Octový syndrom a obecně proces rozkladu lze vnímat jako přeměnu řádu v chaos. Není to však pravda. Dezintegrace se řídí identifikovatelnými, ať už chemickými či mechanickými procesy. Vzniká tak nový deterministický chaos a struktury s určitou mírou entropie. Zhudebnění a přestavení octového syndromu, kterému se věnovala letošní Expozice nové hudby, je determinací chaosu. Tato idea prostupovala celým festivalem skrze představená díla.
Dvě premiéry, čtyři skladatelé, dva přítomní
První polovina zahajovacího večera v Besedním domě probudila hudební smysly návštěvníků. Koncert pro cembalo a orchestr, op. 40 ve verzi s klavírem Henryka Mikołaje Góreckieho byl krátký a efektní. Kvetoucí plochy harmonie, její zlomy i odlehčené melodie, které diktoval klavír, se však tématu rozkladu moc netýkaly. Podstatou bylo spíše hudební čisté víno z Polska v 80. letech 20. st. Obdobně působila i česká premiéra Koncertu pro cembalo a orchestr Philipa Glasse, ten však čerpal ze zvuku cembala s odkazem k baroku. Brněnská filharmonie přistupovala ke glassovským minimalistickým vzorcům vcelku jemně. Třetí věta padla hráčům do strun a zápal pro věc byl vidět hlavně na cembalistovi Martinovi Hrochovi a dirigentovi Maciejovi Tworekovi.
V druhé části se představila přítomná litevská skladatelka Justé Janulyté s harmonicky barevnou skladbou Prodlužování nocí. Táhlé vlny kompozice na vrcholcích místy čepýřily jednotlivé hudební nástroje. Vytvářely totiž v celkovém jednolitém zvuku ozdobné anomálie. Díky subtilnímu projevu filharmonie dostávaly tyto prvky vyváženou akcentaci. Osobně byl přítomen i skladatel Phill Niblock s festivalem objednanou kompozicí To Two Tea Roses, která připomínala Dopplerův jev. Čím více skladba ubíhala, tím více se zdálo, že se frekvence tónů snižuje. Intervalové spektrum bylo však široké s proměnlivě sázenými důrazy. Ke konci začal dominovat čistý souzvuk. I přes úhyn morálky Brněnské filharmonie, zazněla z rozkladu hudba.
Expozice nové hudby, Brno, 29. 10. – 2. 11. 14foto: Facebook ENHObraz oživlý slovem a hudbou
Ve čtvrtek hostilo Expozici nové hudby kino Scala. Maďarský multimediální tvůrce Tibor Szemzö si pro návštěvníky nachystal kontemplativní soubor děl. Komentované ukázky z jeho tvorby, v níž propojuje hudbu, dokumentární obrazy ze starých filmových pásků s mluveným slovem rozličných jazyků, byly rafinovanou hrou různých motivů, nálad a oscilace mezi dominancí mluveného slova, obrazu nebo hudby. Byla škoda (a ve výsledku trochu zbytečné), že šlo jen o ukázky, neboť například Kafka Engravings vzbudily velkou pozornost, které je pak těžké se zbavovat a soustředit se na další dílo. Nicméně, živý akt měl převahu.
Smyčcové trio probudilo k životu staré filmy v kompozici I am Czechoslovakian but Living in the South. Zvuk nástrojů spouštěl staré promítačky se dvěma zašlými informativními snímky a pěl jim jednoduchou melodickou linku. Szemzö řídil trojici z Indigo Quartet výborně, společně naplnili bohatou myšlenku díla prostými prvky. Do díla Tractatus vstupoval Szemzö všudypřítomným popěvkem, vzal na sebe část mluveného slova v různých jazycích a rozvíjel improvizaci na basovou příčnou flétnu. Repetitivní hudební podklad se blížil fúzi ambientu a jazzu. Mnohovrstevnatost byla opravdu impozantní, avšak celek kompaktní. Nálada uvolněná, život postav z promítaných filmů prostý, hra se slovy fascinující.
Rozjímání vystřídal šok grafickým hlukem. Ukázka z projektu Living Cinema kanadského filmaře Pierra Héberta a hudebníka Boba Ostertaga vytvářela silně imerzní prostředí naplněné digitálním noisem a real-time animací.
Expozice nové hudby, Brno, 29. 10. – 2. 11. 14foto: Facebook ENHOctový syndrom, není tomu konec
Na závěr festivalu sestavil britský výtvarník a hudební improvizátor Keith Rowe jednu ze svých asambláží. Zvukem preparované kytary a rádiovými frekvencemi v ní rozkládal dvě kompozice. Hudba mísila vzpomínky, indeterminismus a staré rozbité věci jako třeba jednu barokní skladbu. Proces rozkladu autor nezakončil: „There is no end to it.“
Vystoupení Ensemble Marijan neproběhlo kvůli technickým komplikacím v kině Scala, nýbrž v Komorním sále JAMU. Organizátoři však slíbili, že se multimedální kompozice na objednávku festivalu objeví i na původně zamýšleném místě, což je skvělá příležitost zažít toto velkoformátové dílo ještě prostoru. Promítaný dokument neznámé doby, krajiny, venkova i města byl znovuzrozen nebo ještě více rozkládán vizuální digitální fragmentací. Hranice mezi zrozením nového a rozkladem neexistovala. To samé šlo říct i o hudební složce, která měla až překvapivě lidový nádech. Dlouhé vinutí a hra s tématy místy film samotný zastiňovala.
Scala se při posledním koncertu stala salónem odmítnutých. Odmítnuté byly filmy nalezené v příkopě u jednoho litevského televizního studia, kterým elektronický Quartet Twentytwentyone dotvářel hudbu a odřeknutá byla i samotná hudba, již nabízeli filmové produkci. Na Expozici nové hudby je stejný osud nepotkal. Osudové propojení filmu a hudebníků vyústilo v pietu, v níž se decentní elektronické zvuky mísily i s melodií houslí, které kdysi dávno zněly i z filmu samotného.
Expozice nové hudby, Brno, 29. 10. – 2. 11. 14
