Vees: Foe Dry

Vees - Foe Dry

Podzim je protivné, zamlžené a sychravé roční období a málokdy s ním přichází něco povznášejícího. Světlou výjimkou je vydání debutového alba českobudějovických Vees. Při takovém indie rock’n’rollu se trhají dešťové mraky, taje jinovatka a rozpouští se mlha.

Vees a jejich Foe Dry. Konečně u nás máme pořádnou kytarovku, která se nesnaží jen slepě kopírovat a recyklovat britské vzory. Jistě, bylo by pošetilé tvrdit, že kráčí úplně vlastní cestou. Otázku originality ponechme stranou. Ne vždy je to to nejpřednější. Vees se umí opřít do kytar, a to bez zbytečných póz a rádoby velkých gest. Jejich hudba má šmrnc a nadhled. Celé album Foe Dry perfektně odsýpá, mezi jedenácti skladbami není vyloženě slabé místo. Kapele se podařilo po čtyřicet minut udržet posluchačovy ušní bubínky v napjaté pozici, navíc v neustálém toužebném očekávání dalších akordů. Jednotlivé písně jsou na desce za sebou naskládány s maximální pečlivostí, díky níž jsou veškeré přechody mezi skladbami plynulé, v případě posloupnosti skladeb Supernova a Summer Day se skoro zdá, jako by šlo o jednu píseň, jen s mezerou pro nadechnutí.

Ač album otevírá instrumentálka nesoucí se v melodiích Sunshine, už od druhé písně je jasné, že začátek klamal. Kdepak Sunshine, to spíš Wolfmother nebo The Strokes. Srovnávat je ale se současnou indie scénou obecně je marné. Vees nejsou tak jednoduší, přesládlí a vyumělkovaní, sází spíš na osvědčenou špínu dřívějška, tedy The Who, Led Zeppelin a kapely jim podobné, ovšem ani to není absolutní. Vees jsou sví (zajímavé, že stačí jen prohodit hlásky v názvu) a mají zkrátka na svědomí poctivě odvedenou práci, jaká na domácí scéně nemá obdoby.

A jestliže se zároveň nebojí prohlásit, jak to prohlásili pro Xproduction: „Ve studiu si dnes může každý vymyslet cokoli, ale ne každý to umí hrát naživo. My živé koncerty a improvizované jamování umíme,“ pak už je to jen výzva pro nadšence do rock’n’rollu. Výzva, aby šli do klubů prověřit, jestli Vees mluví pravdu. Protože jestli nelžou, pak se tady budou dít velké věci.

Zlatý hřeb: Johny Moon, She’s so Busy

Zní to jako: nadějný svižný rock’n’roll, na nějž není potřeba jezdit za hranice (hurá!)

Vydavatel: Xproduction

Stopáž: 40:37

Body: 5 z 7