Smíchov zanedlouho už nebude tím, čím po dobu své historické existence vynikal. Smete ho vlna pochybné architektury, rezidenčně-kancelářských bloků, nového terminálu jistícího veškerenstvo infrastruktury. Proto je sraz v nádražce, smíchovské Oáze. Je třeba užít posledních okamžiků. V sedm se již nevaří, na vítání letních dnů se nám dostává pouze takzvané jarní polévky. Kapely ale hrají jinde.
Severní nástupiště je poněkud odlehlé, dnes nepoužívané, brownfield. Vybraná sběř souznících individuí se zde nicméně ukazuje v obstojném počtu. Braník, víno, placatka a kytara. Na uměle navršené hroudě seanci zahajují zasloužilí, drážní umělci Šumachr na střeše. Písně o nostalgii, o dobách smažáků a domáckých řízků, nechybí ani triangl. Duo Šimanský Niesner je jistě v současnosti oprávněně sklonovaným jménem. Zde jejich kytarové hry odnáší vítr do dáli a ruch davu sílí, braníkovskou přepravku je třeba vypít, aby vzniklo zázemí pro další. Severní nástupiště dává vzpomenout na ohníčky, fazole, buřty a romantiku přátel táborových ohňů, vsazenou nicméně do prostředí městských divočin a nelítostné každodennosti.
Ajznboňáci, trampové a vůbec všichni, kdo si žádají zachování jisté životní poetiky a možnosti jinakosti. Vlaky staví hned v křoví za hlavou, smráká se, pouliční bigband hraje dál. Válka je zde něžná. (Michal Smrčina)
