Kronos Quartet, Sacrum Profanum, 14. – 21. 9. 14foto: Libor GaliaKrakov je zajímavý z hlediska mladší generace nejen kvůli v těchto dnech probíhajícímu festivalu Unsound, ale i díky zářijovému Sacrum Profanum. V Polsku zkrátka hudbě stelou na růžích, a tak není problém fanouška stáhnout i na týden dlouhou návštěvu. Nejen proto galerie zabírá i jiné kouty tohoto královského, dnes turistického svatostánku.
Dvanáctý ročník se nesl na vlnách elektronických šelestí víc než kdy dřív – svým způsobem kurátorovat totiž přijeli Warp Records a prostřednictvím Bang on a Can se hrálo Radio(head) Rewrite Stevea Reichea. Tomu přitom průmyslové město, které pevnou rukou buduje epicentrum starších a mladších hudebních desek, dalo první impuls, když Reichovi notoval Jonny Greenwood. Pár nocí patřilo Kronos Quartet – zprostředkovávajícímu mj. uhrančivé Reichovo WTC 9/11, Aheym člena The National, odyseu Sun Rings Terryho Rileyho, premiéru čerstvé symfonie Philipa Glasse –, za měsíc oslavující čtyřicet let ještě u nás. S Bang on a Can přišel zápasit i Lee Ranaldo (Sonic Youth) a z dálky, skrz telefonní sluchátka, se následně ozval Dan Deacon. Philip Glass hodinu mluvil, aby pak usedl za klavír. Celé to ale 14. září odstartovala Sinfonietta Cracovia, naznačující tolik následujícího, když spustila se Squarepusherem album Ufabulum. Smyčce se topily v elektronických oparech, terapeutické drátky prolézaly nic netušícím publikem, poklidně sedícím, vyčkávajícím, ...jenom vybuchnout! Všechno znělo potichu, přitom stále vroucněji. Každý den jeden či dva koncerty, přesto se pokaždé odnáší hlubší rána.
Tradice neslyšeného se festivalu Sacrum Profanum daří bez ustání jedním dechem osvěžovat a zvětšovat. V souboji minimalismu a IDM, světského proti svatému, dala tentokrát elektronická hudba šach. A publikum tedy bylo mladší než před lety. Za závěrečným, jmény velkým tahem jsme udělali tečku už v neděli.
