Bedekr 18/2016

„Nikam nechodím / v tomhle divným období / sedím doma sám / a piju horký čaj,“ zpívají na nové desce Priessnitz. Berte to jako ten nejlepší návod, jak strávit podzimní čas, který se bohužel už definitivně přihlásil. Podzimní splíny sedly i na nový díl Bedekru, a tak kromě jesenických tesknot v podání již zmiňovaných Priessnitz přinášíme taky švédský black metal Hladomrak, islandského skladatele Jóhana Jóhannssona, křehkou holandskou písničkářku Pitou, britské jazzové Neil Cowley Trio a dva exkluzivní kousky z Japonska – postrockové Mono a pianistu jménem Riuichi Sakamoto. Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na světoběžníky společně s námi.

Hladomrak. Název jak vyšitý pro nový projekt Františka Štorma. Ovšem nenechte se mýlit, nestojí za ním ani kultovní postava českého black metalu (a typografie), ani žádný jiný Čech či Slovan. Za tímto, v češtině tak zábavným názvem, se ukrývá blacková formace ze švédského Stockholmu.

Hudební géniové ze severu zde kombinují komplexní přístupy ranných Entombed, Unleashed či At The Gates s pronikavě mrazivou atmosférou slovansko-ruského black metalu (Temnozor, Kroda atd.) s tím rozdílem, že tam, kde dříve jmenování vkládají folková intermezza, Hladomrak přitlačí na pilu ve své riffáži. Undergroundová syrovost se mísí s melodií. Tu více, tu méně, ale spíše než o klasický melodický black metal jde o black metal, který umí mít melodii. Jestli to dává nějaký smysl.

Studená temnota, jak si Hladomrak překládají chorvaté, je tak možná blíže tomu, co chtěli Švédové svým názvem zachytit. Ostatně o tom vypovídají i správně kýčovité názvy skladeb jako Nuclear Winter či Northern Cold. Dost napoví hned úvodní The Strength of Ice, která na nic nečeká (když pomineme prvních pět sekund) a blast beatuje si cestu do posluchačovy lebky skrze devadesátkovou produkci.

Ne, nejedná se o hudební přelom ani o vrchol žánru, jde „pouze“ o kvalitní reminiscenci let minulých, která dokazuje, že umí být stále zábavná. Kór s takovým názvem, že? (fh)

Islandský post-klasik Jóhan Jóhannsson se po sérii výborných soundtracků (doporučuji především Copenhagen Dreams z roku 2012) vrací ke konceptuálním deskám. Na své nejnovější nahrávce Orphée se rozhodl hudebně interpretovat mýtus o Orfeovi v Ovidiově antické optice. S moderním přístupem k vážné hudbě nelze pochopitelně v Jóhannssonově tvorbě mnoho antického očekávat, přesto s ohledem na zpracovávané téma tentokrát s tradicí a tradiční kompozicí poměrně výrazně pracuje.

Díky jeho experimentálnímu, tradičně minimalistickému přístupu se dočkáváme zajímavých, libovolně kombinovaných fúzí smyčců, klavíru, elektroniky, samplování či terénních nahrávek, zpravidla velmi komorních a intimních. Tak například v A Song for Europa a A Deal With Chaos se smyčcová melodie prolíná se záznamem dívkou čtené kódované německé radiokomunikace, v The Drowned World se pak staré varhany střídají s lacinými casiovkami. V A Pile of Dust, v Lars von Trierem inspirované By The Roses, And By The Hinds of the Fields a v Good Morning, Midnight probublávají elektronické šumy a podkresy, které se ve Fragment II promění ve všepohlcující hutnou dronovou stěnu. A závěrečná Orphic Hymn pak nabídne devítičlenný a capella sbor, který v hlasově vrstveném chorálu nabourá instrumentální a komorní ráz celého alba a s rozlehlou katedrální sakrálností přezpívá Ovidiův žalozpěv z podsvětí.

Mezi světlem a stínem (stejně jako Orfeovo putování pro zemřelou milou) se dle Jóhannssona pohybuje celá deska. Osobně se domnívám, že sinusoida leží spíše v oné stinné části a do světla nahlíží jen nepravidelně. Jóhannsson sice po dlouhé době nenatočil cílený soundtrack, ale přesto se z Orphée po pár posleších soundtrack přeci jen stává – k popelavě šedým, pošmourným dnům současného podzimu. (tf)

Mýtická země čtyř ostrovů, děsivých legend i vznešených gejš. Když se řekne Japonsko, lidé si nejčastěji vybaví sushi nebo roboty. Příznivcům post rocku však na mysl vytane legendární kvartet Mono. Minulý týden spatřilo světlo světa jejich deváté album Requiem for Hell.

I když je post rock v mnohém tvrdá, tklivá muzika, Mono si vždy drželi pomyslnou nálepku těch, kteří tuto muziku dělají s citem a nebuší jen syrově do strun. Na posledních nahrávkách The Last Dawn a Rays Of Darkness jsme mohli slyšet procítěný hudební zážitek plný smyčcových či klavírních sól. Ideální album k podzimnímu upršenému počasí nebo k vybrečení se z deprese. S novým albem se toho však hodně mění.

Requiem for Hell je obrazem temna a rozervanosti, jak jde poznat již z úvodních tónů skladby Death in Rebirth. Opakující se motiv jako první uvede kytarové sólo, minimalistická melodie se však postupem nabalí jako sněhová koule. Přidává se druhá kytara, basa, bicí a jednotlivé nástroje začínají gradovat. Než se stihnete pořádně zaposlouchat do motivu, ze sněhové kuličky je v okamžiku lavina, která se na vás valí celou svou masou, až vás zcela pohltí. Konec skladby je už jen marným voláním o pomoc. Vysvobozením se může zdát následující Stellar, která v sobě nese něco z předchozích období Mono. Malá symfonie houslí, klavíru a pro kapelu typického xylofonu je dojemnou tečkou za úvodní písní plné rozervanosti a neskutečné síly, ale zároveň jemnou předehrou k následující písni, která dala název i celému albu. Requiem for Hell se nese v podobném duchu jako úvodní skladba, opakující se motiv v lehkých obměnách gradující až do úplné extáze. Když zavřete oči, vidíte ohňostroj.

I když se album zdá být na první poslech děsivé, má vše, co si od podzimní hudby přát. Napětí, dojetí, sílu i klid. Podávejte v malých dávkách s hrnkem čaje. (kh)

Ty nejlepší věci se stávají nečekaně. A je to i případ Pitou, neobyčejné amsterdamské písničkářky, kterou jsem náhodou objevila o jednom květnovém nedělním odpoledni, když jsem brouzdala stránkou beehy.pe a snažila se najít nějakého začínajícího interpreta ze země, o jejíž hudební scéně vím jen málo. Tahle Holanďanka od té doby stihla vydat debut a to, co si rozvrhla v jímavém singlu Lay This Woman, na desce pečlivě vybrousila jako ten nejvzácnější drahokam.

V křehkém, tichém, intimním písničkářství vše stojí na křišťálově čistém vokálu. Kromě akustické kytary ho doprovázejí ještě backvokalistky, takže z toho vzniká chorál, který promění jakoukoli místnost nebo venkovní prostor v chrám. Chrám, kde se uctívá jednoduchost, skromnost a pokora. Pitou se vyplatí vychutnávat v absolutním tichu, nejlépe krátce před usnutím. Do jejího světa vklouznete stejně dobře jako pod sametově hebkou a hřejivou deku. A až album skončí, nebudete vstávat do zimy, ale místo toho si ho pustíte ještě jednou. Nebo víckrát. (hp)

Priessnitz jsou na české alternativní scéně unikátním úkazem. Aniž by během doby víc než pětadvacetileté existence nějak výrazně měnili svou poetiku, podařilo se jim něco u nás docela nevídaného – v publiku se potkávají rodiče se svými dětmi. Priessnitz promlouvají k oběma generacím zároveň a každá z nich si z toho bere to, co je jí sympatické.

Jaromír Švejdík a kolektiv se prezentují přirozeně, bez přetvářky, bez stylizací, a přece obstojí před kritickým okem i uchem mladších posluchačů. Jsou to noblesní trendaři, ovšem ani ne tak cíleně, mnohem víc jaksi z podstaty. Priessnitz už jsou dávno legenda, a přece neustále pulzují energií a ostatním kapelám stále nabízejí živoucí inspiraci.

Priessnitz nemusí dělat a ani nedělají žádná velká gesta.  A to ani v případě, že ohlásili vydání posledního alba. Odcházejí pozvolna, s pokorou, bez zbytečného víření emocí a hlavně – bezTíže. Není to nečekaná rána osudu, spíš přirozený vývoj, proto i album není nijak dramatické, spíš poklidné a smířené. Neukáže kapelu ve výrazně nových hudebních směřováních, ale staví hlavně na osvědčených principech. V kombinaci se Švejdíkovými jednoduchými, ale působivými texty se jedná o skladby očekávatelné, nicméně jako vždycky syrově milé/mile syrové. Své místo tady mají jak písně baladického rázu (Daleko, Tam na poli, Až se probudíš), tak odsýpající kytarovky (Mrzáci, Žena, Kdo seje vítr).

Do popředí se dostává téma stárnutí, rozhodně ale ne s vyloženě negativními konotacemi. Leccos v životě vyšlo, ale do dnešních dní nezůstalo, leccos nevyšlo tak, jak asi mělo. Ale přesto je svět, i ta samota i tesknota v něm přitažlivá. Je to jako vystupovat na zastávce na znamení. Úděs z toho, že najednou stojím na nevýznamném místě, které nikoho nezajímá, a nejsou tady žádní lidé, najednou vystřídá vlna uklidnění – to je přece moje místo, mám ho rád takhle opuštěné, nikdo jiný stejně nemůže přesně pochopit, co je na něm tak půvabného. Navíc – stejně si to chci tak trochu nechat pro sebe. A to se vlastně dá vztáhnout i na poslední desku Priessnitz. (hp)

Jedni z nejvýraznějších představitelů (nejen) britského moderního jazzu jsou známí tím, že do relativně tradičních jazzových struktur dokážou vměstnat neodolatelnou, na první poslech zapamatovatelnou popovou hitovost. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jejich jazz je určen velkým pódiím. S novou deskou bychom však všechny předchozí věty mohli dát do minulého času. Neil Cowley Trio už na dva roky staré Touch and Flee naznačili náchylnost ke klidnějším kompozicím, ale nyní poprvé nahráli desku určenou primárně pro sluchátka a domácí poslech. Jejich hravá rozvernost sice na Spacebound Apes opět vystrkuje růžky a dvě (tentokrát spíše rušící) tralala skladby tu nalezneme, většinou se nicméně pohybujeme především v křehké a tiše dávkované melancholii. Absolutní hlavní roli hraje protentokrát bez oddechu klavír (což je s ohledem na schopnosti kontrabasisty Rexe Horana poněkud škoda) a hmatatelnější je také příklon ke strukturám vážné hudby (nejvíce pak u dvou závěrečných skladeb).

Na křižovatce mezi jazzem a sólovými komorními klavírními kompozicemi natočili Neil Cowley Trio nenápadnou a svou nejklidnější, nejtišší a nejméně jazzovou desku. Jako by si chtěli odpočinout od extatické energie, která jejich koncerty většinou doprovází, a bez povšimnutí si vyhrát své srdceboly v zapomenutém jazzovém baru pro pár posledních opilců, kteří hledají smysl na dně prázdné sklenice. (tf)

Pred dvoma rokmi oznámil, že má rakovinu hrtana, a všetky záväzky museli ísť nabok. Zdravie malo prednosť. Teraz sa japonský klavirista a skladateľ Ryuichi Sakamoto po zotavení opäť naplno púšťa do práce. Výsledkom sú soundtracky k filmom Revenant, za ktorý bol aj nominovaný na Oscara, a Nagasaki: Memories Of My Son. Táto srdcervúca snímka pojednáva o traume, s ktorou sa japonská spoločnosť dodnes nevie vyrovnať. Atómový útok na Nagasaki a Hirošimu vystavil Japonsku krutý účet za jej vojnovú činnosť. Spravodlivosť nebrala ohľady na nevinných. Aj po sedemdesiatjeden rokov sú tieto spomienky rovnako ťaživé ako v tie osudné dni. Ryuchi Sakamoto sa musel popasovať s náročnou úlohou skomponovať hudbu do filmu, v ktorom je smrť všadeprítomnou. Nevoľky tak pritom premýšľal aj o svojej diagnóze. A výsledkom je, že vytvoril jednu zo svojich tichších prác, ktorá ani zďaleka nepripomína jeho najdivokejšie obdobie, s doskami ako The Thousand Knives či B-2 Unit. Vyjadrovacie prostriedky ustálil do meditatívnej polohy s dôrazom na minimalistické štruktúry, čím sa priblížil k práci Johna Williamsa na filme Schindlerov zoznam. No v záujme melodramatickosti Sakamoto prináša okrem jemných klavírnych melódií a komorných sláčikov, frenetickejšie kúsky, ktoré sú v elektronických aranžmánoch, pričom nimi vyjadril samotné zhodenie bomby. Soundtrack napriek tomu, že obsahuje až dvadsaťosem skladieb, je rôznorodý a svojím pomalým tepom núti k zamysleniu. (dh)