Prázdniny jsou u konce, ale to neznamená, že je u konce taky cestování. Naše hudební toulky naopak právě začínají nabírat na síle. V novém Bedekru se projedeme až do Austrálie za Katie Dey, zastavíme se dvakrát na Islandu (Ólafur Arnalds, Kælan Mikla), máme tu taky jedny Spojené státy (Banks & Steelz) a jednu Británii (Bat for Lashes), výlet zakončíme spanilou jízdou po našich končinách (Metronome Blues, Unna). Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.
Banks & Steelz – Anything But Words
Zpěvák Interpol Paul Banks se konečně dočkal. Svou láskou k hip hopu se nikdy netajil, nicméně všechny jeho ojedinělé pokusy v této oblasti končily spíše úsměvně. Teprve poté, co se dal dohromady s RZA, frontmanem Wu-Tang Clanu, se stal součástí něčeho hiphopově relevantního. Z poněkud netradiční kolaborace se zrodil hudební mix, v něm se ostrý rap prolíná se signifikantním Banksovým ztrápeným barytonem a servíruje skladby, které střídavě hýří nadsázkou a hravostí, rapovou řízností či zadumanou baladičností.
RZA skrze svou výrazově pestrou flow střílí kadenci slov, Banks melancholicky vyzpívává refrény. Hiphopové beaty se mísí s Banksovou kytarou. Angažované a prozaické rýmy RZA střídají Banksovy spíše poetické a metaforické srdceboly. Jasný vzorec desky je načrtnut již v první skladbě a zpočátku baví a funguje. Brzy se však vyčerpá a s klesající nápaditostí skladeb ke konci desky už spíše irituje. Nezachrání to ani velké množství hostů, jak se na správnou „hiphopovou“ nahrávku sluší a patří: Florence Welsch, Ghostface Killah, Kool Keith aj. Přesto se jedná o zajímavý pokus, jehož některé skladby (Giant,Speedway Sonora, Love and War, One by One) odrážející rukopis obou styčných osob donutí hned k několikerému přehrání. (tf)
Bat for Lashes – The Bride
Každá nevěsta chce mít ve svůj svatební den vše dokonalé a po pronesení slavnostního „ano“ začít žít svůj vysněný příběh. Bohužel, příběh vyprávěný Natashou Khan alias Bat for Lashes tragicky skončil dříve, než vůbec začal – nevěsta zůstala před oltářem sama. Snoubenec zemřel při autonehodě cestou na obřad.
Asi už tušíte, že z následujících nahrávek nebude prýskat optimismus a radost ze života, nýbrž melancholický srdcebol. Ten je patrný už v úvodní I Do. Kouzelné tóny harfy navozují idylku krásného momentu, kdy nevěsta prochází uličkou. Minimalistický motiv gradující do dojemné árie je protkáván uhlazeným sopránem zpěvačky.
Skřípění brzd následované zvukem nárazu a deformujícího se plechu otevírá čtvrtá skladba alba Honeymooning Alone, kdy žalem zkroušená nevěsta vyráží pryč. Od myšlenek se ale utéct nedá a vzpomínky na milovaného partnera ji pronásledují. Údery bicích provázené občasným zablouděním kytarových strun je podtrženo zadními vokály zastřenými stejně jako myšlenky nešťastných.
Následující Sunday Love slibuje zlomení alba a přenesení do jiných vod. Skladba je rytmická, energická, má v sobě více elektronických prvků. Ovšem po tomto srdcebolu v tanečním hávu se opět vracíme do jednolité šedi, která si v uších sedá jako beton. Nemohu si pomoct, ani smyčcové Close Encounters s brilantním Natashiným vokálem, ani závěrečná In Your Bed si cestu k mému srdci zatím nenašly. Své „ano“ jim možná řeknu, až nastane sychravější podzim, dny se začnou krátit a já společně s teplou šálou se budu chtít zabalit do melancholických písní. (kh)
Kælan Mikla – Kælan Mikla
Emo ještě neumřelo, i když u této islandské, ryze dívčí formace je zabaleno v notně gotickém hávu. Tři temné divoženky Kælan Mikla oscilují mezi post-punkem a darkwave a se znepokojivou dekadencí sobě vlastní svádí na scestí svou neodolatelnou formou okultního zaříkávání, naživo přímo strhující. Všechny odstíny černé a zakouřené anglické kluby konce sedmdesátých let v 35 minutách. Hutná basa rezonuje z hloubi syntezátorových nánosů a nad nimi se vznáší fluidum zpěvačky a básnířky Laufey Soffíe Þórsdóttir, nejvýraznějšího elementu tvorby Kælan Mikla. Laufeyina poezie je sama o sobě mrazivě démonická, ale teprve s pronikavým pohledem a uhrančivým přednesem v podobě znepokojivého našeptávání či uchraptělého ječení získává na své rituální intenzitě. (tf)
Katie Dey – Flood Network
Současné lo-fi dost možná našlo svou novou princeznu. Fenomén současné blogosféry, Australanka Katie Dey, si hezky po domácku kuchtí pokojíčkovou popinu, o níž sama říká: „Mým tvůrčím procesem je binec.“ To je snad nejpříznačnější popis estetiky jejího roztomilého anti-popu. Zvuk jako by zněl odněkud zpod vodní hladiny, jeho záměrně degradovaná kvalita pokulhává i za stodvacetosmičkovými empétrojkami a zasněně groteskní melodie jsou pak překryté všemožnými ruchovými slupkami, nedodělky, kakofonními šotky. Pro milovníky řízeného chaosu deska zaslíbená.
Flood Network, jakkoli je slepencem všeho možného, je paradoxně kontinuální nahrávkou. Devatero písní je propojeno osmicí intermezz, jedním zvukově bizarnějším než druhým, a nekouká-li člověk do přehrávače, předěly mezi písněmi nepozná. Z rozverných a nevyzpytatelných polotovarů, budovaných a tříštěných špatně naladěnou kytarou, upištěným hláskem, elektronickým samplováním a jiným syntetickým ševelením, tryská radost z nespoutaného tvoření. Tvoření, které jako by vlastně vůbec nepočítalo s publikem, a proto je o to více publikem přitahováno. Stačí jeden dva poslechy, aby člověk zjistil, že jsou to všechno hitovky. Teen písničkářství v bizarním kabátku. (tf)
Metronome Blues – SIDES
Rhys Braddock se odpoutal od Gerdy Blank a rozhodl se jít novou cestou jménem Metronome Blues. Loni v červnu vydal sólovou eponymní desku, která se ovšem dřívější tvorbě podobala jen málo a pro leckoho asi byla docela překvapením. Rhys nedisponuje nijak nezaměnitelným vokálem, proto na něj nemůže sázet a je třeba, aby většinu utáhla hudba, což se v případě Gerdy Blank nadmíru úspěšně dělo. Debut, na němž se dřívější nápady mísily s elektronikou i písničkářstvím, se propadaly do nevýrazného průměru a chyběla jim nějaká osobitá jiskra.
Ale SIDES tuhle jiskru mají bezpochyby. Hudebně leží někde v polovině cesty mezi Gerdou a zmíněným debutem. Značně potemněly, opět zkytarověly a prospělo jim to. Na albu vynikají ponuré hypnotické skladby vystupující jakoby ze snu, s dlouhými pasážemi opakujícího se textu i konstantní znepokojivou melodií (Unliving, Phase). Dovedu si představit, že na koncertech je budou Metronome Blues gradovat do extatických výšin. (Ostatně stopáž okolo šesti minut není na desce výjimkou.) Závěrečná skladba The Wireless Enemy zase míří spíš směrem k shoegaze.
SIDES nejsou do sluchátek, ale jednoznačně do nacpaného sklepního klubu. Řízná Gerda Blank to sice není, ale jestli vám chybí už hodně, nové album Metronome Blues vám ten smutek pomůže docela obstojně vyléčit. (Navíc, jak víme, z jiskry vzejde plamen.) (hp)
Ólafur Arnalds – Island Songs
Skladatel a pianista Ólafur Arnalds si na letošní léto vymyslel velkolepý plán. Vybral si na Islandu sedm míst a v každém strávil týden, během něhož vždycky za spolupráce s nějakým tamním umělcem napsal a nahrál jednu skladbu. Sedm melancholických křehkých písní zachycujících atmosféru a ducha vybraných zákoutí vyšlo na albu Island Songs.
Milovník Islandu a všeho s ním spojeného roztává už během prvních pár vteřin desky, kdy básník Einar Georg Einarsson recituje báseň a do ní se pomalu začínají vlévat tóny klavíru. Dechberoucí je taky třeba skladba Raddir, doprovázená sborovým zpěvem. Zní přesně jako soundtrack k dokumentům, které zobrazují hrůzu soptícího vulkánu nebo nějakou jinou děsivě krásnou přírodní podívanou.
Island Songs se od Arnaldsovy dosavadní tvorby nijak zvlášť neliší, takže pokud máte rádi jeho emotivní moderní klasiku, osloví vás určitě i tohle. Ale celý ten příběh a zasazení do krajiny dává desce ještě mnohem zajímavější obrysy. Island jako na dlani. Pro každého, kdo by se v příštím životě chtěl narodit jako Islanďan, je tohle album povinnost. (Zajímalo by mě ovšem, jestli by Ólafur dovedl napsat stejné krásy o severočeských hnědouhelných pánvích nebo o širých hanáckých lánech.) (hp)
Unna – Nezapomnění
Promo začali už někdy v únoru, v květnu pokračovali rozhovorem ve Špíně a teď (resp. začátkem srpna) konečně vydali onu dlouho očekávanou desku – Nezapomnění. Devět válů, něco přes čtyřicet minut, stačí to ke spokojenosti? Rozhodně!
Deska vychází ve spolupráci Piper Records, Kachnička Entertainment, Mamamrdamaso a Silver Rocket, přičemž jak píší posledně jmenovaní – „… klidně si můžete myslet, že to vyšlo třeba u HydraHead.“ Vskutku je tomu tak. Zvuk je neskutečně našláplý i z „toho blbého bandcampu“. Na české poměry dost výjimečná produkce, kterou už dlouho nepamatuji. Nemůžu se dočkat vinylu.
Předchozí (pět let staré) album Už bylo na čase šlo svou závěrečnou skladbou Ke dnu, tudíž přesně tam teď Nezapomnění začíná. Kytarové intro postupně doplňují bicí a symbolický odraz ode dna se tak odehrává doslova před očima. Vzpomeň si na ten hlas / už nevíš jak zpívá. Tohle se vryje pod kůži víc než znělka z Hospody. Heavy epos nevídaných rozměrů. Unna je zpátky! A ne, nadšení nepolevuje ani ve zbývající stopáži. Velikých nadžánrových experimentů se zde nedočkáme, nicméně to nemění nic na tom, že skladby jsou nápadité, a i přes svou jasnou osobitost (především díky fantastickým vokálům) nezní zaměnitelně. Vyhlížím koncert! (fh)
