype Machine Album Exclusive) by LykkeLi
V tomto roce vyšlo několik krásných a výjimečných alb, z nichž zmíním jen ty, které prošly mým přehrávačem a zanechaly ve mně svou stopu. V první polovině roku to byla deska Last Night On Earth anglických pop folkařů Noah and the Whale, která obsahovala pořádnou dávku kvalitního písničkářství s trochou naděje a velkým hitem L.I.F.E G.O.E.S O.N. V květnu se objevila dvě alba tanečnějšího rázu, a to druhý počin stále populárnějších Friendly Fires s názvem Pala a debut kalifornských Foster the People. První album pojmenované Torches druhé zmíněné formace je pro mě jednoznačně deskou roku a zároveň největším objevem. Vyrovnaná elektronicko-kytarová deska, kde každá skladba by mohla být singlem, a jejich živá vystoupení, ať už „naplno“ nebo jen komorně akusticky, z nich dělají jednu z nejlepších nových kapel.
V létě pak vydali svou třetí desku Skying angličtí The Horrors. Po dlouhé době jedno z mála alb, které je potřeba poslouchat od začátku až do konce. Září bylo nejbohatším měsícem na pozoruhodné desky, ať už to byl dlouho očekávaný Velociraptor! kapely Kasabian, debut letošního britského objevu Eda Sheerana, druhý počin The Whip Wired Together nebo nové album Portamento amerických indie popařů The Drums. Na konci listopadu vydala svou druhou desku Ceremonials také Florence Welch a její seskupení Florence and the Machine. Na ní je fascinující vyrovnanost mezi kvalitní pop music a uměleckou vizí, která se neztratila ani teď, kdy je tato hudební diva už v úplně jiné pozici než v době svého debutu.
Top 5:
Noah and the Whale – Last Night On Earth
Foster the People – Torches
The Horrors – Skying
Kasabian – Velociraptor!
Florence and the Machine - Ceremonials
Kdepak, žádný trendy dream pop. Letos jsem úplně propadla seattleským folkařům Fleet Foxes a jejich Helplessness Blues. Soundtrack k toulkám majestátnou přírodou, k objevování sebe sama a pozorování nekonečných hvězd, to všechno v prošlapaných pohorkách a s batohem na zádech, to je přesně to, co jednak dokonale vystihlo můj hudební vkus a jednak i mé celkové letošní rozpoložení. (Jenom aby se indie folk příliš nerozmohl, všeho moc škodí.) Podobně příjemné, skromné posvátno se podařilo letos na albu Growing Pains zachytit i britsko-českému písničkáři Jamesi Harriesovi, a to díky nahrávání v jednom s kalifornských kostelů.
Nerada bych ovšem vzbudila dojem, že uznávám jen tiché akustické hraní. Už tři čtvrtě roku nemůžu z hlavy vyhnat psychedelicky blues rockové melodie z desky Done So Wrong, kterou má na svědomí čtveřice z Baltimore, The Flying Eyes.
Vůči nejprodávanějším a kdovíjakým nej albům mám už vrozený odpor, ale Adele držím palce. S noblesou se jí povedlo deskou 21 dobýt žebříčky, srdce a vkus Britů jen svým hlasem, texty a melodiemi, aniž by se k tomu ještě musela veřejně obnažovat, opíjet a tropit podobné vylomeniny, jakými se živí bulvár.
Úplně největší radost, takovou tu hlubokou, vnitřní, mám ale letos z domácích kapel. Škarohlídové mají celou britskou scénu pod palcem, ale k docenění toho, co se děje u nás, jim mnohdy nezbude čas. Přitom letos debutovali Vees (Foe Dry), precizně dotaženou desku nahráli Kill The Dandies! (Those Who Hold The Flame), Zrní provedli světem svého počítačového hrdinu (Hrdina počítačový hry jde do světa) a Cirkus Cermaque pozvali posluchače na procházku Divozemí.
Top 5:
Fleet Foxes - Helplessness Blues
James Harries - Growing Pains
Kill The Dandies! - Those Who Hold The Flame
The Flying Eyes - Done So Wrong
Zrní - Hrdina počítačový hry jde do světa
Hned úvodem bych zmínil dvě desky podtrhující, že i z inspirace starým rockem může vzejít něco invenčně a moderně znějícího. Tou první je In the Mountain in the Cloud od Portugal. The Man, druhou El Camino od The Black Keys. Jde o jedny z nejtvořivějších kapel současnosti. Obě chrlí doslova desku za deskou (Black Keys 7 alb za 10 let, Portugal. The Man 6 alb za 6 let) a přitom jdou postupně stále nahoru. Ve vodách alternativního mainstreamu něco podobného sedí na Kasabian, jejichž Velociraptor! je snad nejméně přímočarou deskou, jakou kdy natočili.
Potom tady máme alba, která vyžadují soustředěnější poslech. Přestože nejsem ochoten jim vždy vyhovět, nesou inovativní přístup po tvůrčí, aranžérské i zvukové stránce, tedy něco, co je hybatelem veškerého progresu a zaslouží si přinejmenším respekt: The King of Limbs od Radiohead a Biophilia od Björk. Jistým způsoben do této rovnice zapadá také debutant James Blake.
Trojúhelník bych uzavřel alby, které ani nemají vyšší ambice v progresu, zato mě jednoduše baví. Nejčastěji jsem se během roku vracel k Death Cab for Cutie a jejich Codes and Keys. Taktéž by byla škoda, kdyby zůstali opomenuti The Decemberists s The King Is Dead, sympatický kytarový pop Smith Westerns na Dye It Blonde nebo debutující Yuck.
Samotnou kapitolou je domácí scéna. Osobní favority mám dva: Anar Markéty Irglové a Hrdina počítačový hry jde do světa od Zrní.
Chci ale zmínit jednu dost podstatnou věc, totiž nelze nepostřehnout, jakým způsobem se domácí scéna od základů postupně mění. Ještě před pár lety tady vedle sebe – když to hodně zjednoduším - existoval zaprvé rádiový mainstream, zadruhé kopírky zahraničních idolů a zatřetí hluboká alternativa. Teď dospíváme do stádia, kdy se nám tady začíná rozrůstat něco, co dříve fungovalo hlavně v subkulturách: rodí se zajímavé tvůrčí podhoubí, které má potenciál vzájemně na sebe působit a růst. Podívejme se na jména jako Bonus, Floex, Dikolson, ale i Tomáš Klus nebo Republic of Two - každý vychází úplně odjinud, ale všichni byli v roce 2011 součástí mozaiky, v jejímž duchu se domácí scéna nesla a do budoucna má potenciál se dále rozvíjet. Je třeba jen otevřít oči. A na tato slova si vzpomeňte, až budete číst nebo poslouchat někoho, kdo si před deseti lety postavil živnost na výkřicích o tom, že je hudba v krizi, a dodnes z ní profituje.
Top 5:
Death Cab for Cutie – Kodes and Keys
Portugal. the Man - In the Mountain in the Cloud
The Black Keys - El Camino
The Decemberists - The King Is Dead
Kasabian – Velocipator!
Portugal. The Man - In The Mountain In The Cloud by ATL REC
Death Cab for Cutie - Codes and Keys by ATL REC
Řekl bych, že rok 2011 nebyl z pohledu studiových nahrávek příliš povedený. Samozřejmě se to nedá říci o každé (a díky bohu je dost výjimek), ale i tak se nemohu zbavit dojmu, že většina slavnějších kapel zabředla to větší či menší tvůrčí krize. Obecně by se dalo říct, že "velké" kapely většinou zklamaly. Příkladem mohou být třeba Arch Enemy - zvukově i producentsky dobře vyladěná nahrávka, které ale naprosto chybí duše a originalita. Prakticky totéž platí o nových Dream Theater, Amon Amarth, Children of Bodom a mnoha dalších. Na druhou stranu je nutné uznat, že ačkoliv to nejsou přímo hity, tak posluchače nenudí. To se už ale nedá říct o deskách, jež sice provázelo velké očekávání, ale u kterých je výsledek tristní, jako například u Lulu nebo experimentujích Opeth. Naproti tomu jsem přímo nadšený z Machine Head; hodně jsem se bál, že se vrátí zpět k nu-metalu, ale dočkal jsem se prvotřídního melodického thrashe. Dobrou desku nahráli i Trivium nebo Whitesnake, příjemně překvapili Nightwish a na domácí scéně zazářili výtečným albem Silent Stream Of Godless Elegy a Heiden.
Top 5:
Machine Head - Unto The Locust
Joe Bonamassa - Dust Bowl
Devin Townsend - Deconstruction
Whitesnake - Forevermore
Trivium - In Waves
V porovnání s minulým rokem jsem se více soustředil na současnou tvorbu, ale i přes větší množství naposlouchaných desek jsem neobjevil nic, co by mě uchvátilo jako loňské High Violet od The National či The Suburbs kanadských Arcade Fire. Přesto letošek hodnotím kladně; sešla se velká řádka kvalitních alb, mezi kterými je opravdu těžké vybrat to nejlepší. Především folk se v současné době může znovu opírat o silná jména a zažívá opravdu skvělé časy; pokud bych měl být konkrétní, tak nemohu neopomenout texaského barda Joshe T Pearsona, Bona Ivera a Fleet Foxes s jejich druhotinami či mladého Kurta Vilea a jeho Smoke Ring for My Halo.
Překvapili mě také „navrátivší se“ Foo Fighters, kteří se se svým albem Wasting Light vyhnuli propasti pop-rockové šedi, kterou jsem jim před lety předpovídal. Kéž by si z nich vzali inspiraci i ostatní vyčpělí velikáni z devadesátek. Ze zahraničí bych ještě vyzdvihnul dvě alba, kterým jsem prorokoval trochu větší odezvu – tím prvním je druhotina Departing kanadských The Rural Alberta Advantage, kteří svým stylem dávají vzpomenout na legendární Neutral Milk Hotel; tím druhým je pak hity nabité In the Mountains In the Cloud od Portugal. The Man, jež chytře spojuje psychedelii s chytlavými melodiemi.
Naproti tomu PJ Harvey a její Let England Shake bylo chváleno a probíráno již snad všude – já tedy jen dodám, že zcela po zásluze.
Top 5:
Kurt Vile – Smoke Ring for My Halo
Fleet Foxes – Helplessness Blues
Portugal. The Man – In the Mountains In the Cloud
The Rural Alberta Advantage – Departing
PJ Harvey – Let England Shake
