Před více jak rokem vyšla debutová deska Art Star pražských Market, kteří jsou od té doby vnímáni jako ojedinělý zjev na domácí scéně. Díky progresivnímu zvuku a snad i (zdánlivě) rychlému vzestupu, se ocitli v roli úspěšné mladé kapely, o kterou je zájem ze všech stran. Žánrově nejsou úplně lehce zařaditelní, abychom hned hledali spřízněné a vytvářeli tagy ohledně další „nové“ scény. A je také podstatné, že dokážou pohlížet na mladé kytarovky, tedy subžánr, do kterého sami patří, s určitým nadhledem. Prakticky tak vytvářejí kontrapozici k běžným stereotypům a mnohokrát opakovaným estetikám vně této ne zcela sourodé kategorie hudební produkce. A na tomto základu stojí pětice hudebníků, která se samozřejmě chtě nechtě dotýká i popu. (Brown Sugar) má složitější instrumentální strukturu, ale už na první poslech je to hit.
V poslední době se ve světovém hudebním vývoji objevil pojem New Weird Britain, spojený s kapelami vycházejícími z britského undergroundu. Ty se definují jasně vymezenými politickými postoji a staví svůj projev mnohdy na punkovém odkazu, ale hudebně u nich najdeme často i prvky, které přinesla elektronická a experimentální hudba 20. století. Ať už jde o různé hluky, distorze nebo atonalitu. Pokud se znovu vrátíme k termínu progrese nejen ve zvuku, ale celkovém výrazu a myšlení mladé kytarové kapely, je nutné dodat, že cílem není pátrání po nových trendech a pojmenování jejich představitelů. Spíše by stálo za to nastolit otázku, zda třeba právě Market, kteří stále využívají ve svém žánrovém rozpětí poměrně tradiční nástroje jako jsou kytary, bicí a synťáky, zcela vědomě nestojí sami o sobě proti tvrzení „že hudbu vlastně dneska může dělat úplně každý a když se tam přidá trocha noisu ze starýho Moogu, zní to sexy“. Pokud Market zapojí jakýkoliv hudební postup nebo zvukový materiál, ať je to zasmyčkovaný saxofon či zběsilá směs souzvuků, pracují se vším kompozičně, tedy hudebně. Oni nezní sexy, oni jsou sexy. V následujícím rozhovoru odpovídali Šimon Marek, Pavel Vít, Jakub Šponer, Ondra Šponer a Marek Amiridis.
Market, Fajfr štýl fest 2019, Vrbno pod Pradědemfoto: Marcel Skýba
P. V.: Máme vlastně hrozně velké štěstí v tom, že nemusíme řešit koncerty a pořadatelé píšou nám. To se asi moc mladým kapelám a umělcům neděje a jsem za to hrozně vděčný. A zároveň nejsem úplně schopen říct, proč to tak je, ale rád bych věřil, že lidem přijde ta hudba nápaditá, originální, něčím neotřelá. Určitě taky hraje roli, když slyší třeba od ostatních o našich živých vystoupeních, a tak se to šíří dál.
P. V:. A je to taková kombinace těch věcí.
J. Š:. Zrovna tak mám však pocit, že tohle strašně rychle vyprchá. Vždycky, když se v Praze objeví kapela, která je pro někoho něčím zajímavá, tak to funguje jen nějakou dobu. Takže my si to užíváme, ale víme, že to nebude trvat věčně.
Š. M.: Přesně tak, jak říká Kuba. Ta scéna je zatím tak malá, že vlastně téměř jakákoliv kapela přiláká nějakou pozornost.
Mluvíte o nápaditosti a je vás pět – to je celkem velký počet na kapelu. Funguje u vás něco jako rovnoprávnost v tom ohledu, jak potom finální skladba na nahrávce vypadá?
O. Š.: Naprosto věříme skladbám, které nám Šimon a Pája donesou, jsou to hlavní skladatelé kapely. Nikdy se nestalo, že by nám představili písničku, která by se nám nelíbila. Pak na zkušebně nastane takové indiánské hlasování, vždycky je tam nějaká shoda, nikdy není někdo dominantnější než ten druhý a zpravidla se domluvíme jako celek.
P. V.: Když přineseme do kapely se Šimonem nějaký materiál, počítám s tím, že pro ty nástroje nebo party, co kluci zastupují, oni potom vyleští různé detaily a drobné nuance a strašně si s tím vyhrají. To pak ty písničky posune na další úroveň, která mě třeba v počátku při skládání ani nenapadne. Takže vznikne určité obohacení.
O. Š.: Jde o to, že Šimon s Pájou přijdou s vizí, kterou nahráli do počítače, a my ji musíme převést do naší řeči. Vlastně převádíš nuly a jedničky na živé hraní, na nějakou muzikálnost. Tak musíme hledat řešení, jak to zahrát a tím se ta písnička rozvíjí.
P. V: Mára třeba často říká, že beaty, které programujeme, jsou navržené úplně jinak, než jak by to zahrál bubeník a ve stylu, který pro většinu bubeníků není přirozený.
M. A.: Když to kluci naklikají na počítači, já se s tím snažím pracovat tak, jak je to vymyšlené, ale aby to bylo zároveň hratelné. Pak vznikají beaty, které nejsou úplně konvenční.
Na desce Art Star máte saxofonové party, ačkoliv vysamplované. Nevybavuji si teď moc kytarovek, co by ten nástroj zapojili do své tvorby.Š. M.: Třeba Vellocet Roll.
P. V.: Naše hudba z velké části staví na post-punku, ať už z hlediska hudební estetiky nebo hudebních postupů. Saxofon v tomto žánrovém kontextu je věc, která existovala už od Jamese Chance, no wave a podobně. To jsou hudebníci, které mám hrozně rád a inspirují mě – vlastně to nevnímám jako zase tolik ojedinělé.
Produkci alba jste si dělali sami, zároveň máte label Verify Yr Age. A na něm vydáváte kromě vaší tvorby také pražského hudebníka Kurisutaru. Založili jste label na základě zjištění, že všechno kolem desek zvládnete sami, tak můžete vydávat i další kapely?
Š. M.: Primárně nám šlo o to, nahrát si v patnácti svoje vlastní věci, a potom vyplynula myšlenka, že bychom to mohli dělat i pro jiné lidi.
O. Š.: Verify Yr Age už funguje spoustu let.
P. V.: Jak říká Šimon, Verify Yr Age je label, pod nímž jsme dělali středoškolské nahrávky, které jsou dohledatelné na webovkách. Když jsme se potom dali dohromady jako Market, tak to byl logický krok. Pro mě je důležitá samostatnost i za cenu, že to není technicky stoprocentní a uhlazené. A beru to i do budoucna jako takový deníček našeho hudebního vývoje. Že zapojíme další interprety, to je věc, která vznikla za pochodu, a pořád se vyvíjí dál. Myslím, že si postupně ujasňujeme konceptuálně, co by na tom labelu mělo vycházet. Necítím, že bychom tam měli tlačit nějak moc interpretů nebo to institucionalizovat. Je to volnočasový projekt pramenící z mindsetu, jaký máme k hudbě my nebo Kryštof z Kurisutaru. Ale stejně tak bych byl rád, kdyby se Verify časem, v horizontu klidně několika let, vyvinul v plnohodnotný label, který by přitáhl pozornost zahraniční alternativní hudební sféry. Aby si média či zahraniční blogosféra řekla: wow, v ČR se děje něco skvělého, a když se o to budou zajímat, Česká republika se dostane na hudební mapu mnohem víc. Aby Česko začalo existovat jako hudební pojem podobně jako berlínská scéna nebo kodaňský label Posh Isolation. Nemusí to být ani Verify, jen by mě potěšilo, kdyby velké servery jako třeba Pitchfork hypovaly i českou hudbu.
foto: Marcel Skýba
J. Š.: Já si myslím, že nejde o konkrétní jména. Verify hledá kapelu, která bude prostě dobrá, možná to bude trvat rok dva, ale není to o tom za každou cenu nějakou vytáhnout. Ne ve stylu pojďme všichni poslouchat Česko a mít na labelu kapely, za jimiž si nestojíme. Spíše chceme mít na labelu kapelu, která to na sebe natáhne organicky. Verify není label, co šlape na pásu tak, že vydáváme každý den něco. Je to kamarádská shoda ve všem, nejen v hudbě, ale i názorová a lidská. Buď najdeme kapelu, na níž se dá stavět a pokud ne, budeme prostě hledat.
Š. M.: Já bych třeba hrozně chtěl, aby české projekty, které vznikají nebo vzniknou v budoucnu, měly ten mindset naprostého sebevědomí a zároveň toho, že nemusí nějakým offbrandovým způsobem dělat něco, co už existuje. A prostě být schopné si říct, my si to uděláme po svém. A stát si za tím.
P. V.: Já řeknu konkrétní příklad a zmíním hodně hypovanou kapelu Black Midi. Mně by se hrozně líbilo, kdyby někdo takový byl od nás a lidi si říkali, ty jo, tohle je z Česka.
J. Š.: Cílem Verify je, aby ta kapela našla totálně sama sebe, vyjdeme jí vstříc a najdeme nějakou společnou myšlenku. Důležité je zachovat pro ni naprostou svobodu v tom, jak chce znít. Aby to nebylo svazující, nejde o typický label.
O. Š.: Ale má to určité hranice. Musí tam být nějaká shoda ve vizi, kterou s labelem máme.
P. V.: Já mám třeba vidinu nějakého katalogu, co konceptuálně nebude znít stejně, ale bude vycházet ze stejného způsobu myšlení a konkrétních uměleckých konceptů. Je mi jedno, jak se to bude realizovat. Jestli to bude víc pop nebo kytarovka, noise, větší alternativa nebo víc experimentální.
Texty na albu Art Star mi nepřijdou někdy zcela jednoznačné. Kdo je píše a z čeho vychází?Š. M.: Veskrze jsou to osobní věci, kterýma si prochází úplně každý. Těžko se to popisuje, klasická životní dilemata, k nimž se může vztáhnout kdokoliv, akorát schovaná za tím jazykem. Texty nemají být úplně čitelné a nemá z nich koukat patos, v něčem jsou trošku osobní. Angličtina je pro mě taková berlička, která mi umožňuje mluvit o věcech, o nichž bych se normálně mluvit styděl. Art Star nejde z hlediska textů jednotně pojmout, nemají nějakého společného jmenovatele. Album vznikalo v době, kdy jsme si já i Pája procházeli důležitými životními změnami, stěhovali se na nová místa a zkoušeli nové věci. Ty změny a posouvání se jsou podle mě docela důležitým podnětem. Myslím, že texty jsou postavené na tom, aby byly volně interpretovatelné. Můžu ti dát výklad jednotlivých písniček, o čem jsou, kterých lidí se týkají, a co znamenají, ale to by byla škoda, protože to zničí ten magic.
P. V.: Já bych za sebe dodal, že Šimonovy texty ve mě rezonují a vzbuzují strašně moc emocí, co jiná hudba nedokáže. Mně ta nejednoznačnost vyhovuje, že to není nějak hyperkonkrétní, spíše abstraktní.
O. Š.: Já se s Šimonovými texty dokážu úplně ztotožnit, protože přesně vím, co říká. My jsme si tak mentálně blízcí, že jsme se ho nikdy neptali, o čem nebo o kom ten text je.
Š. M.: Myslím, že moje songwriterství je dost ovlivněné i tím, že vlastně píšu tak, aby se to líbilo klukům.
J. Š.: To není o tom, jestli se nám to líbí. Spíše o pohledu na svět nebo o tom, jak člověk vyjadřuje pocity. Když si text přečtu, je pro mě jednoduché ho pochopit, ačkoliv ten jazyk je velmi barvitý. Hádám, že Šimon popisuje osobní zkušenosti, ale ty jsou ztotožnitelné úplně stejně i pro mě.
Š. M.: Právě, i já si myslím, že se to týká prostě všech – nemáme o moc jiný život, než mají ostatní lidi.
Plány ohledně další desky?
Všichni: Nebudeme říkat nic.
foto: Marcel Skýba
