Rumiště tentokrát praskalo ve švech – na půdě na gaučích, na zemi a u čajovny se mačkalo několik desítek lidí a další byli venku. Tolik návštěvníků snad Rumiště ještě nezažilo a, vzhledem ke zprávám o konci této membrány propouštějící do Brna tu nejkvalitnější alternativu z celého světa, dalo by se tvrdit, že už asi ani nezažije.
Ale nejen kvůli této nemilé záležitosti se zde ve čtvrtek návštěvníci sešli, Rumiště a AVA dali dohromady program táhnoucí na osvědčená i méně známá jména. Čtyři interpretky lišící se často diametrálně ve stylech se však v ten samý okamžik všechny sbližovaly v tématu ženství ve všech jeho podobách od něžnosti přes divokost a sílu zase zpět k různým, šťastným i nešťastným, podobám lásky.
Stylový kontrast se projevil hned v prvních dvou vystoupeních. Kateřina Zochová s harfou klečící na polštáři na podlaze a zpívající hlasem dotýkajícím se srdcí všech posluchačů tu nejsilnější lyriku. Esence něžnosti snoubená se vzdušnými tóny harfy a sem tam nějakým samplem či ruchem. Po Kateřině přišla Kutya. Na nový projekt Markéty Lisé jsem se těšil snad nejvíce a celý den před koncertem jsem vlastně neposlouchal nic jiného. Fyzická přítomnost vždy autentické Markéty přidala vystoupení na upřímnosti a oscilace mezi vážností a hravostí hudby i textů připomínala jen vzdáleně pitoresknost skupiny, s níž bývá běžně spojována. „Chci tě vzít za ruku, ale nevím, jestli tím něco změním.” Depešáci a lidé jsou v podstatě všichni stejní. Bylo to osobní a v nějakém momentu krásně a posmutněle sentimentální.
Před hlavní hvězdou večera nastoupila se svým ansámblem Kateřina Koutná. Živelnost cella, čistého hlasu, houslí, mandolíny a kytar seskupení Makak akustikus byl zase něco úplně jiného, než zbytek programu, dramaturgie byla přesto skvělá. Přes tradičnější nástrojové osazení se ale skupině dobře daří vykřesávat specifický současný zvuk obohacený o lidovost textů.
Ylang Ylang z Kanady dovezla soundtrack k vlastní zpovědi. Někdy pravidelnými, někdy zamlčenými beaty a snovými plochami si budovala podloží pro filtraci své paměti svým láskám a ztrátám. Sama v transu zpívala v jednu chvíli publiku, jindy zase trámům, o něž i drhla mikrofonem a dutý zvuk dřeva se tak stával specifickou linií hudební kulisy. Jen sem tam se otočila k publiku a prohodila pár slov, jinak byla po celou dobu ponořena v sobě a svých emocích a vzpomínkách.
