Zatímco za humny v Polsku bují post-klasická škola ve velkém, v československém prostředí se žánr neoklasiky a klavírního minimalismu téměř nepěstuje. Světlou výjimkou je slovenský skadatel I Am Planet a u nás pak čerstvě Václav Benda alias Noirepolde. „Přiznám se, že se mi zatím nepovedlo rozklíčovat, proč se u nás neoklasice nevěnuje víc lidí. Myslím, že zájem o podobnou hudbu tady je velký, pamatuji si, že například poslední koncert Nilse Frahma v Akropoli byl rychle vyprodaný. Navíc u nás máme spoustu skvělých muzikantů, takže se situace možná časem změní,“ zamýšlí se na úvod Noirepolde.
Než se tak stane, může si užívat téměř solitérního postavení na naší scéně. O to víc tak může vykvést jeho atmosféricky vyzrálé debutové album Song From Nowhere, které přináší osm tklivých klavírních nokturen se špetkou prchlivé elektroniky a emocemi koncentrovanými v hloubavé hře klaviatury. „Skladatelsky inklinuji spíše k minimalistickým postupům. Mám rád hodně emotivní, melancholickou hudbu a to se promítá i v mojí tvorbě. Osobní zážitky, emoce, pocity, vše, co, na mě v daný moment silně zapůsobí, je výchozím bodem při komponování. Často skládám v noci, což považuji za jeden z největších zdrojů inspirace a zásadní element,“ říká Noirepolde.
Jeho skladatelský proces je přitom nejčastěji iniciován niternými světy a rozkročen mezi intuicí a řízeným vyšperkováváním. „Obecně platí, že ‚duše‘skladby vznikne během improvizace a finální strukturu dokončuji později. Intuitivně se řídím pocity, které ve mně v tu chvíli rezonují, dost často si v hlavě přehrávám konkrétní, ale i abstraktní obrazy a zážitky a snažím se je s hudbou spojit. Finalizace už je pak více racionální proces a často probíhá s časovým odstupem. V ten moment už většinou vím, o čem skladba je/bude, a jen ji kompozičně uhlazuji,“ dává nahlédnout pod pokličku.
Kdo by čekal, že předpokladem k tomu, aby se člověk mohl věnovat neoklasice, je absolvování ZUŠky či konzervatoře, toho Noirepolde vyvede z omylu. Je totiž samoukem, který se ke klavíru dostal oklikou přes elektroniku. „S tvorbou hudby jsem začal na gymnáziu poté, co mě kamarád naučil základům práce s hudebním softwarem. Dlouho jsem se pak věnoval produkci elektronické hudby, ale nic smysluplného z toho nevzešlo. Postupem času jsem se pomalu profiloval víc instrumentálně, začal se sám učit na klavír a po několika letech experimentování s různým zvukem jsem se našel právě v moderní klasice. Za tu dobu, co se hudbě věnuji, se ve mně nakumuloval dost velký tvůrčí přetlak. Dlouho jsem nevěděl, jakou hudbu chci tvořit a nedokázal dokončit žádný projekt. V momentě, kdy jsem si nastavil jasné žánrové mantinely, začalo do sebe všechno zapadat,“ vzpomíná.
V jeho cestě za neoklasikou mu pochopitelně dopomohly i okolní vlivy, v tomto ohledu ty, které se zrovna nacházely v jeho přehrávači. „Dost mě v minulosti ovlivnily post-rockové kapely. Asi nejzásadnější pro mě svého času bylo album Takk od Sigur Rós, které mě hodně zasáhlo a začal jsem díky němu vnímat hudbu trochu jinak. Pomohlo mi objevit další hudební směry a vlivy,“ vyjmenovává. Odtud už byl jen krůček k vydavatelství Erased Tapes a hudebníkům jako Nils Frahm. „To mi otevřelo dveře k neoklasice,“ přitakává Noirepolde, ale přitom doplňuje, že chová velké sympatie i k minimalistické elektronice, ambientu a post-punkovým kapelám.
Právě elektronika je v rámci post-klasiky vděčným tématem. Mnoho zahraničních post-klasiků totiž v posledních letech s elektronikou výrazně pracuje, někdy natolik, že se u nich hranice mezi klasikou a elektronikou zcela smazávají a post-klasikové jsou napůl producenty. Noirepolde na svém debutu Songs From Nowhere dávkuje elektronické doplňky jen velmi poskrovnu a navzdory tomu, že u elektroniky začínal své hudební krůčky, nehodlá ji do svých klavírních kompozic na sílu a houfně přidávat. „Pořád platí, že v mojí tvorbě bude dominantním nástrojem klavír. Do jaké míry ho doplním syntezátory nebo jinými nástroji, to už záleží na tom, jestli cítím, že skladba postrádá zajímavé atmosférické prvky nebo potřebuje harmonicky oživit. Většímu zapojování elektroniky se tedy určitě nebráním, ale do jaké míry to bude, si vlastně řeknou skladby samy.“
Čemu se Noirepolde rozhodně nebrání, je spolupráce s vícerem podobně smýšlejících duší. Prokázal to při nedávném International Piano Day, k jehož příležitosti nahrál společně s houslistou Adamem Pakostou a elektronikem Aitcherem Clarkem z Awali skladbu Petra. Výsledek v nich zarezonoval natolik, že trojice nejspíš nezůstane u jedné společné kompozice. „Hudební chemie zafungovala skvěle, proto, pokud všechno vyjde, bychom rádi v blízké době společně nahráli krátké EP.“
Není to přitom jediný příslib nové hudby, v níž má Noirepolde prsty. Sám totiž pomalu střádá nápady na své další sólové EP, které by rád vydal do konce roku. A brzy se dočkáme též Václava Bendy v jiné než neoklasické podobě. S kapelou Analog Mountain dokončuje debutové EP. „Žánrově jde úplně o něco jiného ve složení: kytara, syntezátory, basa a bicí. Zvukově jsme ovlivněni post-punkem, shoegaze a elektronickou taneční hudbou,“ přibližuje.
Hlavní ohnisko zájmu nicméně leží u piána. „Prioritou je teď pro mě připravit zajímavý koncertní set a hrát co nejvíc živě. První koncert by měl proběhnout 17. 6. na (A)VOID Floating Gallery, shodou okolností právě s I Am Planet,“ říká Noirepolde a na závěr pokoutně hází lano tuzemským promotérům: „Rád bych si do té doby zahrál i jinde, ale momentálně žádné další vystoupení domluvené nemám, takže uvidíme, jestli se ještě něco objeví.“
