Člověk krve: Spoluprožívat kamarádství skrze hudbu

Jan Senft Jan Senft foto: Petr Zewlakk Vrabec

Honza Senft alias Člověk krve ve svých písních snoubí poetiku zapomenutých mýtů a míst spolu s každodenními příběhy, to vše podané s neobyčejně upřímným projevem. Jeho poslední album V kuchyni vyšlo loni na labelu Divnosti, nahrál je v pražském studiu Vnitroblok a z části ve své milované Stříbrné Skalici s celou kapelou. Přes Zoom (jak jinak) jsme si povídali o jeho tvorbě, plánech do budoucna a přátelství.

Čtěte také rozhovor se zástupci labelu: Srdcařství a pracovitost. Jak se rodí Divnosti.


Proč sis jako své umělecké jméno zvolil právě Člověk krve? 
Tam šlo o to, že mi s kamarádem Liborem Hrdým, se kterým taky občas vystupuju, učarovala písnička Lidi krve od DG 307. Je to taková naše hymna, nejdříve jsme si ji dali do názvu kapely, a protože Libor neměl na hraní jednu dobu čas, řekl mi, ať klidně zatím vystupuju sám jako písničkář. Tak jsem si začal říkal Člověk krve.

Lidi krve jsou vlastně takový tajemný, mystický postavy, který se objevují na konci cesty, kterou ta písnička popisuje. Chápu ji tak, že je o jakési mystické cestě k sobě nebo cestě k bohu, záleží, jak to člověk cítí, a ty postavy jsou poslední průvodci na té cestě.

Označuješ se jako písničkař ze Stříbrné Skalice, zajímalo by mě, jak moc je pro tebe a tvoji hudbu tohle místo důležité?
To místo je důležitý hodně, protože je takovým středobodem vandrů, na který se vydáváme s přítelkyní Barunkou nebo s kamarády. Z téhle vsi v Dolním Posázaví vyrážíme do krajiny. Je tu krásná příroda, všude jsou zříceniny, kostely, zaniklý vesnice, klášter, je to tu promodlený, jsou tu pohanský pohřebiště, hradiště. Všude je voda, lesy, hřbitovy a celý tenhle organismus člověka vybízí k nějakému sebevyjádření. Ta krajina má v sobě něco tajemnýho, inspiruje mě.

Když už mluvíš o té mytičnosti: z některých tvých písní mám pocit, jako by v nich ožívaly středověké obrazy. Kam vlastně chodíš pro náměty?
Je to různý, často se prolínají, někdy je jich v jedný písničce několik. Samozřejmě ale vycházím z nějakých motivů v literatuře nebo ve filmu a z představ, které ve mně probouzí, čerpám taky z krajiny, jak jsem o tom mluvil. Takže se toho ve mně mísí opravdu hodně a nedokážu říct jednu věc nebo jeden konkrétní kraj. Spadají sem i místa, jejichž historie sahá hluboko do středověku i třeba mnohem dál.

Jak vlastně skládáš své písně? Máš nějaký zaběhlý rituál nebo je to spíš něco, co se spontánně objeví?
Je to hodně spontánní a individuální. Každá písnička vzniká trochu jinak. Je důležitý, abych měl trochu samoty. Nějakou dobu před napsáním skladby potřebuji být alespoň chvíli sám se sebou a se svýma myšlenkama, potom se mi píše dobře. Pokud mám kolem sebe hodně vzruchu a povinností, tak se mi psaní nedaří. Potřebuju vlastně jen samotu a klid a potom to nějak přichází samo. Sám nevím jak. (směje se)

A skládáš nejdříve muziku a na ni dáváš text či nějaká věta spustí celý ten proces?
Jde to ruku v ruce. Mám v sobě nějakou náladu, sedím si s kytarou a něco si třeba brnkám, a pak přijde nějaký lyrický motiv. Ty písničky vlastně vznikají najednou, v jednom dlouhým okamžiku. Jedna chvíle spustí ten proces a příběh se napíše během té doby, kdy přicházejí asociace a já je rovnou zpracovávám. Většinou si texty zaznamenávám až zpětně. Melodie na ně navazuje skrze náladu, kterou v onom okamžiku cítím. Ten pocit vyjadřuju skrze kytaru i text najednou, rodí se vzájemně.

Natáčení videa na Rufusově vyhlídce. Jan Senft s bratrem Lukášem, foto Barunka Nováková Natáčení videa na Rufusově vyhlídce. Jan Senft s bratrem Lukášemfoto: Barunka Nováková
Hraješ vlastně ještě na nějaký jiný nástroj kromě kytary?
Už nějakej čas se učím se hrát na banjo. Opravdu mě to baví, ale rozhodně nemůžu říct, že bych na něj uměl, i když už zvládám některý folkový techniky a dokážu jimi doprovodit písničku. Mít pětistrunné banjo byl můj sen od základní školy a jsem šťastnej, že se mi splnil.

Co se týče tvých hudebních vlivů, často uvádíš Petra Linharta nebo Roberta Křesťana. Máš i nějaké zahraniční interprety, které bys označil za své vzory nebo bys řekl, že na ně určitým způsobem navazuješ?
Zahraničních inspirací je tolik, že ani nevím, kde začít. Od úplných počátků pro mě byl a stále je velkým hrdinou písničkařiny – stejně jako pro spoustu jiných muzikantů – hlavně Bob Dylan. Ale poslouchal jsem a poslouchám i kapely zdánlivě úplně odlišných žánrů než je folk a country. Mám kupříkladu moc rád ambientní a melodický metal. Líbí se mi na něm, že častokrát přesahuje do různých mytologií. Proto mě hodně inspiruje pohanský metal a obecně hudba z tohoto prostředí. Je podle mě dost blízko spirituálnímu folku nebo bluegrassu. Bluegrass je skutečně dřevní muzika, vychází z nitra Apalačských hor, tedy jde taky hluboko ze země, stejně jako temnější žánry metalu. Někdy to v horalský muzice není tak patrný, ale za těmi písničkami je těžkej a často temnej život bytostně spjatej s hlínou pod nohama, v tomhle smyslu se mi ty inspirace prolínají velmi přirozeně.

Ale to je jenom příklad, ono je toho opravdu hodně, teď si moc nedokážu vybrat, koho bych měl jmenovat. V poslední době třeba hodně poslouchám zahraniční country. Snažím se udělat něco jako svůj kánon a hledat písničky, který mě zaujmou a interprety, co mě oslovují. A tam je té nové inspirace opravdu spoustu.

S tou tvrdší muzikou jsi mě vlastně nepřekvapil. Ze spousty tvých písní mám pocit, že jsou vystavěné jako rockové balady, přestože je hraješ bez doprovodu kapely.
Jo, je to tak, to souhlasím.

Nové album jsi už ale nahrál s kapelou. Cítíš se lépe jako sólový písničkář nebo by pro tebe mohla být cesta tvořit v nějakém kolektivu?
Vnímám sám sebe jako písničkáře. Ale samozřejmě kamarádi z kapely spolutvoří výslednou podobu písničky a každý do toho vkládá kus sebe. Jde o výborné muzikanty a osobnosti, kteří o hudbě přemýšlí úplně jinak než já, ale zároveň nás mnohé pojí. Ovšem i když hraju s kapelou, vždycky je základem mnou napsaná písnička v samotě.

Zároveň stále hraju v duu Lidi krve se zmiňovaným Liborem, tady píšeme písně oba a některé jejich části vznikají přímo na zkouškách. Je hezký, že člověk skrze takové tvoření poznává cizí příběh a může si ho vlastně sám prožít.

A nakonec, co plánuješ v nejbližší budoucnosti?
Teď bychom s kapelou rádi pořádně nazkoušeli písničky z desky – pokud se situace umoudří, čekají nás letní festivaly. Zahráli jsme si vlastně jen jednou, na festivalu Holostok, což bylo moc hezký. Po tomhle vystoupení jsem se opravdu těšil, že budeme společně jezdit po Čechách a koncertovat, protože jsme nejen muzikanti, ale i kamarádi. A to je velká radost, prožívat kamarádství na pódiu a hrát muziku, která nás baví.

Co se týče nových písniček, rádi bychom s Lidmi krve nahráli EP, abychom ty naše posázavské příběhy nějak zachovali.

    vychází za podpory
    EEA and Norway grants
    Ministerstvo kultury ČR
    Nadace Český hudební fond
    NADACE ŽIVOT UMĚLCE

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.