Kolem androgynního ženského alter ega Alejandra Ghersiho je ve světě popu poslední dobou rušno, osobně přiložil ruku k dílu FKA twigs anebo Kanye Westa. Vybranou společnost před pár dny doplnila další eklektická vizionářka z Islandu, pro níž Arca nejenže produkoval, ale také psal.
On sám vydal na závěr loňského roku nejspíš u nás nepříliš rezonující debutovou Xen, a to žánrově instrumentální, chcete-li. Z ohlasů jeho živých vystoupení se však linou zvěsti, že mikrofon používá k jiným věcem než zrovna k poděkování. Od začátku je jasné, že ti dva éteričtí pavouci z dvou protilehlých světových stran v tom nejedou sami. Jesse Kanda.
Jesse Kanda si s poetikou Arca rozumí, znají se přes deset let, a tak i živě spolu vystupují po boku. Další exulant (japonských kořenů, kanadské výchovy) vytvořil pro Arca podmanivý vizuál, přebal jeho alba je destilací všech těch klipů, vzrušující prostorová diagonála, a ilustrace uvnitř nejsou prostým epigonstvím strachuplných snímků Chrise Cunninghama, ale jejich svérázným dalším krokem, jenž se nebojí proti tabu vykročit do neznáma. Toxické barvy se pod dohledem Jesse Kandy rozprostírají, aby se shlukly s protějškem, propadají se do netušených sfér, z nichž vyvstávají v nebývalé geometrické útvary. Klipy, za nimiž je snad bez výjimky podepsán právě on, ale nejsou toliko abstraktní a plastickou koláží a přičichnou k reálnému světu. Přiléhavější soundtrack k ohňostroji a vice versa jste neviděli, neslyšeli. Arca jej představil twigs, načež vznikly klipy pro ni, a Kanda se nechal slyšet, že by jednou něco rád stvořil pro Björk... Těším se.
