Bedekr 2/2015

Dva týdny utekly jako voda a my se opět vydáváme na cestu kolem světa. Hranice neexistují, v hudbě je schengenský prostor všude, a proto se ničeho nebojte a staňte se hudebními turisty spolu s námi. Místo krosny sbalte přehrávače a žhavte sluchátka. Přinášíme totiž další sedmičku tipů z různých koutů světa i různých žánrových škatulek. Druhý díl Bedekru se otevírá...

Awali – Between Significant

Tleskám současnému trendu víc a víc rozvolňovat hranice mezi klubovou alternativou a klasickou hudbou. Důkazů pro to, že „vážná“ hudba zdaleka nemusí patřit jen do honosných koncertních sálů, je mnoho. Jedním z nejnovějších je debutové album česko-ukrajinského projektu Awali. Ve dvanácti skladbách má hlavní slovo klavír, doplňují ho ale také smyčce a různé elektronické čárymáry. Between Significant si lze nejlépe vychutnat ve chvíli, kdy je venku počasí typu „ani psa by nevyhnal“, ale vy jste v klidu a teple domova. Pak můžete podniknout hudební exkurz do lidského nitra, do všemožných zákoutí melancholické duše, poslouchat ticho a zároveň se úpěnlivě soustředit na každou zvukovou vibraci. Dovedu si představit, že by tato deska byla soundtrackem k nějakému intimnímu představení scénického tance. Ale taky si dovedu představit, že by deska mohla/měla být o něco kratší, že by se Awali naučili více škrtat. (hp)

Belle and Sebastian – Girls In Peacetime Want To Dance

Belle and Sebastian stvořili pozoruhodnou desku. Po indie-folkovém úvodu byste sotva předpokládali, kam se deska bude ubírat – tedy silně elektronickým, až diskotékovým směrem. Efekty občas působí trochu lacině a dávají vzpomenout na elektronický experiment Neila Younga z osmdesátých let s názvem Trans, jinak se ale zdá, že riskantní krok vyšel. Více než hodinová deska srší rozmanitostí a ačkoli elektronické části nedosahují kvalit excelentního úvodu, nijak zvlášť ji dolů nestahují. Co se týče melodií, jedná se takřka o opak případu The Decemberists (viz níže) – zatímco jejich melodie vám vyčpí už po pár posleších, u Belle and Sebastian to funguje úplně jinak. S každým dalším poslechem totiž jejich zábavnost roste. To je umění, které ne každý ovládá. (jz)

Cub & Wolf – Cub & Wolf

Jaro, mláďátka, debuty, objevy, znáte to. Úplnou náhodou nám přišla pod ruku tahle prvotina švédského indie-folkového dua Cub & Wolf (neplést s Wolf & Cub, pozn. red.) a zamilovali jsme se. Je to taková méně hymnická podoba Fleet Foxes a komornější verze Mumford and Sons, takže jestli hledáte desku, která voní lesem, posekanou loukou a prázdninovými toulkami s krosnou a se stanem, právě jste ji našli. Kromě kytar, perkusí a banja utváří devítku příjemně melancholických a sladce rozervaných skladeb i smyčce nebo cinkání xylofonu. Nad tím vším dohlíží vzájemně se doplňující a proplétající vokály Mattiase Larssona a Linuse Lindvalla, vašich nových severských kamarádů. Album se nahrávalo během hlubokých nocí a snad to nebude nadinterpretace, když budeme tvrdit, že písně zní tak, jako by se skutečně rozléhaly pod hvězdnou letní oblohou. (hp)

The Decemberists – What a Terrible World, What a Beautiful World

Novinka The Decemberists je mým prvním hlubším setkáním s touhle pop-folkovou formací. Na první poslech mě překvapila příjemná chytlavost, která však patří i k největším svízelům celé desky. Písně využívají melodií, které jsou už jaksi za hranou snesitelnosti – snaží se být natolik líbivé, že vás po chvíli začnou štvát. Cavalry Captain, Philomena nebo Better Not Wake the Baby – těžko si představit, že bych si tyhle písně pořádně užil i po pátém přehrání. A to je u mě jaksi záruka toho, že pracují s ne příliš vytříbenou chytlavostí. Na desce se ale přece jen pár vydařených skladeb objeví, Anti Summer Song, Carolina Low a hlavně nádherná 12-17-12, z jejíhož textu pochází také název celé desky. Stručně řečeno, What a Terrible World, What a Beautiful World je nahrávkou, která působí zprvu příjemně, až se vám ale ohraje, už se k ní sotva vrátíte. (jz)

Motorama – Poverty

Pro ruský post-punk z nekonečných zašlých betonových sídlišť mám slabost. Snad proto, že život v Rusku není bůhvíjak růžový, se totiž v tamějších alternativních kytarovkách vždy zračí tolik beznaděje, že jsou z celé post-miléniové post-punkové éry vůbec nejbližší chmurám Iana Curtise. Motoramu nevyjímaje. Poverty (jak mnohoznačně příznačné!) je přímočarou nahrávkou, která ctí ryzí post-punkové tradice, a hlavně – servíruje hit za hitem. Při každém poslechu jsem si vědom jistých šablon a jistých klišé, možná i drobných krádeží, přesto cítím neodolatelnou potřebu se navracet. Chirurgicky přesné a monotónní bicí ženou vpřed, basa je hutná jako lógr hořké ranní kávy, synťáky a kytary rozmazávají syrový chlad, ale stále rozšafně dovytváří atmosféru pokleslých koutků, zpěvák si zoufá: Goodbye my past / here comes a vague taste / of bitter future / Goodbye future / I stay in my memories / forever alone. Žádná curtisovská poezie, avšak silný společensko-kritický světobol niterně chudého člověka. Nedobrovolná askeze ruského života v konturách Joy Division. Unwanted pleasure. (tf)

Subject Lost – Expo Nova

Původem ostravský elektronický obrazotvůrce Subject Lost si vždy vysluhoval přídomky jako „vesmírná elektronika“, „ozvěny mezihvězdného prostoru“ apod. A nebylo to od věci, jeho desky totiž skutečně svou zvukovou imaginací jaksi přesahovaly někam za hranice stratosféry. Až teprve s nahrávkou Expo Nova však vesmírný status do puntíku naplnil. Na nahrávce se totiž nechal inspirovat svou v dětství napsanou povídkou o vesmírné lodi, která byla odsouzena k věčnému putování vesmírem, a Expo Novu zpracoval jako její instrumentální převyprávění. Pochopitelně zde nemůžeme hovořit o storytellingu jako takovém. Vše je zastřeno v abstrakci techna, post-rocku a ambientu a strukturu příběhu si uvědomujeme jen díky názvům jednotlivých skladeb. Subject Lost předkládá se svými mašinkami melancholií opředenou spacetronicu a půl práce a autorství přenáší na posluchače. Je to totiž právě on, kdo si musí pomocí fantazie celou vesmírnou odysseu v hlavě vytvářet, a záměr celé desky tak dovést do zdárného konce. (tf)

Will Butler – Policy

Willa Butlera jsme dosud znali především jako mladšího bratra frontmana Arcade Fire, který se během jejich koncertů energicky pohybuje po pódiu a střídá nástroje jako na běžícím pásu. Není proto žádným překvapením, že stejně tak neposedně působí i jeho sólový debut Policy. V osmi písních na ploše necelých osmadvaceti minut můžeme slyšet garážový rock’n’roll, novou vlnu, folk rock, synthpop, electro-funk, spirituál či klavírní baladu, případně ohlasy tvorby Talking Heads, Johna Lennona, Davida Bowieho a především samotných Arcade Fire. Zdá se, jakoby Butler skrze odkazy na tvorbu své domovské kapely sám vybízel ke srovnávání a zároveň se osobitým „návratem ke kořenům“ vymezoval proti svázanosti a stylovému směřování alba Reflektor.

Willovy podivínské texty se ve shodě s názvem desky točí okolo témat jako nesvoboda, peníze, Bůh či apokalypsa, postrádají ale naléhavost charakteristikou pro skladby Aracade Fire – vyznačují se především lehkovážností, hravostí a surrealistickými vizemi. Policy je v každém případě osvěžujícím a v mnoha ohledech překvapivým albem, u kterého je na škodu snad jen jistá zkratkovitost několika písní, které končí v okamžiku, kdy bychom očekávali další rozvoj, ať už po hudební nebo textové stránce. Jistě také bude zajímavé sledovat, kam se bude Willova sólová dráha dále vyvíjet – jeho excentrický debut nám v této otázce zatím příliš nenapověděl. (mp)