Album vypovídající o násilném charakteru mezilidských vztahů a snaze se jim vymanit. Fiordmoss přichází s debutem, na který se čekalo bezmála deset let. Petra, Roman, Jan a Jon-Eirik pobývají v Berlíně, kde založili kolektiv Fathermother, zpod jehož křídel také album 12. října vzejde. Jon-Eirik je znám jako Boska, Jan jako Čáry života, Roman občas přičichne k temným stranám webové reprezentace a Petra zase světlým, když dělá spřízněným hudebníkům videoklipy. Příslibem tohoto alba je posun zvukového spektra do poměrně výraznější elektronické a industriální produkce. U příležitosti vydání Kingdom Come jsme mluvili s Petrou o tom, odkud kam spolu se svými kumpány došla, co se za dobu existence skupiny proměnilo a k čemu se schyluje. Poodkrýváme tak okolnosti jejich cesty, ale tajemství, které skupinu obklopuje, necháváme doutnat opodál.
Delirium – slovo, které působí jako zaříkávadlo v první skladbě. V roce 2011, s pár vydanými skladbami, jste na české scéně působili jako zjev. Mnozí Fiordmoss věštili slibnou budoucnost, stali se objevem roku dle Vinyly. Jaký je to pocit, vydat po tolika letech debut?
Formálně je to debut, ale vnímám to jako naši třetí desku. Víc mě zajímají okolnosti toho, jak alba vznikají, než kolik mají přesně minut. Nemyslím na to, že Ink Bitten má půl hodiny, protože ve skutečnosti trvalo několik let. Z tohohle pohledu vydat tuhle desku je podobné jako vydat ty dvě předchozí, vždycky to oslavíme tak, že si ji jdem pustit do auta. Gliese jsme si pustili v prvním passatu, kterým jsme předtím jeli strašně moc hodin k moři, abychom ho mohli na tu desku nahrát. Ink Bitten jsme si pustili ve fiatu, který na konci svého života zastavil v noci na výjezdu z dálnice na cestě z Polska, odkud nás později odtlačil kulturistický manželský pár na nejbližší benzinku, a když jsme čekali na taxíka do Berlína, projel kolem nás žlutý kamion s nápisem ASSMAN. No a teď máme transportera, naše největší auto, a naši nejdelší desku. Jsme trochu jinde, ale ten obřad je stejný.
Kingdom Come otevírá meditativní skladba, takřka uhrančivá. K čemu odkazuje pojmenování alba, je pro vás důležitá víra, archetyp, něco mezi nebem a zemí?
Jméno desky souvisí ze všeho nejvíc právě s tou první skladbou, která čerpá z obrazů spojených s praktikováním víry. Víc než víra jednotlivce mě ale přitahuje pozorovat, jak se víra odráží mezi lidmi, ten moment, jak těžkne v církev nebo kult. Ani ne tak to vznosné a neuchopitelné mezi nebem a zemí, spíš ty repetitivní, rituální činnosti, které s tím souvisí, kompulze, manipulace a trans. Takže si třeba představuju, jaké to je v backstagi v pekle nebo jak bych balzamovala tělo. Prostě věci, co nejsou standardně dostupné.
Před lety se zpochybňovala síla alba, někteří tvůrci chtěli vydávat už EP, jiní přemýšleli jen nad singly. Nakonec je na Kingdom Come devět skladeb, z nichž dvě již dříve vydané. Na své stránce jste vydání alba odpočítávali.
Madstone a Motherland v něčem navázaly na staré Fiordmoss, kteří na svoje stránky dávali písničky hned jak byly hotové. My jsme v tu dobu už cítili, že bychom rádi něco vydali, strašně moc jsme chtěli sdílet to, co se s námi zrovna děje a vydání celé desky bylo opředeno takovou nějakou mlhou.
Ano, každé místo se do člověka nějak zaryje. Stejně tak každý příchod do kapely něco nového vytvořil a něco jiného taky kompletně zničil. Nikdo z nás to neplánoval, ani bychom to nedokázali odhadnout. Fiordmoss je zvíře, které si lehne zrovna tam, kde je mu nejlíp a nikdo z nás neví, jak dlouho tam bude ještě ležet.
Mám za to, že pobýváte kdesi v Berlíně pod jednou střechou. Uvažujete o Fiordmoss jako o hudební skupině, rodině, factory nebo fungujete ve zcela jiných rovnicích?
Hudba je jen jedním z pojítek. Tím, že jsme se společně odstěhovali a procházeli podobnými fázemi, se naše vztahy posunuly daleko za ty, které bychom měli někde, kde to máme všechno jisté, kde bychom se navzájem nepotřebovali v osobním životě. Museli jsme si to zázemí udělat v sobě, takže to přirovnání k rodině se použít dá.
V roce 2011 jste založili Fathermother – kolektiv, který jste vymezili slovy „krevní pouta, láska, dítě, paralelní světy, splynutí, blízkost, šílenství, věčnost”. Jak se tento projekt vyvíjí a čemu tato slova dala vzniknout?
Vydali jsme skrz něj několik nahrávek a pořádali pod tímto názvem tady v Berlíně pár akcí. Je to platforma, kterou ohýbáme podle toho, co zrovna chceme dělat, nějaký pevný plán nemáme. Je to způsob, jak pojmenovat věci, které už nespadají pod Fiordmoss, ale zároveň nedává smysl z nich vytvořit odloučenou entitu.
Jaké jsou nadcházející plány kolektivu, brousíte si zuby na něco či někoho?
Na začátku příštího roku budeme mít výstavu v Galerii Kaple v mém rodném Valašském Meziříčí, o které zatím moc prozrazovat nechci, a určitě budeme chtít zase udělat nějaký ten večírek.
S kolektivem Fathermother je spjato i jméno Jana Duriny. Za vašimi portréty stojí převážně právě on. V čem tkví tato spřízněnost a jak se vyvíjela?
My jsme se zamilovali strašně dávno a pak jsme se navštěvovali, kdy to šlo. No a to se pak děly zvláštní věci zkropené krví a vínem a zimou. Jsem ráda, že je teď taky v Berlíně, protože jsme se mohli poznat i jinak. Před rokem jsme se přestěhovali do stejného domu jako bydlí Jan se svou sestrou Paulou, a to je úplně super. I když teď je Paula zase v Gruzii, kde natáčí, tak nám zrovna chybí, ale zas je to dobré v tom, že určitě doveze ovocnou kůži, kterou si pak napíchnu v kuchyni na řeznické háky, ze kterých ji pak okusuju.
Hudbu Fiordmoss zpravidla doprovází klip. Kromě Jana Duriny spolupracuje ještě s fotografkou Teri Varhol. Je zřetelné, že si zakládáte na určité estetice, audiovizualitě vaší tvorby. Z české scény mě napadají Space Love, kteří kladou podobně výrazný důraz na svou vizuální reprezentaci. Přemýšleli jste u své tvorby o možnosti doprovodného filmu, jak ho známe třeba u Beyoncé (Lemonade) či Kanye Westa (Runaway)?
Předtím jsme těch klipů zas tak moc nedělali, ale chtěla bych vytvořit videa ke všem skladbám. I proto, že se různé kreativní vztahy skrz práci na videoklipech prohloubily a cítím tam potenciál na tom dál stavět. K téhle desce bych si takový film představit nedokázala už z podstaty toho, že se s tím dopředu nepočítalo, poskládat k sobě různé videoklipy a nazvat to filmem by mi opravdu nestačilo. To mi spíš přijde zajímavé pracovat na hudbě k opravdovému filmu.V Německu je kromě vás několik dalších hudebníků a českých tvůrců obecně. Udržujete kontakt s našinci?
Většina našich českých hudebních kamarádů bydlí v Česku, takže se s nimi vídáme hlavně na koncertech… nebo si píšeme. Co se týče toho, kde se pohybujeme, tak posledních pár let je to určitě kunsthaus ACUD, kde je klub, studio, galerie a kino. ACUD se stal našim útočištěm a nejoblíbenějším místem, kde potkáváme nové lidi, kam chodíme na koncerty, kde pořádáme akce a kde jsme i nejčastěji hráli. Zrovna předevčírem jsme si tam šli v noci do prázdného klubu poslechnout náš nový vinyl.
Už je to několik let a nabízí se snad možnost bilancovat. Je Berlín stále oním městem kultuře zaslíbeným, jste jako obyvatelé usazení a s tamní kulturou sžití? Stále se vracíte domů…
Odjet natrvalo pro každého není, ale aspoň na čas se přemístit do neznáma je podle mě nejjednodušší způsob, jak se s něčím konfrontovat. Na internetu je hned k dispozici všechno, co kdo udělal a co kdy vyšlo, ale digitálním materiálem nejde nahradit reálný prožitek z míst, kde se děje něco zvláštního. V případě přírody to může být absolutní samota, v případě velkého města pak intenzivní výměna energie. To jsou všechno zdroje prožitků, které je možno zpracovávat, což je pro mě přirozenější než čerpat ze zprostředkovaných prožitků někoho jiného. Jsou intenzivnější i pustší místa než Berlín, takže je kam jít, kdybych jednou měla pocit, že musím pryč. Tohle město je hlavně zaslíbené otevřenější společnosti, než jaká je aktuálně v menších městech, a tahle svoboda je i důvodem, proč přitahuje tolik lidí. Domů se vracíme, protože tam máme věci, které taky nejdou nahradit, takže aspoň jednou za čtvrt roku jezdím za rodinou. Stejně tak si vážím toho, že máme v Česku svoje publikum, které roste, chodí na naše koncerty a píše nám. Za to všem moc děkuju.
