Jsou tomu tak tři roky, co se na střeše jednoho z žižkovských činžáků odehrával další z mejdanů. Právě tady si Richard a Šimon řekli, že by mohli založit kapelu. Podobných plánů se na každé párty odehrává fůra a většinou se rozplynou s ranní kocovinou. Tady ale bylo nadšení silnější. Dvojici později doplnil David, „následnýma dlouhodobýma seancema ve zkušebně“ si trojice našla svůj špinavý, post-romantický zvuk a v roce 2013 vypustila své první demo – Příběh.

Je z Ostravy, vystačí si s akustickou kytarou, její uměleckou (a možná i životní) filozofií je lo-fi a diy, svou hudbu kontextově splétá s vlastnoručně vytvořenými artefaktovými doplňky, mámí autenticitou, poetičností a jakousi tvrdošíjností dělat si všechno po svém, na koleni. Seznamte se s Moin Moin, holkou hnědookou, co v ruce střídá kytaru a štětec.

Listopad na krku, na města padá noční mlha a lidem se do hlav vpíjí dušičková nálada. Někdo s tím bojuje a prohlíží si fotky z dovolené u moře, aby se mu udělalo líp. Ale jsou tací, kteří nepříznivé venkovní podmínky vítají, aby mohli zahrabáni do peřin v tomto stavu ponuré hibernace setrvávat co možná nejdéle a nejintenzivněji. Pro všechny chronické temnomyšlenkáře jsou tady No Fun at All in the House of Dolls.

Může i krátké, dvoupísňové EP naplnit nedočkavostí a přesvědčit o tom, že v Česku osobitým kytarovkám ještě neodzvonilo? Poslechněte si zachmuřený, v hlukovém oparu zastřený post-punkový prolog ±0 a odpověď vás po šesti minutách dožene sama. Může.

Zařazením stále poněkud tajemného dua Julinko do rubriky Czech it se dostáváme na poměrně tenký led. Jeho kořeny totiž nejsou české, nýbrž italské. Led tiše praská. Jenže – debutové album Hidden Omens jim na kazetě vyšlo u tuzemských Stoned to Death Records. A byla to Praha, která Julinko vdechla tolik múz, že se do skládání pustili. Proto led nikdy nepovolí.

V novém díle Czech it vykračujeme na naše poměry trochu do neznáma. Představujeme totiž kapelu, která nemá v sestavě ani jednoho kytaristu, natožpak klavíristu, dokonce ani nekoketuje s elektronikou.

Přílivová vlna moderní klasiky poslední dobou tvaruje alternativní scénu do ladných křivek piana, smyčců a elektroniky. Tato působivá kombinace je výrazovým materiálem také česko-ukrajinského dua Awali.

Jsou pohrobky Orlové, v garáži tkají sychravý a špinavý virvál, v němž se mísí odkaz 90. let se vším, co v té době existovalo. Je to post punk, grunge, emo, je to přímočaře kupředu se valící taras plný deziluze, který nedává vydechnout.

Jméno kapely prodává. Jméno je všecko. Čím originálnější, tím lepší. Pravda, můžete se jmenovat úplně hloupě, třeba The Band, a zrovna vám to vyjde. Spíš ale platí, že musíte zaujmout na první pohled/poslech. Neřvi mi do ucha se toho drží.
Dekadentní industriální audiovizuální elektropunk umazaný ostravským mourem, špínou a pokřivenými deviacemi mezilidských vztahů, který v sobě kloubí post punk, EBM, synthpop a gotickou temnotu.

vychází za podpory
EEA and Norway grants
Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond
NADACE ŽIVOT UMĚLCE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.