Obávaný déšť během celého festivalu Colours of Ostrava nepřišel, hudební úroda v oblasti world music, etna, jazzu a podobně byla i přesto hojná a zdravá. Program, povětšinou malých scén jako Gong, Drive a Europe stage, nabízel úniky do končin, které bylo nutné probádat.
Hudební nástroje a elektronika spolu i proti sobě
Těžko říct, jestli to bylo ostrým ženským trojhlasem, transovní rytmikou nebo bohatým prolínáním zvuku akustických nástrojů, ale i v panujícím pátečním vedru naskakovala při koncertu Warsaw Village Band husí kůže. Polské lidové písně obalily prvky taneční hudby. Stavěly na dobře vygradovaných jednodušších melodiích, které však kapela hrála na tradiční hudební nástroje, jako byly dulcimer, typická perkusivní sestava, housle a dokonce jejich polská středověká obdoba. Jiskru tomu všemu dodávaly motivy, které vycházely snad z východní lidové hudby či jazzu. Výsledný zvuk byl naprosto jedinečný.
Mistrnou hru na další lidový nástroj, konkrétně na indickou bambusovou flétnu, bylo kupodivu možné slyšet také na nově zřízené elektronické scéně. Vše v rámci projektu Flute In Motion. Indické či jazzové hudební motivy hráče Ronyho Dipteshe Ghose byly doplněny subtilní elektronikou libanonského producenta Phanendra. Nedalo se však říct, že by koloběh tanečních rytmů vyplněný intermezzy hru na akustický nástroj posouval někam dále. K dialogu mezi oběma složkami samozřejmě docházelo, ale více než o experiment šlo o pouhé doplňování.
Koncert s největším ohlasem publika, alespoň, co se měřítka scény Gong týče, odehrál izraelský kontrabasista Avishai Cohen s uskupením New York Division. Sice šlo téměř o jediný jazzový koncert festivalu, ale za to s hvězdou světového formátu. Technicky precizní hra všech členů se fantastickým způsobem spojovala s velmi procítěným projevem celku. Při poslechu Cohenových improvizací jakoby místy zněla arabská loutna úd. Hráčům newyorské divize rovněž patří hluboká poklona. A to byl projekt vytvořen jen pro toto léto (!). Pozitivní nálada z hudby se v sále znásobila natolik, že si publikum ve stoje vytleskalo dva přídavky. Navzdory tomu, že se v Gongu sedí, se na závěr pod pódiem také tančilo a kapela se přišla s davem osobně rozloučit. To nejlepší ze současného jazzu a obrovské srdce k tomu, to je dokonalý recept na jedinečný hudební zážitek.
Avishai Cohen, Praha, 12. 10. 11foto: Petra HajskáFloex a Clarinet Factory k sobě pasovali jako plátek k hubičce klarinetu. Posluchačům přichystali v závěru večera fantazijní snění v podobě excelentně organizovaných klarinetových vícehlasů a také jednoduchých avšak podmanivých vokálů. Floex po čase přispěl i svou elektronikou, kterou na akustickou hudbu klíčoval s vytříbeným citem. Místy byla akorát trochu nahlas.
Tři proudy židovství a mýtická forma islámu
Sobotní vystoupení Faiz Ali Faize působilo nadmíru uhrančivě. A nebylo se čemu divit, už jen kvůli okolnostem celé věci. Súfijská hudba, konkrétně tedy její forma qawwali, se významově velmi odlišovala od veškeré ostatní hudby, kterou bylo možné na festivalu slyšet. I ve formě koncertu splňovala svůj náboženský účel a zároveň ilustrovala cizí pojetí hudební praxe. Hlavní osoba, zpěvák Faiz Ali Faiz vystupoval také v roli učitele a dirigenta svého doprovodného souboru. Nebál se zasáhnout, když s průběhem skladby nebo konkrétním úsekem nebyl spokojen. Neskrýval také spokojenost či nespokojenost s výkony pěvců a doprovodných hráčů na harmonium. Ve všem byl tušený řád, v tom jak se melodicky mělo rozvíjet téma, kdy měl slovo pouze hlavní zpěvák a kdy se svými popěvky mohli přispět ostatní. To vše intenzivně angažovalo ducha i mysl posluchače. Ve zkratce šlo o zásadní koncert letošního ročníku Colours of Ostrava. Jemu podobné by vždy zde měly najít své místo.
Zdálo se, jakoby hudba, kterou napsal Piris Eliyahu, měla vyzdvihovat mistrnou hru jeho syna Marka na perské housle kamanche. Byla nosným prvkem celého koncertu a fungovala by i autonomně nebo třeba jen v doprovodu, perkusí, klavíru nebo jeho otce na tar. Zbytek kapely pak dodával melodiím moderní, lehce rockový háv. Když se později připojilo tádžikistánské vokálně instrumentální uskupení Alaev Family a izraelská zpěvačka Rita, koncert začal trochu připomínat náhodné pouliční uskupení muzikantů, kteří si naštěstí mezi sebou hudebně rozumí. Potenciál mohl být vytěžen více. Závěr opět patřil původní sestavě a recepci osobitého pojetí hudby předního východu s ambicemi sahajícími až k vážné hudbě.
Publikum, které si přišlo poslechnout klezmer z Přerova neboli Létajícího Rabína, se seznámilo s vtipem a obecně obsahem textů zpívaných v jidiš. Dokonce se mohlo naučit i tradiční židovské tance provozované na instrumentální skladby, které kapela hrála dlouho, výborně a s náležitou trpělivostí. Škoda, že na festivale s návštěvností v řádu třicet až čtyřicet tisíc lidí šlo o záležitost oceněnou jen pár desítkami osob. Nehledě na to, že se ten festival jmenoval Colours of Ostrava. Europe stage v podobě stanu by samozřejmě vyšší kapacitu nabídl jen stěží. Proč tomu ale tak bylo? Taneční lekce v podobě koncertu se na této scéně objevila během čtyřdenní ještě párkrát. Nápad nelze hodnotit jinak, než velmi kladně. Snad bude do budoucna růst.
Alaev Family byli v České republice poprvé, ale přesně věděli, co návštěvníci Colours of Ostrava v sobotu kolem půlnoci chtějí. Energická hudba pramenící z bucharské židovské tradice roztančila na Drive stage každého. V panující atmosféře převládala upřímná radost ze sdíleného zážitku. Silně se manifestovalo kouzlo lidové hudby, která směřovala bez vyšších cílů zase a jen na lidské duše, aby je přinejmenším obveselila. Ty nejdůležitější role hrály prosté prvky jako vícehlasy, perkuse a akustické nástroje i srdečnost a upřímnost hudebníků.
Podivení nad charakterem hudby známých míst
Sestava Janusz Prusinowski Kompania názorně předvedla, jak moc se vyplatí prozkoumávat kořeny tradiční hudby. Jen jedinci, kteří k této záležitosti přistupují s náležitou úctou, dokáží lidovou hudbu posunout někam dále, a to vždy dobrým směrem. Opravdu bylo na místě jejich skladby označit za ty nejvybroušenější klenoty polské lidové hudby. Koncert mísil autentický projev, dokonce i na dobové nástroje, s prostorem pro velmi vkusné moderní aranžmá. Instrumentální melodie a písně se nesly ve volně houpavém rytmu tanců jako mazurka a kujawiak, které i v těchto zeměpisných lokalitách představovaly pro spoustu posluchačů něco doposud neslyšeného. Škoda, že se uskupení takového formátu nedostalo většího publika. Proběhly sice dva koncerty i s taneční lekcí, ale opět v omezených prostorách Europe stage.
Canzoniere Grecanico Salentino dokázalo, že údernou hudbu lze hrát i bez bicí soupravy a bez všelijakých amplifikací. V jejich podání byla lidová hudba z podpatku apeninského poloostrova prostoupena sociální kritikou a melancholickými až temnými náladami. Na veselejší notu pak repertoár promíchávali lyrickými písněmi a instrumentálními skladbami. Melodie mnohdy hnali do šílených výšin, rytmy zase do bouřlivých temp. Největší zásluhu na unikátním projevu měly opět akustické nástroje jako rámové bubny, bouzouki, dudy, flétny a podobně, společně s příjemně harmonickými vícehlasy. Poněkolikáté se bohužel ukázalo, že ozvučení Drive stage bylo na bídné úrovni. Hlasitost je kvantitativní, nikoliv kvalitativní měřítko.
Tuniský perkusista Imed Alibi vystřídal se svou koncertní sestavou také několik hudebních poloh. Komponovaná panarabská hudba se z rockového zatěžkání přesunula přes jazz a odlehčené funky až k lidové taneční smršti. Využitá elektronika přidávala skladbám na efektnosti, zvuk kláves, stejně tak jako houslí, se natahoval přes čtvrttóny a bezpražcová baskytara zde byla více než na místě. Celek zdobil hlavní interpret slučováním perkusivních technik s hrou na bicí soupravu.
Pořád je co objevovat. Vozit kulturně rozmanitou, nikoliv trendově zúženou hudbu, by mělo být prioritou Colours of Ostrava. Letos se to podařilo, respektive bylo z čeho vybírat a vše z world music rozhodně stihnout nešlo, což poukazovalo spíše na bohatost programu. Dramaturgické nedostatky, až na výše zmiňované, v něm nebyly.
Do budoucna je nutné vyřešit problém zvukové ekologie. Tento festival není místo, kde by hudba měla na návštěvníka útočit ze všech směrů, Colours of Ostrava má být místo, kde kvalitní hudba zní pouze na těch správných místech. Letošní situace byla už téměř neúnosná. Řeč je samozřejmě o komerčních stáncích.
Colours of Ostrava, Ostrava - Dolní Vítkovice, 16. - 19. 7. 15
