Příjezd do Luhačovic měl letos velmi ambivalentní charakter. Lázeňský klenot zlínského kraje je krásným městečkem, které dýchá dojmem prázdninové dovolené, když se člověk prochází kolonádou a míjí exotické palmy.
Cestu od nádraží zrovna v pátek, kdy začínal o den odložený festival Luhovaný Vincent, lemovaly zástupy hasičských aut, pásky kolem zborcených domovních střech a vyvrácené stromy. Ani organizační centrum nezůstalo celé, bylo doslova smeteno čtvrteční bouří, a dokonce se zvažovalo i zrušení akce. Festivalový štáb nakonec našel náhradní zázemí u manželů Thienen-Adlerflycht a rozhodl se pokračovat jen s několika posuny v programu. Zároveň po celou dobu konání nabízel skrze své dobrovolníky i zapojení návštěvníků pomocné ruce těm, které nezvyklé počasí zasáhlo. Luhačovice bouře takzvaně lízla, neřádilo zde tornádo jako na Hodonínsku, mísila se tu tak pokojná atmosféra výletního odpočinku spolu s pohotovostním režimem v oblastech, kde zůstala spoušť.
Víkendový program probíhal už relativně hladce, obohacen o projekce odložené z předchozích dnů. Luhovaný Vincent se letos volně držel hesla „bez nánosu“ a jeho převážně open-airová verze se plánovala už déle – v současném kontextu pandemické situace se však plně rozvinula myšlenka luhačovického týmu proniknout s festivalem více do veřejného prostoru. Mělo to svá úskalí – občas přesun kvůli předpovědi, kterou asi po čtvrtku nikdo nebral na lehkou váhu, jindy ne zrovna nejlepší podmínky pro spíše tiché, ambientní koncerty nebo příliš slunce sálajícího na tanečnice během performance.
Festivalu se velmi dobře daří propojit své návštěvníky s lázeňskými hosty, turisty a místními obyvateli, letos i díky solidaritě a volně dostupným koncertům a umění. Bylo vlastně celkem fascinující sledovat, jak otevřené tohle smíšené publikum bylo i k docela experimentálním formám hudby. Všimla jsem si toho jak u koncertů THYME nebo Ireny a Vojtěcha Havlových, tak u nedělního vystoupení Stanislava Abraháma v hale Vincentka. Ten měl na festivale i několik muzikoterapeutických „ležení“, kdy bylo možné vyzkoušet speciální rezonanční lehátko umístěné v altánku, a věnovat se sobě a péči o vnitřní klid i tělesnou rovnováhu. Abrahámův koncert měl čtyři části, kdy pro každou použil jiný nástroj, kterým byly například ploché kameny – nejvýrazněji však zapůsobil gong, s nímž se mu podařilo dosáhnout až noisových poloh. Tiché pasáže opět celkem narušovala akustika prostoru, nicméně přítomní kolemjdoucí koukající přes sklo i procházející se k místnímu nejznámějšímu pramenu, jenž dal jméno i celé akci, se tím nenechali znepokojit.
Festival nabídl také zvukové workshopy v rámci zcela nové sekce, za kterou stojí Hana Řičicová. Zahrnovala třeba workshop s kontaktními mikrofony pod vedením Michala Kindernaye, jehož audiovizuální kompozice odezněla v krásném prostředí na louce pod luhačovickou přehradou. Tématem díla se stal vodní element v různých podobách, od bublání minerálních pramenů až po dunění moří a oceánů nebo zvuku lodní dopravy. V rámci site-specific vše dokresloval žabí zpěv, za nějž se Michal v závěru omlouval, ale vlastně to nebylo nic rušivého, spíš to dokonce k ambientní skladbě improvizovaným stylem ladilo.
Dělo se toho hodně a vlastně nebylo dost dobře možné chodit z jednoho bloku programu na druhý, cest bylo mnoho a komu to ještě nestačilo, dostal zvukovou mapu Luhačovic. Ta nabízela několik doporučených tras zaměřených na poznávání historie města a procházku po všech minerálních pramenech. Kromě hudební a zvukové sekce tu bylo výtvarné umění ve veřejném prostoru s komentovanými prohlídkami, autorská čtení, loutkové divadelní představení, přednášky z cyklu Audiovizuální sauna věnované filmu a filmové kritice, Hudební lázně kulturních publicistů, filmové projekce dokumentů i krátkých filmů z B16 nebo třeba psychogeografická procházka.
Zakončila jsem víkend performancí Treatment of Remembering u pramene Aloiska, kde se potkala autorská hudba Lukáše Palána s recitací meditativního charakteru a pomalým, soustředěným tancem. Dílo bylo inspirováno neustálým procesem vzniku a zániku. I přes ubíjející sluneční žár dokázalo ve svém vnitřním světě pohltit.
Vlastně takhle cestuji po festivalech už delší dobu, často s kolem zavěšeným ve vlaku, abych z místa, kde se akce koná, viděla více než dvě sklepní stage a komunitní zahrádku. Spojení kulturního festivalu s městským prostředím i okolní přírodou mě velmi zaujalo na táborské Transformě. Luhačovice v tomto nabízejí o něco menší geografický záběr (ačkoliv přehrada je pěší chůzí poměrně vzdálená) a Luhovaný Vincent tak měl možnost v tomto zajít ještě dál – využít skutečně dost různých lokalit a vytvořit festivalový areál prakticky z celého městečka. Baví mě takové počiny a vidím v nich budoucnost i pro větší se otevření širší veřejnosti. Na té luhačovické jsem sledovala zájem, pozornost, zvídavost bez tázavých pohledů, v nichž se občas zračí záblesky předsudků, koná-li se například experimentální projekt pod širým nebem ve větším městě. Ten dojem, co byl cítit z publika, byl však jistě výrazně podpořen velmi dobrou organizátorskou, dramaturgickou a koncepční prací.
Luhovaný Vincent, Luhačovice – různá místa, 24. – 27. 6. 21
Portréty: Libor Galia