Jako by snad zmínka o americkém státu Ohio v názvu byla zárukou kvality. Carry Me Ohio je možná vůbec nejslavnější skladbou Sun Kil Moon, dojemná Ohio zase vyčnívá z nabité diskografie písničkáře Damiena Jurada. Bloodbuzz Ohio je jeden z nejúspěšnějších singlů brooklynských The National, indie velikáni Modest Mouse zase vydali na svém povedeném debutu ukřičenou Ohio... Nyní o sobě s vynikající „ohiovskou“ skladbou dávají vědět také filadelfští Frontyards.
Jsou to právě zmínění Modest Mouse, kteří vytanou na mysli při poslechu druhotiny Frontyards s názvem Carlito (sama kapela desku považuje vzhledem k pochybné kvalitě předchozí nahrávky za svůj opravdový debut), chvílemi mi dokonce přišlo, jako bych narazil na nějakou ztracenou devadesátkovou desku kapely kolem Isaaca Brocka. Carlito totiž připomíná jakéhosi křížence ambiciózní TheMoon & Antarctica s podivuhodnou lo-fi kolekcí krátkých skladeb a útržků Sad Sappy Sucker. Na Carlito posluchače čeká poetika podobná Brockovi, kombinace zběsilých rockových skladeb s jemnějšími akustickými či garážově syrová produkce, na kterou je v dnešní době u podobných alb čím dál těžší natrefit.
Za nejsilnější skladbu desky považuji Ohio (Westbound). Svižný akustický song zaujme především rychlostí, s jakou se v něm mění motivy. Kdekdo by se zaobíral jednou zpěvovou linkou třeba celý song, Frontyards mají ale očividně hodně nápadů a nebojí se tak chrlit jeden za druhým i v rámci jediné písničky. I proto se v Ohio (Westbound) setkáme hned se třemi různými (a především skvělými) zpěvovými melodiemi na prostoru pouhé půl minuty.
