Midi Lidi: Něco, co se hrozně nehodí

Midi Lidi Midi Lidi foto: Grolich & Grolichová

Konverzace s Midi Lidmi proběhla začátkem léta na Festivalu pro židovskou čtvrť v Boskovicích. Původně dopolední sraz jsme nakonec kvůli vytíženosti kapely přesunuli na druhou hodinu ranní hned po jejich půlnočním vystoupení. Někteří z nás byli takřka v polospánku, přesto zůstali všichni členové přítomní a v odpovědích neváhali zacházet do detailů, přít se o ně a vyprávět příběhy. Vznikl tak rozhovor adekvátní pozdní hodině, ve kterou se odehrál.

V červnu skupina vydala hned dvě nová alba, Nikdo se ti nebude smát, když budeš mít lidi rád a nechtěně aktuální Heal the World, konečně!. Basák Prokop Holoubek se dokonce veřejně omluvil za vydávání tolika hudby naráz: „Přemýšlíme o tom, že to fanouškům budeme nějak kompenzovat.“ Oba názvy desek vznikly už před dvěma lety a kapela jich má v zásobě ještě mnohem víc. Nejskloňovanějším názvem, co nebyl použit, je Hospital U Blbých a Midi Lidi stále čekají, kdy přijde správná chvíle ho vydat. „Až na něj dojde, to už budeme možná hrozně staří, to bude perfektní,“ zasnila se během rozhovoru Markéta Lisá a Petr Marek doplnil, že se zkrátka společně snaží hledat něco, co se hrozně nehodí, a to se skupině bohužel tentokrát s Heal the World, konečně! v kontextu pandemie nepodařilo.

Všechno bylo jinak

Z množství nových skladeb zazněly na koncertě před rozhovorem jen čtyři, kromě toho si ale do koncertního setlistu našla cestu také jedna úplně stará píseň, Strejdo, kterou podle Markéty Lisé sice nikdo nechtěl, ale přesto ji při zahájení turné na liberecké přehradě bez jakékoliv zkoušky zahráli a prý to „bylo skvělý“, takže v programu už zůstala. „Sepsali jsme tři nebo čtyři nejdůležitější písničky, co by každý rád hrál, zjistili jsme, kde se pronikáme, něco jsme k tomu ještě přidali a pak jsme přišli na to, že na zkouškách nejsme schopni nacvičit víc než tři skladby,“ vysvětluje Petr Marek.

Ani loňský film a titulní skladba Hemenex nevyšly podle původního plánu. „Strašně se nám líbila představa, že to vypadá jako nezávislý současný festivalový film o uprchlíkovi a pak to téma úplně zmizí. Klip jsme sestříhali o dva roky později než bylo potřeba. V současné době by začínal třeba nějakým korona motivem.“ Na desky se skladba, která je podle Tomáše Kelara pokračováním Rád vařim, prý nehodí, protože je to moc velká pitomost. Přesto se video dostalo do sekce filmů s hudebníky v hlavních rolích, kurátorované časopisem Full Moon, na 16. ročník Pragueshorts Film Festivalu. Část skupiny úspěch docenila až při našem setkání. „Fakt jo? Já si myslel, že je to jenom sranda,“ glosoval informaci Tomino. Právě zmatení považuje kapela za hlavní přednost nahrávky: „Nevíme, jak to s tím uprchlíkem, kterého hraje Markéta, dopadlo. Někdo jí strčil do kamiónu, ale nevíme, jestli ji přeložil do druhého. Možná ji přeložili jeřábem, což je vlastně hrozně nesmyslné. Celé to nemá žádný smysl, jediné, co ho ve snímku má, je usmíření kamarádů.“

Při hovoru o podobně náhodných počinech jako Hemenex došlo také na netradičně pojatý koncert na pandemickém ročníku Pohoda In the Air, kde všichni umělci hráli pouze na obrazovkách posluchačů a unplugged. „Nám se bytostně nelíbí předstírat, že to umíme zahrát i folkově, to je nám nevlastní. Říkali jsme si, že koncert už po čtyřech letech umíme nazpaměť, ta performance sama o sobě už byla vyprázdněná – uměli jsme to od nuly do sta a dokázali to celé imitovat i bez hudby,“ přibližují genezi nápadu hrát elektroniku s nástroji vypojenými z elektřiny. Tomino doplňuje, že inspiraci čerpali i ze shredded verzí slavných videoklipů (v nichž je hudba nahrazená běžnými zvuky), které s oblibou sledují. Se zbytkem členů se nakonec shodli, že bylo fascinující uvědomit si, jak dobře své vystoupení znají. Markéta Lisá a Petr Marek dokonce přiznali, že chybovali na stejných místech jako obvykle. „A ještě bylo super to prostředí, hráli jsme totiž v hangáru a všude tam byla neskutečně drahá letadla a akustika taková, že cokoliv člověk udělal, v hale rezonovalo. Slyšeli jsme třeba spoustu vzdechů a stal se z toho hrozně zajímavý zážitek.“

Svetr v pařezu a technopíseň

Na desce Nikdo se ti nebude smát, když budeš mít lidi rád prý poprvé zpívá celá kapela, včetně VJky Magdaleny Hrubé. „To je fajn. Ale je náročné pouštět videa a pak se ještě soustředit na zpěv – je to dobré a baví mě to, ale je to nové,“ popisuje. Má na svědomí také grafiku alba a náměty ke skladbám Láska není švédský stůl a Táborák, které do finální podoby otextoval Petr Marek. „Představovala jsem si technopíseň, nakonec vznikla tahle a jsem za ní ráda,“ hodnotí Magdalena singl o tom, že láska se má řídit srdcem a nezneužívat to, co je zrovna k mání. Vedle toho mi taky vysvětlila, proč je projekce na každém koncertě unikátní a co se vlastně promítá: „V kapele se vystřídalo několik VJů a navzájem jsme si předávali materiál. Zdá se mi dobré, že používám i práci ostatních, líbí se mi a nemám ani potřebu dělat na staré písničky něco nového. Přesto, třeba předevčírem jsem si na poli natočila spíš spontánně nový materiál, jsem nejradši, když mám hodně různých smyček a každé vystoupení je pak unikát.“

Obal desky Heal the World, konečně! Obal desky Heal the World, konečně!
Pokaždé trochu jinak zněl i příběh o vzniku fotky na přebalu desky Heal the World, konečně!. Mezitím, co Petr Marek měl za to, že Magdalena v pařezu na obrázku hledala svůj upuštěný svetr, ona sama uvádí příhodu na pravou míru: „Desku dělal Tomino a na přebalu Heal the World, konečně! jsem já. Ta fotka vznikla úplně náhodně, byli jsme na Slovensku a viděli jsme tam tuhle krásnou sochu pařezu, hned jsem dostala chuť na ní skočit. Byla to výzva vypadat jako že mě to fakt žere.“ Na přebalu Nikdo se ti nebude smát, když budeš mít lidi rád už se společně s Martinem Kubátem podílela jako autorka. „Vlastně jsme si jenom posílali věci a já kreslila, co se mi hodilo k písničkám, na obalu je teď taková zelená zeměkoule.“ Petr Marek ještě vyprávění doplnil, uvědomili si, že na žádné dosavadní desce nemají její název. „Tenhle statement si to zasloužil, je to taková pěkná věta, zajímavá, trochu divná, utopická, bylo hezké ji tam naplno říct.“

Proměny

Povídání jsme zakončili ohlédnutím k dřívějším rozhovorům kapely, často a s oblibou v nich zmiňovali téma změny. Například záměr zvážnět, protože lidi chodí na jejich koncerty jako na vtip nebo proměnu od více počítačové hudby k té lidské. Ptala jsem se, jak se tyto proměny daří nebo pokračují, „je tam drobný posun, třeba úplně folková píseň o komárovi z chatičky, jen kytara a zpěv. Tam není po počítači ani vidu ani slechu. Je to podivuhodné, že ta naše elektronická kapela odchází od elektroniky, ale nikdy se jí úplně nevzdá,“ odpověděl Petr Marek a nikdo nic nenamítal. Jejich jednotu narušil až spor o vážnost. Tomáš Kelar by rád občas na lidi přenesl trochu těžkosti: „Někdy má člověk takovou emoci, řekne si: bylo by super, kdyby nás teď lidi přijali tak, že by je to dojalo. Jenže ono je to moc nedojme.“ Podle Magdaleny Hrubé to nemůže vědět, protože by se musel koukat pořádně lidem do očí a na to není na koncertě čas. Markéta Lisá a Petr Marek nesouhlasili s takovým přístupem vůbec, všichni se ale nakonec znovu usmířili nad Markétiným vysvětlením: „Některé písně vyznívají naprosto vážně na desce, ale na živém vystoupení je ještě další přidaný prvek a najednou je z toho humor, je tam cítit nějaká lehkost. Třeba píseň Noc je úplně vážná, ale ne na pódiu, my u toho děláme takové blbosti, že není.“

 

TAG:

    vychází za podpory
    EEA and Norway grants
    Ministerstvo kultury ČR
    Nadace Český hudební fond
    NADACE ŽIVOT UMĚLCE

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.