Bedekr 8/2015 Bedekr 8/2015

Bedekr 8/2015

Venku je léto, ve vzduchu voní prázdniny a za zavřenýma očima se promítají mapy blízkých i dalekých zemí. V osmém dílu Bedekru vás vezmeme na exkluzivní poznávací zájezd, při kterém nemineme Daughna Gibsona, Lau, Lauru Marling, Mayen, Mumford and Sons, Sun Kil Moon a Swans. Budeme snít i běsnit, procházet se nebem i peklem. Takže místo krosny sbalte přehrávače, nažhavte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky s námi. Hranice neexistují, v hudbě je schengenský prostor všude, a proto prolétneme z Čech až na konec světa.


Daughn Gibson – Carnation

Daughn Gibson – Carnation Daughn Gibson – Carnation

Hluboký baryton, temná elektronika kontra jižanský country feeling, Ian Curtis v texaskách, který propadl rurálnímu farmářství. Daughna Gibsona považuji za jednoho z nejpodivnějších hudebních kombinátorů současnosti. Na výtečné debutové All Hell si vystačil s jedním mixážním pultíkem a naservíroval ponuré, částečně lo-fi balady a romance, písně zatížené nočním svědomím. Dvojku Me Moan vydal pod hlavičkou Sub Popu, obklopil se na ní kapelou, hudebně však zůstal na ose post-punk–dubstep–Nashville. Na čerstvé trojce Carnation pak zůstala kapela, ale proměnil se zvuk.

Temnotu posunul do roviny textů, vášeň, koitální tenze, pokleslost a smrt v nich nyní čelí od Daughna Gibsona poměrně nečekané fúzi osmdesátkového synth popu, new wave, a dokonce i špetky rockabilly. Je to sice stále on, drzé grimasy házející rohatý našeptávač a pokušitel, který nezapře kovbojství ani farmářku smrdící kouřem z britských postpunkových klubů, přesto si teď mnohem více užívá parketu, nástrojové (saxofon či smyčce by od něj asi čekal málokdo) a rytmické pestrosti. Gibson se proměňuje, částečně hledá. Jakkoliv výsledek ani zdaleka nedosahuje kvalit debutu, reputaci si po nepříliš přesvědčivé dvojce napravil s přehledem. Na návštěvy do synthpopového pekla za Gibsonem zase chodím milerád. (tf)


Lau – The Bell That Never Rang

Lau – The Bell That Never Rang Lau – The Bell That Never Rang

Skotská trojice Lau má díky nejnovější desce The Bell That Never Rang našlápnuto stát se nejexperimentálnější folkovou skupinou na ostrovech Velké Británie. Není to jen prázdná fráze. Od prvních folkově tradičních nahrávek ušli dlouhou cestu a rozhodně neprocházeli prošlapanými cestičkami. Lidovou hudbu a její struktury propletli skladbami originálními a novými vzorci pro stavění písní. Přibyla i elektronika v podobě syntezátorů a efektů. Nešlo však o vnucující se transformaci, nýbrž o jemné vplutí a obohacení zvuku, které nabízí tři akustické hudební nástroje. Aranžmá skladeb také dostalo nový rozměr.

The Bell That Never Rang je z dosavadních alb nejbohatší na vokály, což lze přisoudit produkci Joan Wasser (Joan As Police Woman). Hlas a vícehlasy se však přesouvají do pozadí. Společně s elektronickými a akustickými doprovody se pak vytváří bohaté textury. Ve vybraných skladbách však nechybí ani rytmická údernost. Jasnou skladatelskou myšlenku na albu prosazuje houslista Aidan O’Rourke, akordeonista Martin Green se umně chopil elektroniky a Kris Drever dodává svým hlasem i kytarou celku spirituálnost. Ústřední skladba epického rozměru (ve studiové verzi) nese stejný název jako album. K její premiéře bylo přizváno smyčcové těleso Elysian Quartet. (as)


Laura Marling – Short Movie

Laura Marling – Short Movie Laura Marling – Short Movie

Laura Marling patří mezi nejplodnější autory současného písničkářství. V pětadvaceti letech má na kontě už pět desek, s její produktivností se však nese i nějaký ten nešvar – jakoby příliš neřešila, které písničky na desku dá. Na Short Movie tak tedy můžeme naleznout třicet minut výtečných skladeb, včetně hitovek jako jsou False Hope nebo Gurdjieff's Daughter, nicméně taky písničky, které by se spíše hodily do šuplíku nebo na nějakou béčkovou kompilaci (Worship Me, Divine či How Can I, příliš připomínající Joni Mitchell). I to je mi ale vlastně sympatické – složit nějaké písničky, ty vydat a příliš neřešit, jestli zrovna tyhle dvě kvalitou příliš zaostávají. Všechny totiž patří do toho stejného období a vyloučit některou jen proto, že trochu pokulhává... to by nebylo úplně fér.

Starší desky Marling neznám a vracet se k nim momentálně z časových důvodů zrovna nechystám. Spíš doufám, že ji tvůrčí slina neopustí a už příští rok přinese desku další. Nejlépe s písněmi typu Short Movie, která se pro mne zařazuje minimálně do „top 20“ letošního roku. (jz)


Mayen – Elegy

Mayen – Elegy Mayen – Elegy

Dream pop je pro Česko znovuobjeven. A z pera Mayen zasněná hudební škatulka naštěstí nezní jako nepovedený revival. Z šestipísňového EP Elegy vane příjemný britský vánek, v atmosféře zapadajícího slunce naplňuje jednak duševní letní pohodou, jednak (u)smířenou nostalgií. S nohama hluboko v plážovém písku a s myslí obalenou promilem letních drinků se zpomaluje čas, umírá každodenní shon a člověk Mayen mají čas se zastavit a ohlížet nazpátek. V jejich žalozpěvech, na vlnách vyklidněných surfujících jungle vyhrávek, s floutkovstvím i pokorou umírají dětské retrospektivy z rodných hroud a nabízejí odrazový můstek pro časy přítomné i budoucí. Letnější letní deska už u nás letos nevyjde.

Elegy, jakkoli notně ovlivněná městským toposem, plyne svou pomyslnou dreampopovou řekou lenivě jako volej, daleko od obou břehů, kde to zarůstá rákosím, a hrozí tudíž uvíznutí, zaseknutí. Od začátku do konce, za dvacet minut, proplujete, ani nevíte jak. A pak znovu. A znovu. Je to „triple-i-pop“ (introvertní, inteligentní, indie), který zní světově (i když to slovo vyloženě nesnáším) a ze kterého by mnohá rádia měla radost. Kromě těch českých. Všichni totiž víme, jak naše étery na podobné hitové klubové pobídky reagují... (tf)


Mumford and Sons – Wilder Mind

Mumford & Sons – Wilder Mind Mumford & Sons – Wilder Mind

Promyšlená stylizace do vesnických dandyů a sláma trčící z bot přinesla londýnským indie-folkovým Mumford and Sons už díky debutu nevídaný úspěch.

U druhého alba se nabízela myšlenka: potřebujeme ještě další várku téhož? Ale ano, potřebovali jsme, kývám, i když Babel už neodsýpal zdaleka tak ladně. Že třetí podobné album bude už přes míru, to pochopila i sama kapela. Melodie zůstaly, ale místo banja nastoupily na scénu elektrické kytary a mnoho dalších přebytečných zvuků. Skladby jsou v jádru totožné, aspirují na podobnou hitovost jako předešlá tvorba. V nových aranžích působí však trochu ploše, plytce a průměrně. Až na pár výjimečných momentů tu úplně chybí dřívější tklivé balady pro bolavá srdce, které si budete nevědomky pobrukovat, protože jsou tak nějak archetypálně líbivé a blízké.

Hodnotím-li Wilder Mind v kontextu tvorby Mumford and Sons (a v představách vytrhávám kytarám kabely a míchám si do toho banjo a dechy), desku víceméně akceptuji. Uvrhuji-li album do chaosu nové produkce poslední doby, velmi rychle se ztrácí kdesi v nedohlednu. Kudy vede pro tuto čtveřici cesta z labyrintu? (hp)


Sun Kil Moon – Universal Themes

Sun Kil Moon – Universal Themes Sun Kil Moon – Universal Themes

Mark Kozelek nahrál nejpodivnější desku své kariéry. Textově je to ještě mnohem více „ujetější“ počin než loňská Benji (většina skladeb se nese v duchu Richarda Ramireze) a ani v jiných ohledech není nahrávka zrovna obyčejná. Osm skladeb, dvě se přehoupnou přes deset minut, jen jedna má pod sedm, přitom se skladby často nesou v monotónním duchu a během své délky se nijak drasticky nemění. Protahuje je navíc mluvené slovo, které Kozelek v některých skladbách vydatně používá.

Pro koho tedy Universal Themes vlastně je? Kozelek to totiž nikomu neulehčuje. Ti, kteří mají angličtinu jako mateřský jazyk, se budou kvůli velké otevřenosti cítit ještě nepohodlněji než při už tak velmi upřímné zpovědi na Benji. Ti, kteří mají angličtinu jako jazyk druhý, mohou sice rýmy jako He was shot in the heart / And that was the end of his short run of luck / He was 10 years old / And he never got a chance to fuck přejít o něco lépe, nicméně ani ti to nemají úplně snadné. Abyste si však desku užili naplno, je potřeba toho znát mnohem více než jen angličtinu. Nahrávka totiž obsahuje desítky až stovky narážek na různé lidi, písničky či záležitosti spjaté s Kozelkovým životem. Zde jsem vytvořil náhodný seznam deseti položek, při jejichž znalosti je emoční dopad desky mnohem větší:

1) Znát Godfleshe.

2) Vědět, kdo seděl za bubny v Red House Painters.

3) Vidět alespoň jeden film Paola Sorrentina a vědět něco o novince Youth.

4) Vidět alespoň jeden film s Paulem Danem.

5) Mít přečtený článek Michaela Nelsona s názvem Mark Kozelek, I Love You But You're Bringing Me Down. A také vědět, že autor Michael Nelson má „sleeve tattoo”.

6) Znát Katy Song (Red House Painters) a textově Admiral Fell Promises (Sun Kil Moon), či mít načteno pár interview, kde Kozelek o životu Katy vypráví.

7) Slyšet Benji, a když ne celé, tak alespoň I Can't Live Without My Mother's Love.

8) Znát Grace Cathedral Park (RHP) + třeba Slowdive/Mojave 3, Boba Moulda...

9) Vědět, proč se jej fanoušci ptají, jestli vážně nenávidí Nelse Clina (tedy znát skladby jako I Love My Dad nebo Livingstone Bramble).

10) Mít trochu pozitivní vztah k boxu.

Pro stream desky zavítejte zde.

Pokud vám tento seznam nic neříká a ani nemáte zrovna chuť se ponořit do „studování“, je samozřejmě i tak šance, že se vám Universal Themes zalíbí. Na rozdíl od Benji totiž neobsahuje příliš vaty. A na druhou stranu, pokud textům a souvislostem rozumíte, není to ještě záruka toho, že vás budou bavit. Můj verdikt je jasný – o kus lepší než loňská Benji, stále ale upřednostňuji Ghosts nebo Admiral Fell Promises.

PS: Universal Themes je zároveň tou nejlepší reklamou na Youth od Paola Sorrentina. Kozelek film zmiňuje minimálně v každé druhé písničce, a když si představím, že se deska dostane ke statisícům lidí (jen na Last.fm má loňská Benji 95 tisíc posluchačů), lze předpokládat, že pár desítek tisíc lidí se na film alespoň ze zvědavosti podívá... (jz)


Swans – Filth (Reissue)

Swans – Filth Swans – Filth

Filth. Špína, hnus, obscénnost, pornografie. Exaktního překladu netřeba. Tyto výrazy, v dnešní době už stejně zprofanované, vám tak či tak nedají úplnou představu o tom, co čekat, protože s prvním úderem Stay Here budete chtít utíkat, ale nepůjde to. Newyorská no wave bestie vám totiž právě rozdrtila všechny kosti v těle. Girovo „be strong, be hard“ dodá odvahy. K sebepoškozování. Industriál až na dřeň.

Nevím, do jaké míry budou ti, jež znají Swans spíše jako meditativní artrockery či rituální noisové experimentátory, šokováni výše zmíněnou brutalitou, protože Swans ji vlastně nikdy v jistém smyslu neztratili (hloupé covery nepočítaje) a Girův vokál, byť v trochu jiné poloze, je natolik charakteristický, že modří ihned vědí. Ve spojení s lyrikou už minimálně tuší i nemodří („You laugh out loud/ the sound hangs in the air/ and discolors the walls/ and poisons your mind“).

Opravdovým klenotem a důkazem nezpochybnitelné syrovosti jsou pak záznamy z koncertů. Především pak ty z třetího disku odehrané v kultovním CBGB. Téměř neidentifikovatelný lomoz z umírajícího zesilovače doznívá a z publika se line šokovaně ustrnulý pokus o aplaus. Mrazení v zádech a vyceněné zuby. (fh)

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 7/2015 Bedekr 9/2015 »

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.