Pražský klub a kavárna Potrvá je víc jak deset let zárukou kvalitního programu kombinujícího vnitřní i venkovní koncerty, divadelní představení, promítání, výstavy a množství dalšího kulturního vyžití. Začátkem léta se pak stěhuje na Moravu, kde se coby scéna Palouk Potrvá stává nedílnou součástí Festivalu pro židovskou čtvrť Boskovice. Při té příležitosti jsme mluvili s Adamem Svobodou, dramaturgem a produkčním Potrvá.
Adame, jaká vedla cesta k tvé dnešní kulturní činnosti? Vždy jsi na produkci a dramaturgii přece necílil.
Profesně se to stalo díky Potrvá, nějakou dobu jsem tam pracoval za barem a pak mě Petr oslovil s nabídkou dělat produkci a dramaturgii. Tou dobou jsem sice studoval politologii, ale velmi rychle jsem zjistil, že tahle práce mě bude bavit víc. Navíc jsem časem začal studovat i produkci na DAMU, kde stále jsem. Finančně nejisté to sice je, ale na druhou stranu se rozhodně nenudím.
Jak dlouhá je historie Potrvá? Byla kavárna od počátku v pražských Dejvicích, kladl se vždy důraz i na kulturní program?
Poměrně dlouhá, v prosinci oslavíme 11 let. Potrvá byl původně divadelní spolek několika kamarádů při divadelní vědě, založili ho Vojtěch Poláček, Antonín Troup a Petr Vácha – od jejich příjmení se také odvíjí pojmenování. Po nějaké době hostování se rozhodli, že chtějí vlastní prostor, a tak založili divadelní kavárnu v Dejvicích.
Jakým způsobem vytváříš program, spolupracuješ spíš s promotéry, nebo vybíráte vystupující sami? Existuje i kooperace s dalšími kluby?
Je to kombinace obojího, spolupracujeme se Silver Rocket, Heartnoize a dalšími promotéry, zároveň si ale děláme i čistě vlastní program. Odlišní jsme hlavně asi v tom, že nemáme jednu specifickou skupinu návštěvníků jako jiné pražské podniky. Chodí k nám jak lidi, co jdou výhradně za koncertem nebo divadlem, místní a také hodně studenti – snažíme se vyjít sortimentem i programem všem. S jinými kluby pracujeme spíš jen na přátelské úrovni, zmínil bych třeba dejvickou Klubovnu. Občas si pomůžeme, ale vyloženě nějaká kooperace neprobíhá.
Sleduješ hudební média, či program ostatních klubů a festivalů? Je místo, které tě programově inspiruje?
Sledujeme, bez toho to nejde. Pro mě osobně je nejinspirativnější asi Beseda u bigbítu, ten festival je pro mě nejen dramaturgicky hrozně zajímavý.
Co tě jako dramaturga spolehlivě u hudebníků odradí nebo přinejmenším kvůli jednání tušíš problém? Je nějaký nešvar, se kterým se potýkáš stále dokola?
Největší „nešvar” je pro mě OSA a dost často to bývá důvod, proč nějakou kapelu odmítneme. Kromě toho mi vadí arogance některých kapel, která tam dřív třeba nebyla, ale postupně si ji na základě úspěchu vypěstovali. Nemám pak často už chuť s nimi spolupracovat.
Vydělají si na sebe koncerty v malém prostoru, nebo jdete cestou grantů? Jak moc je v dnešní době obtížné zvládat finančně kulturní program, když máte omezený počet míst v sále a zároveň těžko budete šroubovat ceny do nebes, pomáhá propagace?
Nevydělají, nebo jen výjimečně. Myslím, že to tak je skoro všude. Granty nepobíráme, jsme soukromý podnik a razíme názor, že jsou tu určitě potřebnější žadatelé než my. Koncerty a další program dotujeme částečně barem, částečně pronájmy, bez toho bych si nedokázal představit, že to utáhneme. Ceny vstupenek se snažíme držet maximálně dole, aby měl možnost se k nám podívat kdokoliv, kdo má chuť. Propagaci řešíme v rámci mezí – jsme v kulturním servisu Radia 1, náš program vychází v pár tiskovinách a pak zejména facebook. Se zaplněním výrazné problémy nemáme, ale vždycky by to mohlo být lepší. Masivní kampaň nebo strategii nemáme, jsme malinký klub a výrazná suma investovaná do propagace by se nám nejspíš nikdy nevrátila.
Jak vznikla zmiňovaná spolupráce s Festivalem pro židovskou čtvrť Boskovice? Palouk Potrvá je jedinou takto kurátorovanou scénou festivalu, získala si značnou oblibu i přesto, že je potřeba vylézt na hradní kopec. Genius loci místa je zaručen. Působivá kulisa hradních ruin a tvá dramaturgie lovící ve vodách spíše novějších hudebních a divadelních projektů, letos namátkou Aiko, +-0, Market, Places, Noví lidé, The Pau.
Před osmi lety nás oslovil Unijazz, jestli bychom nechtěli převzít bar na palouku před hradem, byli jsme pro. Od té doby jsme tam každý rok a co začalo jako párty stan, je dnes regulérní stage festivalu. Moc si tu spolupráci pochvalujeme!Pro Boskovice dnes vybíráš nejen hudbu, ale také divadlo a další zajímavé projekty. Za zmínku stojí letošní site-specific performance Prequel Golem souboru 20 000 Židů pod mořem, projekt spojující hudbu a divadlo. V Boskovicích se bude hrát kromě soboty 4x denně v noci na židovském hřbitově.
Snažíme se držet denní linku divadlo – koncerty – DJs. Divadelní bojovka tohoto souboru je festivalová novinka a já se na ní moc těším. Jde velmi zjednodušeně o kombinaci imerzivního divadla a táborové bojovky. Skupina diváků je zatažena do divadelního dobrodružství, které pro ně herci připraví. Jeden projekt který dělali v minulosti, se jmenoval Prequel Casablanca, a my diváci jsme procházeli sklepení DAMU a snažili se osvobodit Viktora Laszla ze zajetí gestapa. Tentokrát bude bojovka přímo na míru festivalu a židovské čtvrti, bude to super.
Máš čas ještě na další projekty? Nedávno jsi dokončil Prague Quadrennial, ale přeci jen toho máš víc.
Kromě Potrvá dělám hlavně produkci a management festivalů, kromě zmíněného PQ například Prague Fringe, Theatrum Kuks a letos v září třeba festival Performensk, který se koná v běloruském Minsku, to bude velká výzva. Také jsem s kamarádkou založil produkční jednotku Drama Label, ve které zastupujeme necelých dvacet divadelních souborů a snažíme se je dostat na mezinárodní festivaly.
Nesplněný sen dramaturgův? Ať už proto, že to téměř vyšlo a odsunulo se do budoucna, nebo z jiných důvodů.
No tady by jich bylo hodně, ať už vlastní festival, nebo kreativní centrum, ale to je všechno ještě hodně v říši snů. Zatím mě hodně baví a naplňuje to, co teď dělám.
Festival pro židovskou čtvrť Boskovice, Boskovice – různá místa, 4.–7. 7. 19
