Tříčlenná mostecká kapela Favorite Obsession balancuje na hranici mezi zasněnou atmosférou shoegaze a akcentovaným dreampopem. V jejím čele stojí talentovaná songwriterka a kytaristka Karolína Nodesová, na basu hraje Tereza Vaníčková a bicí obstarává Jaroslav Žofka. Překvapivě vyspělé výpovědi zpěvačky putují přímo z pera mladistvého smutku vyvěrajícího z nejistot lásky a dospívání.
Favorite Obsession se prezentují na sklonku ledna svým prvním EP Sad Disco. Úvodní píseň Green Eyes je odvážným otvírákem s ohledem na skutečnost, že se jedná o nejpomalejší píseň alba. Pozvolná atmosféra vykvétá z oddenků ponurosti do záchvěvů naděje hluboce intimních výpovědí, které jsou až návykově podmanivé. Medové vokály Karolíny zvěstují nový silný hlas české scény a její charisma umocňuje práce s kytarovými efekty někde na ostrově v oceánu inspirace Slowdive nebo dnes již lehce zapadlými The xx. To vše ve prospěch kapely kompenzuje někdy až příliš unylé beaty, které fungují spíše jako kostra pro sugestivní kompozice – na tom by mohla tato až hříšně mladá skupina ještě zapracovat.
Naopak v druhé Hurt se dere na povrch burácející intenzita refrénů a objevují zvraty, které vytrhují písně Favorite Obssesion z apatické letargie a přinášejí sebejistotu do celkového projevu a síly jejich songwritingu. Texty místy nahánějí husí kůži: You're slowly fading, my love, I can feel it in your touch. Ukažte mi někoho, kdo ve dvaceti píše takto hluboce procítěné verše. Rytmika si zase přijde na své ve třetí skladbě Sad Disco. Saturované beaty a přidrzlou basu (big up, Tereza!) považuji za jeden z nejvýraznějších momentů EP, především proto, že z ničeho nic rozbíjí celkový konejšivý dojem z poslechu.Hrozně mě baví zvuk této nahrávky. Společně s předchozím singlem Heaven s roztomile hravým klipem nastavují Favorite Obsession nový standard toho, jak má znít dreampop. Rozladěná konzistence, oxymóron, který si jaksi nemůžu odmyslet při poslechu, nemá na scéně obdoby. Tu největší hitovku si ale kapela nechala na konec. Cry On Purpose začíná nevinně, ale harmonicky i dynamicky parádně vybouchne v refrénu a já si představuji jízdu v kabrioletu někde na Mallorce při západu slunce. Krása. Ain't no one there in the world, who can make me feel alright but you. Ten zvrat na konci refrénu! Je někdo jiný, díky komu bych se mohl cítit v tuhle chvíli v pohodě? Myslím, že ne. Usínám v dojetí.
