Bedekr 7/2016

V rámci tohoto Bedekru budeme cestovat za deskami i v desce samotné. Stane se tak v případě cestovatelského deníku Cermaqua a Iamme Candlewick. Z Česka dále přidáme tribute Květů věnovaný Psím vojákům, ze zahraničí pak instrumentální experiment šílenců Death Grips, apokalyptický post rock Mogwai, taneční návrat Pet Shop Boys, dekadentní hudební divadlo Blixy Bargelda a Teho Tearda a další zářez matadorů Weezer. Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na cestovatele spolu s námi.

Písničkářská manželská dvojice Jakub Čermák a Iamme Candlewick vydala společné album. A není to jen tak ledajaké album, je totiž výsledkem půlročního putování Evropou. To je jeho předností a zároveň kamenem úrazu. Gravitace je jako štos fotek z dovolené – ke každé se pojí nějaký příběh, zážitek, pocit. A poslouchat Gravitaci je stejně uklidňující jako v zimě pod dekou srkat kakao, prohlížet si fotky a připomínat si všechny letní krásy.

Jakubovi a Iamme (a také jejich hostům) se podařilo dokonale předat atmosféru různých koutů světa, proměnlivého duševního rozpoložení a hlavně společného bytí. Skladba Racci (a její refrén především) je působivým vyjádřením vztahu dvou lidí. Skladba Imigranti zase přináší do českého prostředí velmi sympatický pohled na svět, který „roste jako les a životem se hemží“.

Zdá se mi ale, že atmosféra písní mnohdy převyšuje jejich melodickou i textovou stránku. Tím spíš, když mi v hlavě zní hlavně některé Jakubovy dřívější skladby. Gravitace ale vznikala ve specifických podmínkách, se specifickým cílem, takže mínusy mohou být prominuty. (hp)

Nevyzpytatelná kapela opět dělá psí kusy, když měsíc před vydáním chystané desky Bottomless Pit vypouští do světa šest bezejmenných instrumentálních skladeb ve formátu půlhodinového videa. Divnost, to je jejich.

Interview Track 1 přináší zvuk jako vystřižený z počítačové hry. Takový, jenž byste čekali v souboji s finálním bossem. Každá spletitá část se spojuje ve společný mišmaš zvuků. Glitch mísící se s programovaným vířením. Bicí šlapou naplno a umocňují už tak těžkotonážní instrumentální rychtu. Absolutní peklo a sžírající vztek přímo čiší z Interview Track 4. Rychlost onoho válu je to, na čem stojí. Bicí už nešlapou naplno, překročily rychlost světla a připomínají spíš klikání. Jako když se v Diablu probíjíš skrze mrtvé krávy. Na Death Grips nezvykle začíná Interview Track 5. Místo klasické hlukové exploze je tu přítomen jakýsi build-up. Kytara začíná rychlým vybrnkáváním, jenž se postupně díky digitálním efektům mění až do podoby analogového mixu pípání a klapání uzavírající skladbu.

Interview 2016 je vitrínou pro bubeníka Zacha Hilla a multi-instrumentalistu Andyho Morina (MC Ride je stále přítomen minimálně na onom YouTube videu, avšak pouze jako člen skupiny, jeho vokály na desce absentují). Podobně jako projekt Fashion Week, jenž byl však až příliš rozmáchlý a nesoustředěný. Krátký tracklist a zajímavá směsice zvuků dělá z Interview 2016 stručný a koherentní zážitek. Jakkoliv je vydání tohoto divnodíla nepříliš významné, je to stále něco, co udrží fanoušky ve střehu, než dorazí Bottomless Pit, a zároveň slouží jako doklad toho, že ani instrumentální složku Death Grips neradno podceňovat. (fh)

Poslední dobou to trochu vypadá, že Filip Topol je po smrti živější než kdy dřív. Začalo to tím, když si dvojice Tvrdý/Havelka v rámci alba U nás v garáži, na němž po svém přepracovávali zásadní skladby českého undergroundu, „dovolila sáhnout“ i na Topolovy Žiletky. Před rokem vyšla ještě deska coverů Sbohem a řetěz, na které se podíleli především Filipovi hudební kolegové (Garage, PPU, J. H. Krchovský), ale taky Houpací koně nebo Květy.

Nejčerstvějším přírůstkem k nově oživené tvorbě Psích vojáků je album Copak můžu svojí milý mámě říct. Podepsáni jsou pod ním právě členové kapely Květy. Osm skladeb vydalo Polí5 v limitované edici sta kusů na vinylu. Kyšperský a spol. ke skladbám přistupují beze snahy šokovat, ale spíš ve vší muzikantské úctě vzdát hold inspirativní osobnosti. Topolova živelná punková rozervanost je nahrazena Kyšperského melancholickým vokálem. Navíc, kdo by si kdy pomyslel, že Psím vojákům bude slušet třeba xylofon. Tady se přitom ale ukazuje, jak moc můžou mít obě kapely k sobě blízko. (hp)

Pri vizuálne-vnemovej tvorbe škótskej skupiny Mogwai bolo vlastne len otázkou času, kedy po ich piesňach siahne nejaký filmový režisér. Kapela počas svojej dvadsaťročnej existencie spolupracovala na mnohých filmových projektoch, ako bola napríklad snímka Fontain či dokument Zidane: A 21st Century Portrait, no až teraz sa rozhodla prácu na soundtracku k dokumentárnemu filmu Atomic: Living in Dread and Promise zaradiť do vlastnej štúdiovej tvorby. Doska Atomic je deviatym štúdiovým zárezom škótskych post rockerov. Filmový režisér Mark Cousins chcel vo svojom filme vyjadriť fascináciu a zároveň strach nad prebiehajúcou nukleárnou epochou a cez hudbu Mogwai podať desivé vízie (Bitternes Centrifuge), nepokoj (SCRAM) i odťažitú krásu (U – 235). A tieto spojenia sú dokonalé. Mogwai síce nevybočujú zo svojho kompozičného „stereotypu“, ale s atmosférou narábajú dôkladne a precízne. Poslucháč musí byť obrnený poriadnou dávkou trpezlivosti, keďže hudobníci budujú napätie postupne, a len veľmi pomaličky rozbiehajú hudobné štruktúry, ktoré napokon vyústia s ich typickými erupciami do veľkého tresku. Album Atomic má epickejší charakter než predchádzajúce dosky, možno aj vďaka zapojeniu lesného rohu dávajúceho magický nádych už v úvodnej Ether. Rozhodne odporúčame aj samotný dokument, no aj pri jeho absencii vás Mogwai naplno pohltia do tohto nukleárneho príbehu. (dh)

Třinácté studiové album Super popové stálice Pet Shop Boys je venku. Startujeme s prvním svižným elektrem jménem Happiness. Takto se však nedají pojmenovat mé pocity, zatím ne. Jako Pop Kid se asi také neoznačím, nicméně tuto autobiografickou skladbu oceňuji, Neil Tennant a Chris Lowe si zavzpomínali na svá mladá léta. Ty jsou již nenávratně pryč, to však neznamená, že deska neoplývá elánem a nadšením, naopak, tyto pocity jsou všudypřítomné a vyvolávají onen dojem nesmrtelnosti této elektropopové dvojice. Jdeme dál, s Twenty-something je to už lepší, ovšem s protestním Groovy synthpopová kvalita opět klesá, těším se na další song a přitom si všímám, že jde o pozoruhodný efekt – místo toho, abych měla chuť to s nejnovější deskou Pet Shop Boys vzdát, jsem zvědavá, co přijde dál. A je to protestní The Dictator Decides, která svou politickou kritikou dává desce nečekaný element. Nálada alba se střídá, přichází tajemněji laděná The Dictator Decides a po ní nakažlivá Pazzo!. Následující Inner Sanctum je tradičně taneční, ryzí petšopáci, jak je známe, to samé platí pro Undertow. Pro ty, co by měli taneční nálady již dost, je určená pomalá, melancholická Sad Robot World. Po poměrně nezáživné Say It To Me a nepříliš autentické Burn se nakonec celkové vyznění nahrávky zlepší poslední skladbou Into Thin Air. V názvu celé desky – Super – byli ovšem Pet Shop Boys tak či onak až příliš sebevědomí. (nb)

Ze všech projektů, v nichž se kdy mihl industriální šarm Blixy Bargelda, mi přijde jeho kooperace s italským skladatelem Teho Teardem jako ta umělecky nejdotaženější. Bargeld a Teardo si už na prvotině Still Smiling našli ojedinělou hudební poetiku a dalo se očekávat, že Nerissimo bude do jisté míry „jen“ derivovat již objevené. Otázkou bylo, zdali se tak bude dít vyčpěle, či naopak stále stejně intenzivně. Druhá možnost naštěstí platí.

Hudba plní v případě Bargelda a Tearda roli hlavního výrazového prostředku, ale ve výsledku jsou jejich nahrávky spíše temným, avantgardním a dekadentním divadelním představením. U Nerissimo to platí dvojnásob. Bargeld místo zpěvu předvádí stylizovanou rétorickou performanci; konsternující recitál ve třech jazycích, který se proplétá s Teardovou minimalistickou kompozicí z komorních lakonických smyčců, nenápadné elektroniky a bezútěšné kytary. Hluboký baryton stírá hranice mezi realitou a fikcí, noří do temných neo-klasicistních nokturen, kde se člověk ocitá v zákoutích nejčernějších (Nerissimo), v nichž Hope should be / a controlled substance (DHX 2), kde si uvědomuje prostoupenost vnitřními démony (The Beast) a kde se střetává se světem sužujících, a zároveň podmanivých vizí a příběhů (Nirgendheim). Pod rukama Bargelda a Tearda vyrůstá filozofická a intelektuální, blahodárně deviantní pohádka pro dospělé, která vrací hudební expresi výrazně umělecký, někdy mírně teatrální, avšak povětšinou nesmírně inspirativní a na nápady bezedný přesah. V současné produkci je jejich kooperace tak trochu zjevením. (tf)

Ke kalifornským Weezer mám zvláštní vztah. Jejich první dvě desky z devadesátých let, které jsou obecně považovány za „naprosto vynikající“, jsem vždy považoval za nudné. Celkově mi byla poetika Weezer jaksi cizí. 

Pak ale přišla deska Everything Will Be Alright In The End (2014), tedy tzv. návrat po hromadě špatných nahrávek, a tentokrát mě na nich už něco skutečně zaujalo. Nevím, jestli to byly příjemné a chytlavé melodie, pohodová atmosféra či zkrátka příběh odepsané kapely, které se po letech podařilo nahrát relativně dobrou desku – možná vše dohromady.

Na podobné vlně se nese i další z „barevných“ desek, novinka White Album. Tentokrát se Weezer obešli bez zbytečného experimentování jako při EWBAITE (viz instrumentální outro) a představili deset přímočarých skladeb, všechny s ambicí stát se singly. Občas se vyskytne slabší kus (Summer Elaine and Drunk Dori) či už se kapela dostane lehce za hranu oné všudypřítomné pohody (Good Thing), nicméně celkově se frontmanovi Riversi Cuomovi podařilo složit náramnou „letní desku“ (ať už to berete jako kompliment, nebo ne). Singly jako Jacked Up, Thank God For Girls, L.A. Girlz nebo California Kids z hlavy jen tak nevyženete. 

Na začátku kariéry začali Weezer uvadat právě po dvou deskách, uvidíme, jak se jim zadaří nyní. Já jim ale věřím – hlavně proto, že si nejspíš sami uvědomili, že přímočarý a melodický power pop/rock jim jde ze všeho nejlépe. A i když je u některých kapel zábavné sledovat, jak se hudebně vyvíjí a rostou, v případě Weezer to, jak se zdá, opravdu neplatí. (jz)