Společný hlas v organismu rozmanitosti. Šuplíkový rozhovor s Black Country, New Road

Rozhovor, který právě budete číst, vznikl v létě 2022 krátce před živou premiérou nového repertoáru už šestičlenných Black Country, New Road na česko-slovenském území. Asi nepřekvapí, že místem setkání byla Artist Village na trenčínské Pohodě.

Možná to způsobila příliš velká blízkost a názorová síla mé vlastní sociální bubliny. Střet očekávání nového s představou, jak by tato kapela zněla s Isaacem Woodem a dobře známými písněmi, byl příliš ostrý. Získala jsem pocit, že na publikaci našeho povídání poté, co kapela vystoupila ještě na domácí Besedě, není správný čas. Dnes mám radost, že většina rozhovoru je po více jak roce stále platná a zveřejňuji ho v den jejich vyprodaného pražského koncertu v MeetFactory.

Na místě bylo přítomno pět z šesti členů a členek Black Country, New Road. Odpovídali kytarista Luke Mark, saxofonista a flétnista Lewis Evans, baskytaristka Tyler Hyde a bubeník Charlie Wayne. V začátku rozhovoru se odráží tíha všech těžkých okolností, které se přihodily relativně nedávno ve velmi krátkém časovém sledu.

*******

Poslední tři roky se vším, co se stalo, bylo opravdu náročné vůbec pochopit. Úzkost z dvouletého covidového období a všeobecné izolace vystřídal strach z budoucnosti, protože po mnoha desetiletích vypukla na evropském území válka. Mluvilo se také o významu a strádání kultury. V hudebním světě zvláště britským umělcům výjezdy na turné do Evropy zkomplikoval brexit. Black Country, New Road byli jako kapela na vzestupu, když je čtyři dny před vydáním úspěšného alba Ants Up From There opustil jejich frontman. Stále si pamatuji, že jsem strávila asi dvacet minut s několika talentovanými mladými lidmi, ze kterých byla cítit pokora a sympatické sebevědomí. Po setkání s nimi jsem nabyla dojmu, že není vždy nutné směřovat k jasným cílům, abyste dosáhli věhlasu, jak bývá častým narativem v příbězích úspěšných hudebníků.

Musel to pro vás být hodně velký tlak, když jste přišli o jednoho z vašich členů těsně před koncertním turné. A do toho všechny tyhle události vyvolávající nejistotu. Jak se nyní cítíte v kapele? Je to spíše boj nebo se od toho všeho dokážete odstřihnout a užívat si to, že spolu hrajete?

Luke: Myslím, že jsme měli docela štěstí. Spousta našich koncertů byla zrušena kvůli covidu, a většina pořadatelů nás chtěla znovu i další rok. A když jsme je pak museli rušit znovu, protože Izy odešel z kapely, festivaly zareagovaly tak, že můžeme hrát i v šestičlenné sestavě, a chtějí slyšet naši hudbu.

Co se týče brexitu, tak jsme akorát co do velikosti kapely měli ještě únosné náklady, abychom si mohli dovolit na turné vycestovat. Kdyby se to stalo o něco dříve, byl by to pro nás docela zádrhel. Takže chci jen říct, že sice to mohlo být snazší, ale pořád jsme se měli dobře a všude s námi hezky zacházeli.

Charlie: K otázce, zda je těžké být v kapele, která vás živí, v porovnání s tím, jaké to musí být ve válce nebo trpět covidem, bych řekl, že je to relativně dost v pohodě. Fakt nejsme v pozici, abychom si stěžovali, nedá se vůbec říct, že by šlo o boj.

Black Country, New Road už zažili odchod dvou frontmanů. Vaše kapela na mě působí jako dynamický organismus, který se stále rozvíjí ve smyslu, že když něco umře, zase něco jiného se narodí. Je to taková otevřenost, kdy každý může vstoupit dovnitř nebo odejít...Ale zajímalo by mě taky, zdali byste takto uvažovali, kdyby Isaac zůstal. Neznamenalo by to pro vás spíše soustředění se na jiné přístupy ve stabilnějším personálním obsazení?

Lewis: Dříve jsme měli kapelu Nervous Conditions s Connorem Brownem, v níž byl také Isaac, a když Connor odešel, pak jsme založili Black Country, New Road a to nás bylo sedm. Nebylo to úplně až tak volné ohledně toho, kdo s námi hraje. Ale máš určitě pravdu v tom, když mluvíš o kapele jako organismu. Náš ethos je takový, že děláme to, co dělat chceme. Pokud to zahrnuje nějaké změny okolo, začne nás to nudit apod., tak ty změny jsou přirozeným procesem. A potom nás to baví mnohem víc. Dělat věci tak, abychom je dělali rádi, je fakt priorita. Opravdu hodně pomáhá necítit na sobě tlak, že musíte hrát ten samý koncert každou noc. Což nutně neznamená improvizaci, jen hrajeme hudbu, která nás baví, a potom zas nějakou jinou. Je to o tom, že se prostě nezaseknete v jednom bodě.

Stali jste se součástí další nové vlny kapel z Británie, kterou si média pojmenovala New Weird Britain. Patří k ní třeba Black Midi nebo Squid. Jsou mezi vámi přátelské vztahy? U nás v Česku fungují kapely hodně komunitně, protože jsme malá země. Zajímalo by mě, zda něco podobného je možné sledovat i mezi současnými britskými hudebníky?

Tyler: Kapely, které jsi zmínila, zvláště Black Midi, jsou naši dobří kamarádi. Myslím, že to přátelství vzniklo díky londýnskému klubu The Windmill, a je to o místech, kde jsme v určitém období hodně hráli a chodili si vzájemně na koncerty. Všichni lidé kolem byli přátelé, ale tam někde se ta komunita asi zastavila.

Luke: Rozhodně jsou tu specifičtí lidé, se kterými se přátelíme. A určitě existuje komunitní duch kolem Windmillu, je to ten typ místa, kam jdeš dvakrát týdně, a za chvíli znáš všechny.

Charlie: Vnímám to trochu jako takové revoluce. Před námi tu byly kapely, které pocházely z londýnské scény, HMLTD nebo Shame, před nimi Fat White Family. A jsou i jiné, které ještě ani neznáme, a to vše přispívá k další budoucí scéně, takže je to relativně propojené.

Luke: Neznáme ty mladé. Jako třeba The Dada Movement, čerpají hodně z šedesátkového zvuku.

Spojili jste žánry, které nejsou zase tolik spřízněné, jako free jazz, klezmer, post-punk, až divadelně deklamační styl zpěvu. Kritika vás cenila také kvůli vašemu společnému zvuku. Jaké je pro vás být jako kapela představitelem určitého nového směru? Přemýšlíte někdy o tom, že přicházíte s něčím velmi mimořádným?

Lewis: Každý z nás pochází z jiného prostoru hudebního myšlení a máme individuálně velmi odlišné hudební kořeny. Stále to vše ale nějak zapadá i do nové hudby. Snažíme se pohybovat v tom, co jednotlivě umíme nejlépe, a pokoušíme se to spojit dohromady. Myslím, že to funguje, protože se chceme navzájem poslouchat a slyšet, co vychází z každého našeho uměleckého hlasu. A mám pocit, že jde o dobrou směs rozmanitých věcí, různých hudebních přístupů a myslím, že i posluchač může v té hudbě rozpoznat individualitu každého z nás.

Nezdá se, že by to bylo obvyklé, protože existuje spousta hudby, kterou hraje pár lidí, ale je napsaná jednou osobou. Možná právě to, že píšeme hudbu a skládáme vše společně ve velmi kolaborativním módu, nás dostává k té hranici. Odpověděl jsem na tu otázku?? [směje se a kouká po zbytku kapely]

Tyler: Já myslím, že otázka zněla, jestli se cítíme být na začátku něčeho?

Ne úplně na začátku...

Luke: ...ale začátku nového stylu.

Ano, nemyslím nový trend. Nejste podle mě trendy kapela, ale vždy někdo přijde s novým stylem a pak se vynoří spousta dalších kapel vycházejících z podobných inspirací. A mnohé z nich mají vlastní autorské přístupy a charakteristický zvuk. Ale určitě se podílíte na nějakém současném směru.

Tyler: Jo a to je na tom vtipné, že lidi mluví o hnutí, kterého jsme součástí. A je to něco, co se dá těžko vysvětlit, protože když se podíváte na další kapely, které jsou považované za zástupce toho hnutí, tak vůbec nezní stejně. Sonicky. Ale možná je podobný spíše ten záměr, s jakým dělají hudbu společně a co baví každého z nich individuálně.

Zaslechla jsem v podcastu Daniela Johnse z již zaniklé australské kapely Silverchair, že duševní zdraví v devadesátých letech nebylo „téma“, spíše něco jako tabu. Ta poznámka ve mně docela zarezonovala. Chtěla bych se zeptat s ohledem na to, že Isaac odešel z kapely právě kvůli potížím souvisejícím s mentálním zdravím, jak to vidíte dneska vy? Věnuje se společnost této problematice dostatečně?

Lewis: Jednoznačně by se o duševním zdraví mělo mluvit více. My jsme se s tím vyrovnali dobře, což dokazuje to, že stále hrajeme. Ale myslím, že hudba je náročné pole pro duševní zdraví. Umělci jsou velmi emocionálně zranitelní lidé, vyjdou na stage, dostávají spoustu piv zadarmo, a tohle vše se stereotypně děje pořád dokola. A pokud se necítíte mentálně komfortně, není to pro vás vůbec dobré. Na vašem duševním rozpoložení závisí mnoho lidí, vše musí být v pořádku, abyste mohli každý den hrát znovu. Lidé kolem nás zařídili, aby to s námi fungovalo, protože jsou moc fajn a rozumí tomu. Měli jsme na lidi fakt štěstí.

Luke: O mentálním zdraví se vede hodně konverzací, ale je velký rozdíl v tom, jen o tom mluvit a skutečně situaci pochopit bez nátlaku a hádek. A to vyžaduje nějaké jednání, kterým není říct, že to tak někdy prostě chodí. Mnoho umělců pracuje s někým, kdo se s nimi baví ve stylu jasně, to absolutně chápu, ale koukni, pojďme dělat to, co vždycky, musíme jet dál.

Četla jsem, že singl Athens, France jste nahráli ve studiu během jediného dne. Jaké to pro vás je umělecky pracovat v tak omezeném časovém limitu?

Charlie: Vždycky je spousta nápadů, které jsou odmítnuty, a můžeme je prozkoumávat donekonečna bez toho, abychom se soustředili na jednu ideu. Myslím, že právě s novými skladbami, které teď hrajeme v šesti, bylo dobré mít deadline. Všechno napsat v časovém omezení, abychom s novým repertoárem mohli vyjet na plánované turné, obnášelo své oběti. Ale víme, že jsme udělali to nejlepší, co jsme v daný moment mohli. Jinak bychom pořád měli ten pocit, že nejsme ještě připraveni. Čas je dobrý producent.

Existovala i možnost, že byste hráli písně, co napsal Isaac, v nějakých alternativních verzích bez něj? Nebo si to nepřál?

Luke: Nene, to vůbec. Isaac se k tomu ani nevyjádřil. My jsme prostě nechtěli hrát ty písně bez něj.

Tyler: Bylo by opravdu divné, kdyby někdo jiný zpíval jeho slova. Nikdy nikoho nesměřujeme do něčeho, kde cítíme, že to není správně. Vše jsme napsali spolu a pokud někdo chce odejít napořád, pak musí odejít napořád i ta hudba.