Zařazením stále poněkud tajemného dua Julinko do rubriky Czech it se dostáváme na poměrně tenký led. Jeho kořeny totiž nejsou české, nýbrž italské. Led tiše praská. Jenže – debutové album Hidden Omens jim na kazetě vyšlo u tuzemských Stoned to Death Records. A byla to Praha, která Julinko vdechla tolik múz, že se do skládání pustili. Proto led nikdy nepovolí.
„Julinko není ani česká, ani zahraniční kapela. Impulsy a inspirace nasáváme pokaždé, když se pohneme do jiného teritoria, pokaždé, když posloucháme novou muziku nebo potkáváme nové lidi,“ vnáší ještě více nejasnosti do vnímání Julinka Giulia Parin, uhrančivý ženský hlas v popředí syrově něžného folkového brutu. Julinko – transkontinentální, transpersonální trans.
Slova naší nedávné recenze platí beze zbytku. Hudba Julinko skýtá přitažlivou lo-fi neobroušenost, napětí, mráz i pohlazení, v neustále probublávající rozpolcenosti osciluje od zasněného drone písničkářství po záchvěvy protopunkové drsnosti, krouží ve světě symbolů, mýtů, nedořečenosti a (po)divů. Struny se ostře rozléhají a dlouze doznívají, nad nimi se vznáší pohlcující hlas odněkud z blízkého šera, jednou šeplavý, jindy akutní. Dvorní doprovod Carlo Veneziano pak podchycuje nejpodstatnější nitky atmosféry a uzlováním za pomoci ruchů, šumů, akordeonu či další šponované podladěné kytary je hutní, umocňuje.
„V Praze jsem potkala mnoho hudebníků z různých hudebních pozadí, od hardcoru ke klasice. Možná to byla reakce na tu rozmanitost přístupů, se kterými jsem přišla úzce do kontaktu, že jsem nakonec začala skládat bez ohledu na schémata nebo konkrétní žánr, s cílem jen a pouze vyjádřit sebe sama – upřímně, prostě, přímočaře,“ vrací se Giulia ke svým pražským múzám a částečně tím poodhaluje původ oné přitažlivé vnitřní, chcete-li pocitové rozervanosti Hidden Omens. „Myslím, že hudba Julinko vytváří svůj vlastní prostor. Dotýká se iracionální lidské přirozenosti, stejně jako směřuje k individuální expresi.“
Možná i to nalákalo Stoned to Death Records k tomu, aby Julinko nabídli vydání debutové nahrávky na kazetě. „O tom, že Hidden Omens vydáme na kazetě, jsme vůbec neuvažovali, ale když nám to nabídli, byli jsme více než nadšení. Kazetu totiž vnímám nejen jako zdroj hudby, ale také jako speciální malý artefakt s uměleckou hodnotou. Nese v sobě něco jako portrét nebo krásná kniha.“
Julinkofoto: Libor GaliaNoc, les, přírodní archetypy
Kdykoliv se s Hidden Omens zavřu do ticha a sklopím víčka, v mžitkách mi brzy začne vyvstávat jasně definovaná krajina. Pod vlivem přírodní lyriky v textech ukryté se ocitám uprostřed hlubokého lesa plného podzimních mlh a stínů, co možná jsou přízraky a možná nejsou, pod nohama mi praská jinovatka a kdesi nad hlavou, mezi korunami stromů, prosvítá noční obloha. Ze sluchátek se rozlévá komornost autentických koncentrovaných pokojových nahrávek a zároveň jakási naléhavá prapodstata přítomnosti přírodního univerza, která nad vším drží pevnou ruku a nutí k pokornému tichošlápkovství. Na hranici vědomí a nevědomí, reality a fantazie.
„Příroda, její zvuky, vůně a pomalé či zcela náhlé pohyby jsou pro mě nejvíce inspirujícími náznaky, neboť utváří to, co je ‚realita‘, propojují minulost a přítomnost, archetypálnost a současnost. Jsem ustavičně fascinována sofistikovaností a vulgárností rostlinného a zvířecího života, ke kterému lidé evidentně patří a v němž jsou neustále vyzývání ke ztotožňování se s ním a reagováním na něj,“ zamýšlí se Giulia a podtrhává tím, že přenášet své vnitřní vnímání okolního světa na druhé skrze melodie zvládá sugestivně.
Proč právě les a noc je tím, co vnukává Giulii podněty a co se následně symbolicky probouzí v posluchači? Proč se právě v šumění stromů tak ráda toulá? „Noc mě přitahuje nejen svou záhadnou aurou a okultností. Vidím v ní také určité odhalení a zjevení, to když nám přítomnost temného závoje na věcech dává možnost a sílu ke snění, možnost vidět a prozkoumávat nové odstíny toho, co nám během dne světlo ukazuje v až příliš ostré a jasné podobě.“
„Les pak vnímám jako prostor plný života a diverzity. Prostor plný svobod, kde žádné konvence ani městská pravidla nehrají roli. Můžeme se v něm zcela volně pohybovat, v souladu s nepsaným ekvilibriem životního prostředí. Ráda zblízka pozoruji stromy a rostliny, pokaždé vstoupíš do nových forem a barev a je nemožné necítit se součástí toho všeho. S nástupem tmy se pak vše náhle mění. Zvuky a hlasy se stanou více naléhavými, živočišnými a v určitém smyslu i niternými. V těch chvílích si někdy připadám, jako by má přítomnost uprostřed toho všeho byla obtěžující.“
Krásně to podtrhuje fakt, že hudba Julinko dokáže veškeré vnitřní Guiliiné vjemy, zčásti nalezené ve verších jejích spřízněných duší Alighieriho, Baudelaira či Wisławy Szymborské, jaksi zjednodušit, zabstraktnět, zpřístupnit i prozaickým posluchačům. A platí to i obráceně, to když Giulia vysvětluje symboliku obalu desky Hidden Omens – dívky schovávající se za kyticí statice chobotnaté, příznačného hřbitovního kvítí. „Ten buket se mi líbí pro svou sytě fialovou barvu a současně seschlou, vrásčitou formu. Myslím, že je to přiléhavé k vyjádření polarity naší hudby, její vitality a zároveň dekadence a mrazivosti, její harmonie a zároveň bezútěšnosti.“
Julinkofoto: Libor Galia
