Shame netřeba dlouze představovat. Kapela vznikla asi v roce 2015 v kolektivu kolem legendární hospody Queen’s Head, která stájí například neblaze proslulé Fat White Family. Nyní vrací úder s druhou deskou Drunk Tank Pink, s níž navazuje na svůj velebený debut z roku 2018, Songs of Praise.

Kluci z Shame, kterým je sotva dvacet, dokazují, že dnešní turbulentní doba urychluje mládí, utváří názory a přesvědčení a přináší deziluze mnohem rychleji, než kdy dřív. Do celé této rovnice vstupuje úchylný rok 2020, který přináší tvrdý náraz rozjetému vlaku nekonečného turné, které kapela do té doby absolvovala. Navzdory rozhořčení z všeobecného společensko-kulturního útlumu se charismatický zpěvák Charlie Steen přiznává, že toto období přineslo jistou harmonii do jeho osobního života.

Druhé album ve výsledku tedy není tak depresivní a tematicky se dotýká především sebepoznání a sebepřijetí. I přesto se najdou na desce velmi temné chvíle, například ve svižné Snow Day nebo ve vrcholné Born In Luton (“I’ve been waiting outside for all my life and now I’ve got to the door, there’s no one inside.”), které ovšem vyvažuje nezvykle žoviální tón ve skladbách jako Nigel Hitter nebo Water In the Well. Album je pestré a působí překvapivě dospěle, ovšem nelze neslyšet výrazné vlivy punkových klasik The Fall, Gang of Four či Viet Cong. Shame ovšem míchají tyto vlivy zdařile a s originálním, autorským otiskem – svěžím a mladicky nespoutaným.

Pichlavé kytary v March Day se skvěle snoubí s hymnickým vokálním projevem všech členů, na druhou stranu více kontemplativní rovinu lze zažít v Human, For A Minute. Ta je však vzápětí rozbitá neurotickou Great Dog. V něčem je Drunk Tank Pink deska kontradikcí, přihlédneme-li ke skutečnosti, že se v hudbě Shame bijí dva světy; svět uvědomělosti a dospívání, ovlivněný hlavně tklivostí a výzvou pandemického roku, který donutil zpomalit rychlý tep těchto mladých hudebníků, a svět zběsilosti. V duchu toho druhého světa se nesou hlavně skladby 6/1 či Harsh Degrees, kdy kapela zní jako splašený stroj, který nejde zastavit. Skladby na sebe navazují doslova bez pauzy a prostoru pro vydechnutí.

Lehkou pochybnost, či zvednuté obočí může způsobit snad jen příliš povýšený tón celé nahrávky, který by si snad z výše zmíněných velikánů dovolil pouze Mark E. Smith: “And stop wasting my time, all this complaining, you’re doing just fine!”. Na druhou stranu, to celé patří k sardonickému, sarkastickému tónu sofistikovaného floutkovství. Budiž těmto výkřikům přáno, suverénní a sebevědomý výraz Shame sluší a obecně patří k nekompromisní hudbě. Drunk Tank Pink je neobyčejně rychlá a drsná nahrávka, která vrací představám o tom, jak má vypadat punková kapela, ty správné obrysy.