„The owls are not what they seem…“ napadá mě při pohledu na Erlenda Hjelvika, frontmana zběsilých Kvelertak. Nebo je to přesně naopak? Norské bořiče mýtů vidím potřetí, a tak mě již obří sova dřímající na jeho hlavě úplně nepřekvapí. Nicméně pořád se jedná o zábavný symbol, jenž si kapela drží od svého vzniku a kterým dává najevo nadsázku hrající podstatnou roli v jejich tvorbě. A hlavně, ten maskot pořád funguje. V kombinaci s ultimátním otvírákem Apenbaring dvojnásob.
Repetitivní riff na sebe postupně přitahuje vrstvy činelů, feedbacku, a když se po chvíli přidá i druhá kytara, modří už vědí, že za chvíli se strhne uragán. Dvojšlapka a pod pódiem se to mele. U jiných vrcholný výkon, pro Kvelertak strečink.
Stojím zhruba v polovině klubu a nějak se do toho né a né ponořit. Zvuk a atmosféra zde přichází až v ohlodané formě. Zvažuji prodírání se kupředu, ale ostych vítězí.
Mjod! Obavy hážu za hlavu a letím do přední linie. Tenhle vál má schopnost vystřelit člověka na Mars během pikosekundy. Zmítám se v chumlu smyslu zbavených lidí sborově vzývajících Odina. Norsky umí málokdo a hrdelní řev se špatně luští, i když je v češtině, nicméně O-din-ga-oss je jedna z těch pasáží, kterou všichni zvládají i ve výskoku na pokraji sil uprostřed moshpitu.
Od kotle si dávám pauzu, ale zůstávám blízko pódiu, protože výše zmiňovaná kvalita zvuku a party-metal-nálada je tady na zcela jiné úrovni. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, oba aspekty mě zde bavily nejvíce ze všech vystoupení Kvelertak, které jsem viděl. Ve vídeňské Areně to bylo poprvé a to se nezapomíná, sedmička nakládá zákonitě, jenže tady (jakkoliv v druhé polovině klubu to možná působilo výrazně jinak), řezaly kytary naprosto neslýchaně, zvlášť s uvážením daného žánru to prostě nečekáte. Dostatečně velký prostor navíc zajišťuje možnost oddechu bez ztráty kontaktu s centrem dění.
Hjelvik posílá do publika další salvu pivních slin a uvádí novou skladbu. Těžko ji teď rozebírat, ale jedno je jasné. Další album se blíží a jak vždycky říkal Albert Einstein: „Je sakra na co se těšit.“ Blodtorst, Bruane Brenn, Kvelertak. Jedna hymna vedle druhé, zakončená tou největší ze všech. KVE-LER-TAK, řve opět zplna hrdla kotel. Norové jsou bezpochyby ve formě. Vypilovali svou show k dokonalosti a patřičně si to užívají.
Dva přídavky a krásné gesto na závěr. S dozvuky Utrydd dei svake předává kapela nástroje fanouškům, vyzývající všechny na pódium, kde následuje vřelé obímání a nekončící potlesk. Nejsympatičtější hvězdy rockového undergroundu. Krev, pot a crowdsurfing jako životní postoj.
Kvelertak, Praha – Futurum Music Bar, 11. 11. 15
