Starý svět a nové drama. Black Country, New Road foto: Black Country, New Road

Starý svět a nové drama. Black Country, New Road

New Weird Britain nedříme v neklidu tichého chaosu. Po rychlém zrodu generačně blízkých Black Midi během necelých dvou let dozráli také londýnští Black Country, New Road. Se zmíněnou čtveřicí je pojí progresivní přístup k rockové kapele a vokální projev ve stylu sprechgesang, který si hudební kritika v souvislosti se současným britským post-punkem vypůjčila z německého termínu označujícího deklamační zpěv. Obě britské senzace mají navíc ve vínku hudebně praktické vzdělání, proto z jejich nahrávek a živých koncertů slyšíme velmi sofistikované kompozice a zápal pro neřízenou improvizaci vysoké muzikantské úrovně.

Black Country, New Road vydali zkraje února dlouho očekávaný debut. S ohledem na složité pojetí skladeb jako komplexu, na němž se podílí sedmičlenné instrumentální těleso, nás asi nepřekvapí, že je na něm jen šest skladeb. Jejich stopáže se pohybují mezi pěti až deseti minutami. Zapomenu otočit volume doleva na únosnou hladinu a Introduction mě odstřelí, jako by to bylo For the First Time. Po dalším půlroce koncertní abstinence nepřeháním. A začínám věřit tomu, že ten milion řečí obhajujících je jako nejlepší současnou kapelu a historky kolem žádostí o rozhovor, kterého se nakonec podařilo dosáhnout až obměkčením jejich srdcí, nebyly řízené jen obvyklou touhou lidského ega dobývat nedosažitelné. A že se John Doran, šéfredaktor magazínu The Quietus nenechal unést svody lahodného čaje a skvělých rybích burritos. U nás nedávno představil Black Country, New Road širšímu publiku ČT Art Karel Veselý, který zároveň prohlásil: „Asi nikoliv náhodou se v době globálního lockdownu největší pozornosti fanoušků i publicistů těší kapely, jejichž studiové nahrávky na posluchače přenášejí energii živých koncertů.“ A tuto větu rozhodně v případě britského septetu nelze jinak než podepsat.

Black Country, New Road je kapela v čele s 22tiletým rozervancem Ianem Woodem, jehož příběhy charakterizuje mnohovrstevná narace s častými odkazy na současnou popkulturu. Ať už jde o vyznání lásky před Black Midi nebo pohřbení starých pořádků, bez globálních hrdinů typu Kanye Westa a všudypřítomných antidepresiv, v procesu bolestného dozrávání zhudebněného v desetiminutových Sunglasses. Zpěv na pomezí divadelní scény, exaltovaného básnického čtení a rockového běsnění kompozičně drží kapela silou a dravostí sedmihlavého zvířete. Genderově téměř vyrovnaná jakoby v harmonickém rozložení různých energií, ale především tvořená schopnými hudebníky a hudebnicemi. Mohutný zvuk ženou vpřed rytmické patterny basačky Tyler Hyde (mimochodem dcery Karla Hydea z The Underworld) a saxofonisty Lewise Evanse. On a také houslistka Georgia Ellery mají bohaté zkušenosti s hraním klezmerové hudby, jejíž vlivy jsou i ve tvorbě Black Country, New Road nemálo znatelné. Vtělená free jazzová nespoutanost jim zase dodává nepředvídatelnost, jež se však nevylučuje s motivem harmonické kytary, na němž stojí první třetina skladby Sunglasses.

Vedle těchto atributů, dost silných na to, aby Black Country, New Road nepotřebovali prosit britskou kritiku o pozornost, je tu pozoruhodná a očividná sebereflexe. „Skutečně lituji toho, co by mohlo být vnímáno jako lehce reduktivní a jednosměrné vyobrazení žen v raných písních...“ svěřuje se Ian Wood v roce 2019, ve svých dvaceti letech, právě Johnu Doranovi pro The Quietus. V britských hudebních médiích, která dlouho praskají ve švech od velkohubých prohlášení rockových hvězd vezoucích se na nekonečné vlně vlivného britpopu a rostoucích z velmi maskulinního prostředí, je to ostrý řez přímo do týla. I am so ignorant now with all that I‘ ve learnt.

Komentáře

vychází za podpory

EEA and Norway grants
Nadace Český hudební fond
Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.