Kontrast. To je to správné slovo pro vyjádření střídajícího se chaosu a harmonie, jenž na přítomné Lotic chrlí. Hudba onoho večera je klubové muzice na míle vzdálena. V tom nejlepším slova smyslu. Jakoby na vás ten chlapík promlouval cizím jazykem, kterému rozumíte spíše díky vlastní představivosti než reálné schopnosti.

Vcházím dovnitř zrovna, když končí úvodní hit Numbers. „Eins zwei drei vier funf sechs sieben acht”, strojově hlásí zakládající člen Ralf Hütter do mikrofonu. Tři strnulí muži po šedesátce a videotechnik/benjamínek Falk Grieffenhagen (47) posílají do lidí hity z několik dekád starých desek, jež však fungují, jako by byly vydané včera. Kór s přidanou hodnotou v podobě 3D projekce a charakteristické odlidštěnosti jejich postav.

Slovinsko. Země u nás hudebně představována jen minimálně má rozhodně co nabídnout. Jméno, které rozhodně stojí za řeč i mimo relativně konzervativní undergroundovou scénu, je bezpochyby The Canyon Observer. Post-metaloví experimentální slovinští řemeslníci atmosféry husté jako mlha nad rybínkem Brčálníkem právě vydávají debutovou desku FVCK.

Chelsea hladí struny kytary a já zavírám oči. Maw. Ptá se „Where are you?“ a já v duchu odpovídám: „V Twin Peaks.“ Douglasovy jedle, kafe černé jako noc bez měsíce a na pódiu v Road House stojí místo Julee Cruise Chelsea Wolfe. Vrchol číslo dvě. Iron Moon budiž konečně funkční ukázkou potenciálu kombinování elektroniky, metalu a temného písničkářství. Nahoru, dolů a znovu. Dobeška se pod nánosem hluku hroutí k zemi skoro tak snadno jako kývající se publikum.

„The owls are not what they seem…“ napadá mě při pohledu na Erlenda Hjelvika, frontmana zběsilých Kvelertak. Nebo je to přesně naopak? Norské bořiče mýtů vidím potřetí, a tak mě již obří sova dřímající na jeho hlavě úplně nepřekvapí. Nicméně pořád se jedná o zábavný symbol, jenž si kapela drží od svého vzniku a kterým dává najevo nadsázku hrající podstatnou roli v jejich tvorbě.

Je to tady! Začal listopad a s ním i koncertní žně. Zlaté období, vítané všemi hudebními nadšenci. Kvelertak, Chelsea Wolfe, OM… chystá se toho mnoho, o těch však až příště. Muzikální hody protentokrát (minimálně v MeetFactory) odstartoval koncert Two Gallants s podporou českých Please the Trees.

Šestice Norů ani letos nehodlá opakovat chybu z roku 2012, kdy jedinkrát od vydání eponymního debutu Kvelertak (2010) vynechala na své tour Českou republiku, a v listopadu tak opět rozproudí Prahu.

Jak už to tak u této bizarní skupiny bývá, plány na chystanou desku sdělili světu bez varování prostřednictvím facebookového profilu a mrazivého, netradičního videomonologu mrtvé herečky Karen Black. Album ponese název Bottomless Pit a zatím nebylo specifikováno datum jeho vydání.

Praha, zastávka ČSAD Smíchov. V autobuse z Brna zjišťuji, že místo anoncovaného Lee Bannona budou HEALTH předcházet Space Love (prezentující novou desku), tudíž pro zpoždění spěchám a předpisů nedbaje to beru přes koleje. Ne, že bych je nekřížil tak či tak. Upřímně, kdo z Vás šel někdy do MeetFactory na okolo? Vystoupit u Lihovaru a dvacet minut se belhat k padesát metrů vzdálené budově, před kterou od první chvíle vidíte radostně pokuřující koncertní souputníky? Tak určitě.

Před pár dny spatřilo světlo světa remixové album původní desky Johna Carpentera Lost Themes, tvořené osmi přepracovanými skladbami různých interpretů jako například Prurient, Blanck Mass či Silent Servant. Jedním z autorů je také Zola Jesus.