Když se řekne kytarovka z Východního pobřeží, nemusíte nutně lovit prstem za oceánem. Východní pobřeží jsou totiž v očích Jelly Belly východoslovenské Košice. A tahle košická čtveřice nyní po třech letech konečně vydává nový studiový materiál, pětipísňové EP This Ain't No.
Otvírák Michigan Central Station drží přesně ten omamný rukopis, který mě přikoval už na letním Chee Chaak Festu. Tříštěná a zvonivá, postupně vrstvená psychedelie to odstartuje, aby po minutě a půl převzaly hlavní roli hutná, těžkopádná cyklická basa, strojové dunivé bicí a šeptavě zastřený hlas, napínající, gradující, a přesto zcela monotónní. Jakkoli oxymóronně to může znít. Plíživá síla hlavní linie, tak pevně a přísně držená v konstantním metronomu a jaksi v pozadí, obmotává s každou repeticí a nechává posluchače, který očekává výbuch, na trní. Až do konce. Leč onen výbuch nepřichází. Jelly Belly si místo toho bez přestání kují svůj koncentrovaný monolit a staví kolem něj postupně hlukové stěny s psychedelickými a shoegaze tapetami.
Pozastavujete-li se nad tím, že Jelly Belly tagují svou hudbu jako ambient, byť elektroniku zcela přehlížejí, po šesti minutách téhle bobtnající skladby pochopíte. Zapomenout se stejně jako při minimalistické elektronice je tu snadné.
