Živé bicí, soustava syntezátorů, mašinek a čudlíků, komorní elektronické smyčky vzešlé z podhoubí částečné improvizace. Jestli se s potěšením topíte ve vlnách introvertní klubové elektroniky, která je u nás v současné době na vzestupu, připište si na seznam i bratry Bratři, pokračovatele linie Aid Kid – Himalayan Dalai Lama.
Post-punkové základy a rytmika, na tom zdrogované nánosy z osmdesátek – dark wavem počínaje, někde mezi synthpopovým novoromantismem a policajtem z Beverley Hills konče. Za mikrofonem pak slečna se stylizovanou dikcí ležérního znuděného dítka a afektované fifleny zároveň. A ty texty!
Devadesátky byly kytarové hudbě zaslíbené a jakýkoliv návrat k nim, klidně i o čtvrt století později a lehce aktualizovaný, potěší. Nejnověji radost rozdávají čerství brněnští debutanti Ette Enaka, kteří právě vysílají své EP Back To Square One. Skladba Every Mile & Minute vtáhne tam, kde skončila většina dětských hrdinů sametové generace.
Jako by snad zmínka o americkém státu Ohio v názvu byla zárukou kvality. Carry Me Ohio je možná vůbec nejslavnější skladbou Sun Kil Moon, dojemná Ohio zase vyčnívá z nabité diskografie písničkáře Damiena Jurada. Nyní o sobě s vynikající „ohiovskou“ skladbou dávají vědět i filadelfští Frontyards.
Ticho před bouří našeptává šumící elektronická meluzína, nakřáplý ztrápený hlas, smuteční jazzová trumpeta a přiškrcené kytarové vybrnkávání. Po dvou a půl minutách se zdá, že nastolená intimní konfese by se mohla vpít do nekonečna, avšak nenadálé odpočítávání činelů prozradí, že přijde náraz na útes. Emoce se roztříští v noisové vřavě, na kterou je člověk u Rouilleux zvyklý. Stále jaksi niterné, ale přesto na hladinu decibelů nehledící.
Orlová je zvláštním úkazem Česka. Jedno z nejztracenějších měst (nejen) slezského příhraničí, v jehož sídlištích se rýsuje ještě ztracenější generace bez náznaku perspektivy, se totiž svému osudu alespoň v náznacích vzpírá velmi silnou alternativní hudební scénou, točící se kolem tamního klubu Futra. K zajímavým jménům převážně kytarového ražení (Pacino, Anne M. Christiansen) se nyní přidává abstraktní ambient Cairnem.
Disharmonie nepříjemně noisové elektroniky a slídivých beatů, hluboko posazený zkreslený hlas, skrytí démoni vylézají na povrch, abychom se s nimi poprali. Roztříštěná kompozice se svou kakofonií snaží záměrně navodit celotělovou husí kůži a o to více pak překvapit vysvobozením v podobě hmatatelné pochodové melodie, v níž vibrují akordeonové tóny a tesknost jednohlasu navrstveného do chorálového kánonu. Naděje vykřesaná z beznaděje, hned vzápětí ukončená dalším přívalem znepokojujících smyček.
Trend návratu k analogovým syntezátorům a dalším mašinkám promptně zachytila i česko-slovenská elektronická scéna. U nás je zdárným příkladem HRTL, východní bratři by pak mohli zmínit duo Jamka. Ti to mají o to lehčí, že při reinkarnaci analogových přístupů byli mnohem blíže u zdroje – už desátým rokem totiž Monika Šubrtová a Daniel Kordík působí v Londýně.
Decentní, drobný, šeplavý Joannin hlas v sobě skrývá auru plaché dívky, která si dosud neuvědomila, jakou silou vládne. A tak, aniž by rozevřela svou introvertní ulitu, citlivě dávkuje svou tklivou baladu a pod její křehkou něhou roztávají i poslední zbytky nahromaděného napětí. Očistná kůra a meditace na konci dne. Chvíle jen a jen pro sebe a nabrání potřebného duševního klidu.
Wesołowski a Kaliński své dva hudební světy příznačně proplétali na intenzivním soustředění v Reykjavíku a výsledkem je abstraktní dramatická komorní symfonie, která se hodí do divadla i do klubu, ke kvádru i hipster outfitu. Zasněná severská nálada a napínavé mrazení nordických mýtů v jednom, Ólafur Arnalds ve světe nočních můr.
