Je z Ostravy, vystačí si s akustickou kytarou, její uměleckou (a možná i životní) filozofií je lo-fi a diy, svou hudbu kontextově splétá s vlastnoručně vytvořenými artefaktovými doplňky, mámí autenticitou, poetičností a jakousi tvrdošíjností dělat si všechno po svém, na koleni. Kdo to je?
Napadla-li vás přestěhovavší se Odeur de Violettes, pak jste na omylu. Nechejme fialky spát sladkým zimním spánkem, teď je tu Moin Moin. Podmanivá a svérázná holka hnědooká, co je až po uši utopená v umění a co se s vámi svým pseudonymem vítá i loučí zároveň.
„Fascinuje mě vizualita deníků, zápisků a čmáranic.“
„V šestnácti jsem hrála na basu v grunge kapele. To byla sranda. S Moin Moin jsem pak začala v roce 2013 po letech úpěnlivého překonávání své nejistoty a stydlivosti, kdy jsem chtěla hrozně zpívat, ale nevěděla jsem, jak a co. A pak to nějak přišlo samo,“ vzpomíná Magdaléna na chvíle, kdy přešla od randálu k tichošlápkovství a kdy se poprvé rozhodla se svou křehkou, a přesto na dřeň osekanou intimní zhudebněnou poezií vystoupit z pokojíčku ven. Ona šeplavá, nelíčená atmosféra zadumaného pokoje přitom naštěstí zůstala, přibylo jen svědků.
„Je v tom hodně ženskosti, takové té zemité; a s tím spojené přírody a krajiny. Mám to hodně napojené na svoji vizuální tvorbu, a tak se mi to nějak mele dohromady. Často mám jakýsi nepříjemný pocit ‚plnosti‘ – vizuální i duševní, a tak se od toho snažím oprostit a dělat věci jednoduše, čistě. Zachovat jen to surové, co má váhu, smysl. Bez keců,“ zamýšlí se Moin Moin sama nad sebou a bere mi tím vítr z prstů. Lépe bych to napsat nesvedl.
Jak již bylo několikrát naznačeno, písničkářství Moin Moin jde ruku v ruce se spoustou doplňků, které si člověk může osahat, oskenovat očima, očichat. Počtu zapojených smyslů se meze nekladou… Ať už člověk užije jen jeden, nebo všechny, tak či onak si při listování deníky, bločky a zpěvníky vytváří s hudbou Moin Moin jakýsi bližší vztah. Hledá spojitosti, vzájemné vztahy, elementy, ve kterém jedno médium protíná druhé a naopak.
„Obecně mě fascinuje vizualita deníků, zápisků a čmáranic – těch, co si každý kreslí, když třeba telefonuje, aniž by to vnímal,“ říká Moin Moin a podtrhuje tím umělecké rysy své vlastní, rysy, v nichž se proplétá bezděčné proudění vědomí s rozumovou, avšak zároveň nedestruktivní kontrolou. Spatřuje ve svých artefaktech symbiózu neoddělitelnou od písní, anebo mohou stát i svébytně? „Myslím, že jsou docela samonosné. Hlavně ta poslední série, kterou jsem udělala na Islandu – to jsou originál kresby s poznámkami psanými na stroji, v sešitcích, které jsem ručně sešila. Vznikaly průběžně – vždycky, když jsem přišla odněkaď z venku; a pak jsem na jejich základě dál buď psala písničku, nebo kreslila.“
Múzy z islandských fjordů
Ona anabáze na Islandu, kde strávila několik letních měsíců v galerii v zapadlé rybářské vesničce, ukryté ve východních fjordech, a kde v ruce pravidelně střídala kytaru a malířský štětec, měla (a má) pro Moin Moin inspirační „následky“ dodnes. Naše cesty se krátce protkaly u instantního kafe v Reykjavíku. Magdaléna byla tehdy, pár hodin před svým odletem domů, pohlcená a plná zcela neinstantních dojmů, avšak prozatím bez schopnosti je definovat, uchopit. Nyní jim konečně dokázala dát řád.
„Myslím, že jsem tam trošku zakořenila. Nevím jak to nazvat, něco jako totální pokora vůči krajině; je to magie. Napsala a nahrála jsem si tam spoustu textů; jak jsem totiž věčně někde stála a čekala na stopu, kde projelo auto jednou za dvacet minut, nebo chodila po horách, kde široko daleko nikdo nebyl a já si mohla zpívat nahlas, šlo to nějak přirozeně. Navíc to bylo často v hodně zajímavých akustických podmínkách: jeskyně, divné skalní formace, hory, pláně, lávové pole; plus do toho zvuky vody – déšť, potok, pramen, vodopád, oceán…“ vrací se zasněně ve vzpomínkách k okouzlujícímu geografickému endemitu izolovaného severského ostrova, ale vzápětí hned dodává s upřímně roztomilým cynismem: „Jsou to ale všechno texty na motivy moře, mrak, hora – lyrika a romantika, až tě z toho bolí hlava; tak to teď mixuju s texty současnými nebo staršími z Ostravy. Jsou to trochu koláže, ale myslím, že to spolu funguje.“
Předznamenávají tyto koláže konečně i debutovou desku? Prozatím totiž Moin Moin ve sluchátkách protéká jen ve čtyřech písních na bandcampu, ve čtyřech „audiodeníkových ústřižcích nahraných na mobil nebo notebook“, v kterých to přitažlivě a domácky praská, šumí… prostě správné lo-fi. „V lednu vyjde EP na vinylu u labelu Psychadelic Umami. To jsou hrozně fajn kluci z Přerova, kteří podporujou mladou scénu. Nahrané už to vlastně je, ale v tom se teď ještě nechci moc šťourat,“ prozrazuje Magdaléna první střípky z mozaiky své prvotiny.
Než se prosinec překulí, lidé ve správný čas na správném místě mohou Moin Moin vidět naživo. Poslední listopadový den se představí v brněnském Bajkazylu, 3. prosince pak bude k zastižení v prostředí jí nejmilejší – v opavské galerii Bludný Kámen zahraje pár svých odhalených deníkových vjemů před svou výstavou.
