Listí sice ještě drží na stromech, ale na kraťasy už to povětšinou není a usnout v hamaku nad lomem v Konstantinových lázních by se s ohledem na vlastní zdraví taky nemuselo dvakrát vyplatit. Prostě léto je to tam a jakkoliv byla letošní festivalová sezóna výživná, podzim a s ním i já již nedočkavě klepeme na dveře klubů. A jak lépe začít než burácením kytarových riffů v podání kultovních Melvins?
Otevřelo se v šest a úderem sedmé se začaly drolit zdi pod nátlakem hutného sludge spřízněných Big Business. Zazněly především skladby z výborného posledního alba Battlefields Forever včele s „hymnou“ Lonely Lyle. Potřebujete zbourat barák a ve vašem oblíbeném krámu s trinitrotoluenem mají zrovna zavřeno kvůli inventuře? Zavolejte klukům do Seattlu a máte to i s pěknou muzikou. HEAVY metal.
„We’d like to dedicate this set to our good friend Jana the Apache,“ odstartoval vystoupení matadorů kytarové scény král všech bubeníků, Dale Crover. Mohutný potlesk a šlo se na věc. Onions Make the Milk Go Bad, stonerový jam z loňského alba, v sobě tradiční rukopis nezapře. Hrozivé riffy následně střídá intermezzo a přechod do grotesního zombie-like módu. Publikum se dostává do varu a s prvními tóny klasické hymny The Water Glass začíná pod pódiem správná metalová párty. Sborové Here we go / every day / all the way / in the groove / on the move a vlající kadeře krále Buzza. Elektrizující atmosféra hravě plní prostory Futura.
Zbytek setu mi, co se týče konkrétních skladeb, trochu splývá. Něco znám, něco ne, ale hraje se napříč diskografií (za tuhle herezi mě klidně kamenujte, ale u kapely s více než dvaceti alby se to sleduje přeci jen trochu obtížně). Vezu se na vlně euforie a především brutálního zvuku. Osbornova kytara řeže jak sousedova cirkulárka o nedělním odpoledni a Warrenova basa by zasloužila vlastní report. Co mě však dostává do kolen nejvíce, jsou bicí. Dvojité. Že je Dale Crover ekvivalentem Spider Mana s paličkama místo pavučin vím už minimálně od polského koncertu, kde jsem Melvins viděl poprvé (avšak pouze v „lite“ verzi), ale nikdy by mě nenapadlo jak brutální apokalypsu dokáže vytvořit v kombu s druhým bubeníkem Coady Willisem. Sledovat ty dva, jak do toho řežou, jednou se dublují, pak zas doplňují, je zážitek sám o sobě. Kam se hrabe bubenický workshop, který s sebou onehda dovezl Ben Frost.
Naneštěstí se musí končit přesně, a koncert tak uteče rychleji než skladba od Napalm Death. Melvins uzavírají set historií zlých mužů. King Buzzo vypíná větráky pročesávající jeho démonickou hřívu a uklidňuje publikum závěrečným veršem skladby. Don't make a sound / they're not dead / just sleeping.
Výhodou je, že když člověk zavře oči, může si ten koncert poslechnout znovu, tohle burácení budou totiž uši rozdýchávat ještě dlouho.
Melvins + Big Business, Praha – Futurum Music Bar, 26. 9. 15
