Po dvou týdnech je čas se opět vydat na cesty se sedmičkou našich hudebních tipů, které by se mohly usadit ve vašich uších. V těch našich se totiž usadily dosti. Místo krosny sbalte přehrávače a žhavte sluchátka. Hranice neexistují, v hudbě je schengenský prostor všude, a proto prolétneme z Čech až na konec světa. Třetí díl našeho pravidelného průvodce nabídne tradiční folk i neortodoxní krautrock, hudbu z našich luhů a hájů i z Jižní Ameriky a mnohem, mnohem více...
Father John Misty – I Love You, HoneybearJosh Tillman je pozoruhodnou postavou. Vždy toužil být hudebníkem – nejprve se dlouhé roky neúspěšně snažil prosadit jako J. Tillman, a když jeho hudební kariéru „zachránila“ nabídka na bubeníka ve světoznámých Fleet Foxes, začal mít pochyby, zdali je to tak vlastně správné. Vábení sólových počinů bylo nakonec silnější, a tak dal Fleet Foxes sbohem a vrátil se jako Father John Misty. Bohudík.
Jeho prvotina Fear Fun patřila mezi ty nadprůměrné desky roku 2012, především díky vynikajícímu singlu Hollywood Forever Cemetery Sings. S letošní nahrávkou I Love You, Honeybear už by se ale konečně mohl zbavit cejchu „ex bubeník Fleet Foxes“ – naplno totiž vystupuje z jejího stínu.
Nemyslete si, že pod monikerem Father John Misty vytváří Tillman nějaký vymyšlený charakter – I Love You, Honeybear je jednou z nejúpřímnějších a nejotevřenějších „zpovědí“, na jakou letos narazíte. Po hudební stránce není deska nikterak objevná, Tillman se drží v mezích sedmdesátkového folku (což nemyslím pejorativně), a když už z něj vybočí, jako v elektronickém experimentu True Affection, je to spíše na škodu. Nicméně lyrická složka je tím, proč deska jasně mezi svými konkurenty ční.
Otevřeností loni zaujalo Benji od Marka Kozeleka, a letos jako by štafetu přebíral právě čerstvě ženatý Tillman. Nečekejte ale žádnou klasickou milostnou ódu na jeho vyvolenou. „My love, you're the one I want to watch the ship go down with,“ zpívá v úvodní písni. V garážové zpovědi The Ideal Husband se zase své nastávající vyznává ze svých hříchů: „Didn't call when grandma died, spent my money getting drunk and high.“ Další velkou předností nahrávky je její celistvost. Zatímco Tillmanův debut působil jako náhodná kolekce písniček, I Love You, Honeybear je naprosto kompaktním dílem, z něhož jedinou písničku vynechat nelze. (jz)
Föllakzoid – IIIMnoho nábojů na charakterizování nového alba chilských Föllakzoid už jsem si vystřílel v Ostře sledovaném songu. „Na vlnách temné krautrockové samby“, „Kdyby uměla temná hmota hrát, zněla by nějak takhle“, to vše platí nejen o předesílaném singlu Electric, ale prakticky o celé desce III (která je navzdory názvu teprve druhým studiovým albem). Ve čtyřech skladbách a čtyřiceti pěti minutách rozehrává jihoamerické trio transovou, převážně instrumentální intergalaktickou taneční párty, na které mají nad elektronickými beaty navrch kytary a intenzivně plíživá, pulsující rytmika.
Föllakzoid jsou mistry iluzí – dokážou podmanit a obmotat, aniž by se v jejich skladbách vlastně něco zásadního událo. Co skladba, to donekonečna opakovaná, bez zásadního vyvrcholení gradovaná orgie, dva, tři uhrančivé motivy uvrhávající do extatické hypnózy. Od krautrocku (Electric) přes psych rock a experimentování s kytarovými riffy (Earth) až po post-rockovou mlhu andských vrcholků (Piure) a uzavření kruhu další krautrockovou smrští (Feuerzeug). Neodolatelná legální ayahuasca, při níž se nezabranitelně vřítíte vstříc synestezii a na pár desítek minut zpřetrháte nitky se světem. (tf)
Jessica Pratt – On Your Own Love AgainPři letmém poslechu On Your Own Love Again, druhotiny kalifornské písničkářky Jessiky Pratt, by mohl nepoučený posluchač lehce nabýt dojmu, že se setkává s folkovou desku z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Indicií by mohly být skladatelské postupy, které jako by vypadly z pera Joni Mitchell. Pratt opravdu nezní nijak čerstvě, a těžko ji tedy zařadit po bok nynějších písničkářek, jako jsou Angel Olsen či Sharon Van Etten. To je ale paradoxně výhodou a také důvodem, proč deska v konečném výsledku zní v porovnání s ostatními současnými folkovými nahrávkami svěže.
Hned úvodní skladba Wrong Hand svou náladou nápadně připomene další desku ze zmíněné éry, Happy Sad od Tima Buckleyho, otce známějšího Jeffa. Pravděpodobně se jedná o vědomou inspiraci, k Buckleymu totiž odkazují i názvy skladeb jako jsou Strange Melody nebo I've Got A Feeling. Právě ty však patří k nejslabším místům desky. Zatímco ostatní písně působí nenuceně, jako by Pratt při jejich psaní ani nevynaložila žádnou námahu, ve výše uvedených skladbách se snaží až příliš a dojem je poněkud rozpačitý.
Kolekce devíti písniček neoslní nijak chytlavými melodiemi, Pratt spíše než na jednoduchost vsází na navozování určitých nálad, které kolísají mezi zdánlivou veselostí a nostalgií. Nejlépe pak písničkářka kočíruje skladby krátké; dvě a půl minuty trvající Greycedes, postavená na podivném a zároveň přitažlivém zlomu v refrénu, budiž vrcholem celé desky. (jz)
Nauzea Orchestra – DobroV drsné, nehostinné krajině ústecké je lepší schovat se před kyselými dešti někam do sklepů a tvořit. A pohraničí plodí zajímavá umělecká díla, jedním z nich je album Dobro, které v únoru vydala pětice Nauzea Orchestra. Kytarovka z divokého gangsterského Severu zběsile střídá rozpoložení, trýznivý hluk s tanečními rytmy, hammondky se samply. K tomu jako ctěný host půvabná Sonička (Kill the Dandies!), která se moc ráda připlete ke každé špatnosti. Kromě mafiánské angličtiny a cynické češtiny na desce uslyšíte taky němčinu. Ta tentokrát není reprezentantem devadesátkového kýče, ale naopak jakýchsi okultních bizarností (viz Der Sonnenstaat). Hlavní je ale vědět, čí seš a kam jdeš. A ještě něco – nebrat se smrtelně vážně. Toho se většině české scény chronicky nedostává a Nauzea Orchestra jsou světlou výjimkou. Nicméně veškeré Dobro je na desce příliš svázané, potřebuje ke své absolutní emanaci prostor. Jakýkoli, protože kapela by svým umem přeměnila linoleum v naleštěné parkety a kulturák ve vyhlášený klub. (hp)
Ô Paon – FleuveGeneviève Castrée aka Ô Paon je dítkem silné vlny kanadského avantgardního folku, toho času milou Phila Elveruma (Mount Eerie) a pochopitelně i jednou z oveček z jeho labelu. To ji na první poslech znatelně poznamenává, chcete-li, inspiruje. Na nové desce Fleuve pokračuje ve svých zvukových konturách a přináší disonanční, do uší často ostře řezající lo-fi plné zkreslených zvonivých rozladěných kytar, čas od času protkané vrzajícím violoncellem. Geneviéve zpívá francouzsky, mírně falešným a upištěným hláskem, který je sice místy až nepříjemný, avšak přiléhavě podtrhávající kriticko-společenský povzdech a frustraci ženy, která ztratila kořeny domova a tápe se svým zařazením. Fleuve střídá šeplavé polohy s naléhavým křikem, tíživý drone s dosud nezvyklou garážovou dravostí. Někdy se až přibližuje další osudové ženě Phila Elveruma, Julii Doiron. Geniality Elverumových nahrávek Castrée nedosahuje, přesto se zdá, že Anacortes je zapomenutou kolíbkou těch nejzajímavějších forem lo-fi písničkářství. (tf)
Sam Lee – The Fade in TimeLondýnský folkař a sběratel tradičních anglických písní Sam Lee nabízí svým novým albem vítaný únik z moderního světa. Dvanáct skladeb na The Fade in Time je jen zlomkem toho, co během svého setkávání s potomky irských a skotských kočovníků či dávných přistěhovalců nahrál. Sam Lee ty nejzajímavější písně „zrestauroval“, společně s kapelou je obklopil bohatými aranžemi a vdechl jim nový život. Nejčastěji zde uslyšíte housle, během hodiny se ale vystřídají desítky běžných i neobvyklých nástrojů. Navzdory tomu, že skladby po Anglii kolují leckdy i stovky let, působí dodnes dramaticky (holt láska je věčné téma). Mohou za to také pro (Středo)evropana trochu exotické rytmy, melodie i atypické zacházení s hlasem, židovské a východní vlivy se nezapřou. The Fade in Time je pestré album, ale potřebuje nejeden poslech, chcete-li mu být blíž. A úplně nejlepší je ještě k tomu strávit několik intenzivních hodin s pozoruhodnými lidmi, jejich životními příběhy a hlavně nepřebernou pokladnicí starých písní. (hp)
Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.Steven Wilson vydal novou sólovou desku – už jen tahle informace by měla většinu příznivců progresivního rocku zvednout ze židle. Není divu, už minulé „havraní“ album bylo výborné a bez mučení mohu hned prozradit, že Hand. Cannot. Erase rozhodně kvalitativně nezaostává. A přitom je to vlastně obyčejné progové album, na žánrové poměry leckdy dost přímočaré, byť samozřejmě nechybí ani rozmáchlejší kompozice. Ovšem s přibývajícím časem stráveným u desky člověk zjišťuje, že ta víc než hodina střídavého riffování a vzletných snových melodií uplyne jako voda a není žádný důvod si ji nezopakovat. A nevadí, že Wilson občas cituje legendy až příliš okatě, Hand. Cannot. Erase je totiž ve všech směrech povedená práce. (js)
