Před svým setem se Marsen Jules (Německo) zmínil, že je důvod k oslavě, protože mu vychází album Beautyfear. Na konci se však Anders Weberg svěřil, že jeho VJing byl temný, jelikož ho postihla rodinná tragédie. Jak to tedy bylo?
Jules se švédským VJem a filmařem Webergem už nějakou dobu spolupracují, nutno však dodat, že ve spojení Julesovy ambientní hudby a Webergových obrazů dominuje spíše vizuální složka, což je asi obecné úskalí ambientu.
Weberg prolínal lo-fi obrazy mikro a makro světa, někdy i v překrývajících se vrstvách. Mikro ve VJingu zastupoval hmyz a flóra, makro naopak lidé a města. K prolnutí tématu došlo při zobrazování lidí v přírodě, a to buď osob samotných, nebo třeba zastupujících větrných elektráren v krajině.
Weberg se bohužel neubránil prezentaci voyeuristické podívané, co se (hlavně) ženských těl týče. Proti intimitě všech Webergových výjevů se stavěl zvuk Julese. Možná to bylo prostorem, DOX je opravdu dobré místo na to, když chcete někoho ohromit.
Ambient byl pompézní, téměř bez ticha. Jules pracoval i s infra zvukem, který už nebyl slyšet v tónech, ale pouze rezonoval v lebce. V hudbě se objevilo několik témat. Předposlední, asi čtvrté, navázalo na intimnost Webergových vizuálů, které ukazovaly hlavně přírodu, čili obě složky byly na nějakou dobu sjednoceny. Mnohočetné zvukové vrstvy se částečně umlčely a skoro se daly rozeznat či přisoudit hudební nástroje linoucí se harmonii, např. varhany a symfonické těleso.
V této a pak i v poslední části se objevil nádherný motiv, skládající se ze vzestupné sekvence tří souzvuků. Hojně se opakoval a falešně podsouval myšlenku znění do ztracena a konce setu, avšak byl ještě jednou převálcován Julesovým velikým zvukem a až ke konci se opravdu ztratil.
Rakouský kytarista Christian Fennesz a VJ z Velké Británie Jon Wozencroft vystoupili v Praze již třikrát ve formaci, kterou nazývají Liquid Music. Wozencroft přivezl snímky z jižní Anglie. Působily podobně syrově jako estetika found footage. O významu názvu jejich dua lze jen spekulovat, ale Wozencroft si ve svých záběrech hodně potrpěl na vodu, ať už se jednalo o „dash cam“ snímající deštivou noc, záběry čistě vodních ploch nebo dokumentace útesů jižní Anglie. Možná to bylo zapříčiněno i krajinou jejich vzniku. Často se střídavě opakovaly podobné záběry, nikoliv však zcela stejné.
Wozencroft po skončení koncertu ještě vyprávěl o významu obrazů z místa zvaného Beachy Head, které je vyhlášené vysokým počtem sebevražd. Vizuál a hudba se měly navzájem podporovat s myšlenkou vyvolání digitálních závratí, samozřejmě šlo jen o vnitřní poetiku, nikoliv efekt v praxi.
Od Fennesze se toho večera publiku dostalo performativního charakteru produkce hudby. Pracoval s analogovým kytarovým efektem i digitálním laptopem, a samozřejmě s kytarou jako nástrojem.
V jeho hudbě se občas ozývaly fragmenty jakoby vyznělé syntetické dance music, která už je dávno ztracena. Zvukové plochy sem tam drtil elektronický noise nebo kytarové tremolo. Fennesz vykouzlil i lyričtější kytarovou linii, kterou dále rozvíjel. Jeho melodie jsou hlučné, ale stále jsou to melodie.
Po skončení se Wozencroft vrátil na neplánovanou debatu s publikem. Fennesz se nevrátil ani na výzvu publika tlumočenou Wozencroftem.
Spectaculare 2014: Fennesz + Marsen Jules, Praha – Centrum současného umění DOX, 27. 1. 14