„Nalijme si čistého vína a přiznejme si, že se ze společnosti vytrácí racionalita a nastupuje světovláda ještěrů z pekel.“ Tak zní přání do nového roku, které posílá čerstvý brněnský projekt Bretharian Engine. Jejich první singl 2020 shrnuje rostoucí chaos a nejistotu, která se s koncem roku rozhodně nevytratila. Pokud něco spojuje zastánce nejrůznějších názorů a teorií, je to asi refrén křičící „What the fuck?!“. Přesto, jestli takhle zní manifest svobodné společnosti, jak popisuje svoji hudbu kapela, moc naděje nám nedává.

Koňe a Prase vydali letos na podzim debutovou desku Bramborové hity, která stručně a úderně komentuje každodenní život kapely i komplikovanější společenské problémy. „Na naši hudbu by se možná hodil termín utopická – ne, že by zněla jak z ráje, ale ve smyslu, jak říkal Martin na Radiu Proglas. Že nás poslouchají ti, kdo ví, že je všechno kolem potřeba změnit. A ti, které bychom našimi songy přiměli třeba třídit odpad, si nás zase nepustí,“ vysvětluje Viktor, který hraje v kapele na basu a podílí se i na její výtvarné stránce. Zároveň doufá, že kdyby si je přece jen takový člověk pustil, s odpovědnějším jednáním začne. Pak hned připustí, že něco takového nemůže dokázat.

Koncem října měl i s několika koncerty vyletět nový Sýček s pořadovým číslem II. Do sestavy se přidal bubeník František Vácha, který přišel z budějovické kapely Vees. Druhým ‚nováčkem‘ by se mohl stát Jiří Pospíšil, ten dosud stál za synťáky v brněnských Fat Old Donald. Z původní sestavy zůstal jen zpěvák a kytarista Libor Staněk a basák Dojč (Petr Němec). Zvuk se prý trochu změní, hlavně díky živelnějším bicím, blíže k noisu. 

Nouvelle Prague proběhl letos jen jako konference, a to během jednoho dne 31. října. Koncertní část shrnul festival do hodinové Listening Session a celý den mohl být věnován online konferenci. Jako by toho nebylo málo, do všech panelů se přirozeně aspoň na chvilku vloudilo téma současné epidemie, Nouvelle Prague ale kromě toho prochází zásadními organizačními změnami. Ředitelkou je nově Anna Mašátová, která akci plánuje přizpůsobit více potřebám tuzemské hudební scény. „Konferencí v angličtině řešících mezinárodní hudební průmysl je hodně. Lokální témata, problémy a tipy prostor nemají,” vysvětluje v našem nedávném rozhovoru.

V době, kdy zděšeně sledujeme rozsáhlé protesty proti krokům polské vlády ohledně zakazování potratů i potlačování práv queer komunity, Slovensko nenápadně přitakává a projednává návrh na zpřísnění podmínek pro přistoupení k interrupci. Zároveň máme dlouhodobě před očima diskuzi o problémech sexismu, ta ale jen pomalu někam vede, když jsou jí pod nohy házeny klacky v podobě neustálé generalizace a zjednodušování.

Lunchmeat není pouze festivalem, ale je to také kolektiv stojící za hudební, a hlavně vizuální produkcí na poli multimediálního umění. Zároveň se angažuje v současných problémech – například podpora hnutí Limity jsme my, a je nakonec i výraznou hybnou silou na poli elektronické hudby. Především, co se pražské scény týče. I když – nejen samotný kolektiv diskutuje o tom, zda se vůbec dá v českých podmínkách mluvit o scéně jako takové. 

Můj první Fajfr Štýl byl koronavirovou epidemií vyfoukán (jak hrdě píšou ti, kdo za ním stojí – fajfr štýl = sklářská píšťala) jen na polovinu – tedy jeden den. A oproti minulým dvěma ročníkům proběhl 12. září místo posledního květnového víkendu. Festivalu to neuškodilo, dokonce snad o to víc úsilí všichni – ať už pořadatelé, kapely nebo návštěvníci – vložili do zážitku, ze kterého se budou nejspíš až do příštího ročníku vzpamatovávat. Pohledem zpátky se všechno zdá být skoro podezřele perfektní, vzpomínku na večer nezkazila ani porouchaná aparatura. Zradila zrovna v čase plánovaného koncertu Killiekrankie, který byl však kvůli nemoci zrušen – diváci tak přišli o all-star-jam přítomných hudebníků účinkujících i (nakonec) neúčinkujících. Ten ale do poslední chvíle nikdo nečekal, a tedy ani nezoufal. Zdá se, že Vrbnu koluje štěstí v žilách.

S blížícím se létem se před námi začíná rýsovat konec pandemie a nouzových opatření, která na čas většinu dění přesunula do virtuálního světa. S touto vidinou ustupuje nastalý trend streamování všeho a všude a začínají se objevovat akce kousek po kousku osobnější a interaktvinější. Už v červnu víme o prvních živých koncertech, teď se ale musíme ještě pořád spokojit s výletem do světa jedniček a nul.

Kdo pláče pro letní koncertní sezonu, může alespoň v představách vyrazit na dosud nejrozsáhlejší festival, který jsme kdy v Česku měli. NIC 2020 vznikl z iniciativy GoOutu a producentky Hany Třeštíkové, radní pro kulturu na Praze 1. Lístky na něj jsou k zakoupení ve zmíněné vstupenkové síti už delší dobu, samotný „festival“ proběhne svátečního 1. května. 

Kdyby nepřišla pandemie a následná karanténa, skončil by minulou neděli nad ránem kulatý 10. ročník Žižkovské Noci. Oslava první dekády se měla s novým vizuálem pustit do dalších let s cílem ještě více spojovat umělce, kluby a hlavně obyvatele Žižkova. Místo toho svým posledním dnem festival teprve začal (i když plnohodnotné ŽN 10 1/2 sedočkáme na podzim) a nechtěně možná dostál svému předsevzetí více než zamýšlel.

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.