Česká alternativní scéna je vzácně propojená síť. Stačí vyhledat jednu nitku a té se pak držet, postupovat po ní dopředu a sesbírávat všechny uzly, na které cestou narazíte. Podobně jsem se dostal k ROLím. Na začátku nitě stál Jéčko, uprostřed sychravý post-punk ±0 a na konci pak garážová kytarovka, která post-punkové kontury překrývá dreampopovým oparem. Zhruba.
„Nejde říct, že by ROLE jako celek něco výrazně ovlivnilo. Hrajeme písničky. Mluvit o těchhle [stylových] věcech je fajn, hudba je ale zábavná, protože tak vyjadřuješ něco, co se právě moc okecat nedá,“ utíná totiž kapela hned v zárodku mé dumání nad tím, kam přesně je žánrově zařadit.
Jsou tomu tak tři roky, co se na střeše jednoho z žižkovských činžáků odehrával další z mejdanů. Právě tady, ve víru pověstného žižkovského nočního života, si Richard a Šimon řekli, že by mohli založit kapelu. Podobných plánů, jak známo, se na každé párty odehrává fůra a většinou se rozplynou s ranní kocovinou. Tady ale bylo nadšení silnější. Dvojici později doplnil David, „následnýma dlouhodobýma seancema ve zkušebně“ si trojice našla svůj špinavý, post-romantický zvuk a v roce 2013 vypustila své první demo – Příběh.
Vykrystalizoval na něm nejen onen zamžený přímočarý kytarový ráz vznášející se na vlně nepatrné psychedelie, který se zase jednou trochu vymyká současným českým garážovým pokusům, ale i zachmuřený introvertní lyrický subjekt v textech, který se utápí v duševní nejistotě, samotě a metaforických bolech. Do ublíženého naříkání však má daleko, je smířený, nad věcí.
„Nechcem sami sebe interpretovat. Je to subjektivní věc, na někoho to může působit takhle, na nás zas jinak. Záleží taky na kontextu a době, kdy se k tomu dostaneš. A je fakt zajímavý, jak se významy můžou objevovat a posouvat, takže by byla škoda to kazit nějakým návodem,“ vnáší však do mého výkladu trochu nejistoty (jako by jich ten v textech nezažíval málo) ROLE. Tak schválně, jak budou texty působit na vás?
Do uší nicméně nepochybně udeří přitažlivý rozpor, který se v textech nachází. Zatímco se totiž odehrávají v prostoduchých, až laciných verších a rýmech (Vymyslím příběh a pošlu ho někam / kde na něj sám čekám; Trochu málo / aby to za to stálo / trochu málo / snad se mi to jenom zdálo.), vyznění je nakonec mnohem vážnější a mrazivější, než by se mohlo na první poslech zdát. Takto kontrastovat neumí jen tak někdo. ROLE tím (možná i nevědomky) dokazují, že když chce člověk přinášet jednoduché texty, které by nenarušovaly přímočaré linie jeho hitů, nemusí nutně znít hloupě. Snaží se tím i trochu ironizovat ty kapely, které neumí s touto hranicí pracovat a skončí jen u naivních veršů? „Ironie může bejt způsob, jak vyjádřit upřímně něco, co zní banálně. Ale ani náhodou nejde o ironizaci někoho jinýho. Rýmovačky zněj samy o sobě lacině, ale maj svoje kouzlo, a když se slova rýmujou, tak není důvod se tomu vyhýbat.“
Loňský rok byl pro ROLE zlomový a dostaly se mnohem více do víru klubového života. „Věci se dost pohnuly, když jsme potkali ±0 a Jéčka s Cold Cold Nights na takovým polotajným festivalu pod hlavičkou MIRO,“ vzpomínají ROLE na soukromou sešlost na chatě v Mirošovicích u Prahy. Vydali další demo ke skladbě Nevadí a následně se právě s Jéčkem a ±0 vydali na své první turné („Tejden strávenej v modrý dodávce, každej den koncert a každej den skvělej.“). Poté se vrhli do nahrávání debutové desky, v němž pokračují dodnes.
Budou se držet svého dosavadního zvuku, nebo se pokusí svůj garážový pop trochu více uhladit, vybrousit? „Zatím to vypadá, že se ta deska bude blížit hodně tomu, jak zníme naživo, ale je to stále v procesu. Nicméně uhlazování je sprostý slovo. Většinou máme tendenci to spíš zprasit.“ Naštěstí.
Nezbývá, než se na závěr otřít o název kapely samotné. Odráží post-romantické, střízlivě melancholické skladby jednotlivé členy, nebo jsou to do určité míry jen jejich umělecké role? „Každej má svojí roli a většinou ne jednu, takže těžko odlišovat, kdy ještě hraješ a kdy ne. Každopádně ty písničky pro naše role neznamenaj žádnej předěl.“
