Rezavá chátrající geometrie industriálního torza kontrastuje se značným množstvím psychedelie a shoegaze, která se snaží veškeré přímky rozpít v amorfních halucinogenních melodiích. Kontrastuje, a přitom splývá. Genius loci proudí z obou směrů – z chladných torz, která v sobě tiše přechovávají pot stovek dělníků, i z hlučných kapel, které přidávají pot nový. Zbytky hornických koupelen by tu člověk hledal marně, ale kapely ho přesto koupou. V lomozu. Příkopy mezi hudebníky a diváky (téměř) neexistují. Atmosféra je stěží definovatelná, lze snad říct jen tolik, že slezská šeď tu v sobě má imanentně skryty tisíce barev, do těla dávkuje přívaly ostragenu a převládá tušení, že tady bují tradice, která dává ostravské kultuře smysl. Od lidí pro lidi, od fanoušků pro fanoušky, bez sebemenšího snítka marketingových záludností. Každý zná každého, a kdo ne, ten se poznává. Osobně či telepaticky. Staří kamarádi, co se vidí po letech, posedávají po železných schodech a s očima vzhůru k nebi, kde je místo hvězd vítají hlavy těžebních věží, dohánějí zanedbané měsíce vzájemné konverzace. Čím více noci, tím více mizí výběr sortimentu na baru i množství nevyřčeného. (Tomáš Franta)
vychází za podpory
