Dobeška – prvomájová, tklivá Facebook.com/Sophia

Dobeška – prvomájová, tklivá

Černá košile. První věc, která mě napadne, když se řekne Sophia. Matně si vzpomínám, že ona černá košile Robina Propera-Shepparda hrála nějakou roli v Apaččině příběhu z jeho (sólo?) koncertu, který před šesti lety pořádala. Bylo to poprvé, co jsem se s jeho hudbou seznámil, a rychle si ji oblíbil. Krásný, smutný patos. Jenže šest let je dlouhá doba a ve chvíli odjezdu z Brna zvažuju, jestli to má vůbec cenu, jestli mě to ještě bude bavit. Týpek s kytarou a chvějícím se hlasem. Nakonec nasedám na autobus a vydávám se směr Dobeška.

Večer otevírají Planety. Přepálený zvuk svědčí spíše kytarám než vokálu, což mě baví. Dodává to skladbám větší autenticitu, a i když jsem nikdy nebyl fanouškem kapely (Orlův účes a vousy nepočítaje), tohle má tah na bránu. Nová deska je za rohem, tak uvidíme.

Na scénu přichází hlavní hvězda večera. Obligátní černá košile, kytara a... v tu chvíli mi dochází, že je tady Proper-Sheppard s celou kapelou. Tu tvoří čtyři pomahači. Kucí jako z vystřižení z berlínského fashionzinu Hipsta Heute. Když spustí, nestačím se divit. Ano, je to pořád zčásti patetický slowcore, ale zároveň má neuvěřitelné koule a perfektní zvuk. Už dlouho jsem neslyšel takhle dobře nazvučený kytarový koncert s naprosto funkčním zpěvem. Postupně přehrají celé nové album As We Make Our Way (Unknown Harbours) (recenzi si přečtěte zde), u nějž mě příjemně překvapila jeho, pro koncerty vynikající, kompozice, kdy se v rámci slowcore žánru umně střídá několik poloh, takže nikdy nenudí. Když dozní čerstvá deska, přihodí Robin a spol. staré hity. So Slow, Bad Man, Desert Song a má dříve hodně oblíbená If Only. Neudržím se a bezhlasně zpívám s ním.

„Hand in hand we spend the night / Love comes easy by candlelight / We lie about our past to make each other believe / That this is the love that will last / For eternity.“

Celý set zakončují „metalovou“ The River Song. „Too soft for metal crowd, too heavy for indie crowd,“ popisuje ji sám frontman. Skladba má vskutku hypnotizující grády již na desce, naživo je ta nálož o to větší. Perfektní završení večera.

Jsem si jistý, že až zase za sedmnáct let přijedou (naposledy zde hráli v roce 1999), budu si říkat, proč tam vlastně jdu? Vždyť už tyhle věci vůbec neposlouchám. Jenže nakonec na tu Dobešku stejně zas dovalím a užiju si parádní koncert. V černé košili.

Přečtěte si také: Po stopách slowcoru

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.