Reakce z redakce 2011: objevy a debuty

Reakce z redakce 2011: objevy a debuty Reakce z redakce 2011: objevy a debuty

Přelom roku je obligátně obdobím bilancování, rekapitulování, vzpomínání a připomínání. Logicky nechybí ani naše Reakce z redakce, tradiční redakční anketa. Jak tedy rok 2011 vidí okruh našich autorů?

I tentokrát začínáme u toho, co nového uplynulý rok přinesl. U hudebních nováčků, průlomů, debutů a příslibů. Takových, kteří by si zasloužili zvlášť vyzdvihnout, jsme jen mezi námi nasbírali na čtyři desítky, a to ani zdaleka nejsou všichni. Ty vaše rádi uvítáme třeba v diskuzi.


Milan Bachan

V mojom prípade na jar ešte ako objav zaznievali minuloroční The Naked and Famous. Ich debut Passive Me, Aggressive You sa ukázal ako skvelý spoločník na jazdu na bicykli v nekonečnej fínskej zime.

Medzi tie najlepšie tohtoročné debuty jednoznačne radím britské skupiny Yuck a Esben And The Witch. Zatiaľ čo prví spomínaní skvelo nadviazali na odkaz kapiel z rozmedzí rokov osemdesiatych a deväťdesiatych ako Sonic Youth či Dinosaut Jr., Esben a ježibaby zase priniesli ešte o niečo viac temnoty a depresie ako pred dvoma rokmi debutujúci The xx. Som tiež rád, že sa mi obe tieto skupiny podarilo vidieť aj naživo. Ich koncerty radím k tomu najlepšiemu, čo som mal tohto roku šancu vidieť.

Z ostatných objavov ma zaujal ešte hravý a vynaliezavý Japonec Shugo Tokumaru (vďaka jeho singlu na podporu obetí zemetrasenia v Japonsku) a na jeseň ma celkom bavili aj popové piesne Video Games a Blue Jeans od hypovanej Američanky Lany Del Rey. Teraz v decembri ma tiež dostal singel Trouble nového projektu Mikea Skinnera The D.O.T., ktorý nahrali v spolupráci s Ghostpoetom. Ak bude na ich budúcoročnom albume viac takýchto „vypalovačiek“ tak už teraz viem povedať, čo bude pre mňa debutom nadchádzajúci rok.


Filip Drábek

Neviem, či bude chyba vo mne, alebo všeobecnom vývine žánrov nezávislej hudby, no tohtoročných objavov mám vskutku málo. Môže to byť preto, že som sa väčšinou venoval posluchu staršej hudby. Alebo som sa k nej uchýlil práve kvôli málo zaujímavým novinkám.

Úvodom roka ma veľmi prekvapila maďarská lo-fi hudobníčka Zsófia Németh alias Piresian Beach svojimi dvoma vynikajúcimi EP-čkami, ktoré zavesila na Bandcamp. Škoda, že naživo v decembri v Bratislave nepresvedčila, najmä kvôli neskrotne agro-rockovej kapele. Keby hrala sama s gitarou, bolo by to výrazne lepšie.

Pomerne príjemným objavom, najmä vďaka vydarenému koncertu na Pohode a o týždeň neskôr na Latitude, sú kanadskí Braids. V ich hudbe neponúkajú nič nové, je to ako keby Animal Collective vstúpili ešte do prístupnejších vôd tým, že si za speváčku vybrali Bat For Lashes, no ich skladby z albumu Native Speaker majú krásnu výstavbu a napriek chýbajúcej invencií sú to skvelé piesne. A za tie by sa nemuseli hanbiť ani vyššie spomínaní.

Práve na Latitude, od ktorého som mimochodom čakal všeobecne a najmä v objavovaní nových mien výrazne viac, som narazil na britského rapera s kapelou - Ghostpoeta, o ktorom som si neskôr zistil, že je celkom silno hypeovaný miestnymi médiami a na jeseň stihol odohrať i koncert v Prahe, či si zahosťovať v prvej skladbe nového projektu Mikea Skinnera z The Streets.

Takže asi tak. Neviem či to mám nazvať všeobecnou stagnáciou, chyba bude asi skôr vo mne a celkovom strate záujmu v googlovaní nových mien a počúvaní nových albumov starých mien.

The D.O.T. & Ghostpoet - Trouble

Piresian Beach - Wasting Away (audio)


Lukáš Janičík

Letošek se u mě v mnoha ohledech nesl ve znamení Islandu a hudební objevy toho nejsou žádnou výjimkou. Za mého čtyři měsíce dlouhého pobytu jsem na tomto ostrově byl svědkem mnoha velmi příjemných koncertních překvapení a to i přes skutečnost, že jsem byl o pestrosti a kvalitě místní hudební scény velmi dávno obeznámen. Jelikož se mi zde ale dostává pouze limitovaného prostoru a byla by škoda neříci k tomuto tématu více, brzy můžete očekávat o čerstvých islandských objevech samostatný článek.

Mimo území Islandu si ale také nešlo nevšimnout obrovského talentu britské Anny Calvi, která svými neotřelými kytarovými riffy a sóly připomněla syrovost dřívější tvorby PJ Harvey. Je přímo k neuvěření, v co se Anna s jinak běžně křehkým vystupováním a téměř až naivně znějícím hláskem dokáže proměnit na pódiu nebo případně na studiové desce. Skutečně, „tichá voda břehy mele“.

Z opačného soudku to potom byli američtí Other Lives, kteří dokázali zaujmout svou moudrou klidností přenášenou skoro až starodávnými sonickými vlnami akustických nástrojů. V mnoha ohledech v mých očích předčili letošní nahrávku Fleet Foxes, která je bohužel velmi vlažná.

V neposlední řadě to ještě byli kanadští Braids, jenžse svou perfektní kombinací zkreslených kytar a elektroniky zasloužili o můj osobní titul jednoho z objevů roku.


Jan Kocur

S výběrem nejlepších debutů mám každý rok problém. Ty opravdu dobré totiž podle mě člověk ocení až zpětně. Pak dojde při pohledu na to, co před pár lety vychvaloval, k závěru, který dost závisí na tom, jak se daný objev roku profiloval dál. Člověk si pak řekne: u interpreta, který se postupně utopil ve vodách bezvýrazného mainstreamu, že „to byla jeho/její/jejich poslední dobrá deska“, u stále úspěšnějších hvězd se chlubit s tím, že „je znal už tehdy, když ještě nebyli slavní“, u zapomenutých jedinců/skupin kroutit hlavou a povzdechnout si, že „tehdy byl opravdu slabý rok“. Příkladů z minulosti je v každé kategorii opravdu dost. A jaký byl ten letošní rok?

Jako fanoušek režiséra Davida Lynche nemůžu nezmínit jeho debut na hudebním poli Crazy Clown Time, který je přesně takový, jaké jsou jeho filmy. Divný, moc dlouhý, ale dokonale atmosférický. Nepatří sice k nejlepším letošním debutům, ale rozhodně k těm nejvýraznějším.

Zaujalo mě také první LP post-dubstepového projektu Sepalcure, slibně vypadají i první desky indie rockové partičky Frankie & The Heartstrings nebo sólo projektu londýnského producenta Aarona Jeroma sbtrkt.

Zcela zvláštní postavení u mě mají čeští Prince of Tennis (i když mluvit o pánech Davidu Volencovi a Janu Čechtickém jako o debutantech je dost zvláštní). Duo vydalo skvělou desku Urbi and Orbi, kterou navíc můžete najít na webu ke stažení zdarma a legálně. A jak jsou výše zmíněné debuty doopravdy dobré? Zeptejte se za pár let.


Michaela Kučová

Low hrajú od roku 1993, čo ich jasne diskvalifikuje z kategórie debutov, no zoznámenie sa s ich tvorbou bolo zásadným míľnikom môjho hudobného roka. Svojím španielskym koncertom ma celkom dostali a ja som tak pre seba objavila ich krásne melancholickú energiu. V duchu neskoro, ale predsa, som sa podobne zamilovala do indie rocku Paper Chase či pokročilých francúzsko-talianskych rockerov L'Enfance Rouge.

Wild Flag je síce čerstvá kapela, no tiež pozostáva zo skúsených hudobníčok, spájaných s hnutím Riot Grrrl. Ich rovnomenný debut priniesol závan sviežej, dravej energie, a pripomenul tak existenciu ženskej agresie v jej najstrhujúcejšej forme .

Jedinečným debutom pre mňa bola nahrávka Anar Markéty Irglovej. Tá už síce má na konte svetoznáme albumy pod hlavičkou Swell Season, no jej prvou sólovou nahrávkou akoby sa otváral celkom nový hudobný svet. Markétine piesne s Glenom Hansardom na mňa boli vždy trochu príliš srdcervúce, tie súčasné sú civilnejšie, pokojnejšie a paradoxne vo mne vo svojej uvoľnenosti vzbudzujú viac empatie.


Helena Pazdiorová

Člověku, který v samé hloubi duše vyznává především garážové a psychedelické kytary let minulých, zkrátka nemůže udělat radost svěží angloamerická lo-fi, synthpopová či dream popová vlna. Ať pak takový posluchač dělá co dělá, v tomto oboru neumí oddělovat zrno od plev, ba dokonce odlišit tvorbu jednotlivých kapel. Přesto je tu jedno jméno, na nějž ráda upozorním – James Blake. Neúnavný hudebník chrlící co měsíc nějaké nové skladby mě zaujal svým zvláštním, až tajemným smyslem pro rozrážení stojatého ticha a mixováním zvuků, které připomínají bubnování deště na okna.

Jinak jsem se letos spíš toulala plesnivými zákoutími českého (respektive československého) undergroundu a v jednom z nejzatuchlejších koutů jsem našla minulému režimu textově velmi nepřátelské a hudebně velmi disonantní Ještě jsme se nedohodli.

Podobně archaickým objevem se pro mě nedávno stali Годзадва (Godzadva), kus undergroundové scény Kyjeva přelomu osmdesátých a devadesátých let, něco mezi The Smiths a The Cure, ale s východním puncem.

Posunu-li se k současné hudbě, za zmínku nepochybně stojí i ukrajinské alternativně popové duo Zapaska. Kromě toho, že se při poslechu třeba naučíte nějaké ukrajinské slovo, poznáte i ledasjaké tradiční hudební nástroje. K loňskému EP Lanka letos přidala Zapaska ještě jedno, Translitom.

Nesmím se zapomenout poklonit i představitelům domácí scény – už dříve debutujícím kapelám Zrní a Cirkus Cermaque. Kvalitní důkaz, že česká kapela může zpívat česky, a navíc s noblesou.


Ladislav Řehounek

Promítajíce si uplynulý rok přicházím na to, že těch objevů je celkem hodně. Není ale objev jako objev. Jsou mezi nimi jak tací, do nichž bych s klidným svědomím vložil naději do budoucna, tak i ti, které beru ryze jako milé sezónní společníky. Je třeba poznamenat, že letos se nevyrojil žádný zvlášť silný trendový proud, jichž jsme bývali svědky v předchozích letech. O to pestřejší ale škála nadějí je.

Z dozvuků poslední vlny dubstepu vykrystalizovala ve spojení s klavírním písničkářstvím osobitost Jamese Blakea, který by se - jestliže se nějak nezblázní - mohl v budoucnu stát velkým pojmem. Eponymní prvotina rozhodně vzbuzuje očekávání, co přijde.

Příslibem pro rok 2012 se pak zdá býti indie-folková kapela Dry the River, která letos sklízela nadšené reakce na evropských festivalech a na jaro chystá debut v produkci Petera Katise. Když jsem u toho indie-folku, zmínil bych i Estonce Ewert And The Two Dragons, což je jeden z řady mých osobních objevů z pobaltské scény, na které jsem přišel díky lotyšskému Positivus Festivalu. Dalším zásadním je - a to je prosím opravdový klenot - výborná písničkářka Alina Orlova z Litvy.

Z indie-rockové scény bych mezi top debutanty zařadil britské Yuck, jimž za zády stojí třeba Frankie & The Heartstrings nebo The Vaccines, jejichž debuty byly solidními a zábavnými deskami. Otázkou je, zdali mohou nabídnout něco víc.

Toho bych se naopak neobával u lehce ulítlého indie-popového písničkáře Shuga Tokumaru, o němž se občas s (hodně velkou) nadsázkou píše jako japonském Sufjanu Stevensovi, německého rappera Caspera, který zvlášť naživo hraje hodně explozivní a temný hip-hop s rockovými kořeny, a snad i kanadského projektu Austra, jehož deska Feel it Break se taky jednu dobu hodně rotovala v mém přehrávači.


Jan Simandl

Do kategorie mých objevů nezařazuji jen kapely, které letos vydaly debutová alba, ale spíše ty, které jsem doposud neznal nebo neposlouchal. Ze zahraničních umělců je pro mě právě takovým objevem číslo jedna mladé americké progressive-metalové trio Animals as Leaders, kteří se debutovou instrumentální deskou okamžitě zařadili po bok nejslavnějších kolegů. Dalším objevem je pro mě i šílenec Devin Townsed. Jeho předchozí tvorbu jsem si nijak neoblíbil, zato sólové desky se mi rychle dostaly pod kůži. Staronový objev je i kytarista Jeff Loomis. Jeho domovskou kapelu Nevermore stavím ve svém žebříčku hodně vysoko, ale že Jeff vyprodukoval i výtečnou instrumentální sólovou nahrávku jsem až donedávna netušil.

Na české scéně je to stylově kapku rozmanitější. Kapelu Useless sice na koncertech vídám už několik let, ale k první demo nahrávce se dostala až nyní. Výsledkem je ale výborné spojení blues, rocku a funky, ne nepodobné dalším debutujícím Aivn's Naked Trio. Příjemně překvapili jindřichohradečtí Five Seconds to Leave, kteří v naší zemi prostě v intrumentálním post-metalu nemají konkurenci. Vůbec nejtvrdší kapelou, na kterou jsem natrefil, jsou post black-metaloví Heiden a jejich česky zpívané atmosférické zádumčivé písně.

Animals as Leaders - An Infinite Regression (audio)


Jakub Zbořil

Letos jsem se narozdíl od posledních let snažil omezit mou zálibu v již rozpadlých či polorozpadlých kapelách a dal jsem větší šanci nováčkům. Tím úplně největším objevem se pro mě stal kanadský lo-fi projekt The Rural Alberta Advantage; ti letos vydali svou druhotinu Departing, kde dokázali skloubit chytré melodie s nevšední podporou bicích. Z nových věcí bych pak zmínil ještě folkaře Joshe T Pearsona či Kurta Vilea, kteří dokazují, že folku se v posledních letech nebývale daří (viz Tallest Man On Earth či Fleet Foxes) a troufám si tvrdit, že i příští rok přinese další vlnu zajímavých jmen v tomhle tradičním žánru.

Mimo objevování novinek jsem trávil čas prohlubováním znalostí o mých již dříve oblíbených kapelách a několikrát do roka mne chytla tzv. Modest Mouse mánie, kdy mě naprosto odzbrojily jejich rané nahrávky v čele s kompilací Building Something Out of Nothing. V neposlední řadě bych ještě zmínil dnes již ne příliš populární styl slowcore, ke kterému jsem se dostal díky letošnímu albu C'mon veteránů Low. Díky nim jsem postupně odkryl další kapely onoho žánru jako jsou Red House Painters, Galaxie 500 či nedávno navrátivší se projekt Carissa's Wierd. Celkově hodnotím letošní rok z hlediska objevů pozitivně – dobré kapely z dob minulých tu budou k objevování vždy a nová krev za nimi nijak nezaostává.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.