ZrníKe Kladenské pětici Zrní jsem se dostal teprve před nedávnem. Prvně jsem zhlédl videoklip k Vězňům, kde mě zaujal neobvyklý vokál zpěváka a frontmana Jana Ungera, o chvíli později jsem objevil Jabloně, díky kterým jsem kapele podlehl úplně. Následně jsem si ještě obstaral kompletní album o Počítačovém hrdinovi, které jsme před nedávnem vychválili v mini-recenzi a začal jsem vyhlížet, zdali se tahle folkovo-alternativní parta, nazývejte si ji jak chcete, náhodou neobjeví někde poblíž mého bydliště. A hle, štěstí se na mě usmálo velmi rychle - na polovinu prosince byl totiž naplánován koncert ve zlínském klubu Dílna.
Do Zlína jsem vyrazil jen s lehkou znalostí jejich posledního alba, spíše jsem se chtěl nechat překvapit a poslechnout si i dosud neslyšené písně, což je u česky zpívající kapely vždy trochu jiný zážitek. Kapela načala koncert bez okolků – jmenujeme se Zrní, jsme z Kladna a zahrajeme vám písně z Hrdiny počítačový hry, pak několik nových věcí a taky písničky z představení Kolik váží vaše touha?, které jsme dávali dohromady s taneční skupinou VerTeDance. Co řekli, to také splnili. První polovinu setlistu tvořila lehce osekaná verze pochmurného příběhu Hrdiny, jenž se vydal do světa. Největší energií oplývala pětice hudebníků v úvodních skladbách - Bojím, Vězni a Hrdina přivodily vskutku dechberoucí zážitek; zpěvákovo osobité vystupování, často hraničící až s divadelním herectvím, dokázalo posluchače za podpory neodmyslitelných tónů houslí dokonale vtáhnout do "děje".
Co potěšilo ucho posluchače, byl jednoznačně zvuk, jenž nebyl ve srovnání s mnohými klubovými koncerty nikterak ohlušující. Jednotlivé nástroje tvořily velice kompaktní celek, vzájemně se doplňovaly a vyčnívaly pouze tehdy, kdy to bylo zapotřebí. Rozmanitost nástrojů a schopnost těžit takřka z čehokoliv mi nejednou připomněla kanadskou sebranku Arcade Fire, ačkoliv v poněkud střídmějším provedení. Za všechno mluví píseň Tokyo, ve které frontman Jan Unger přispěchal na pódium s otlučeným cestovatelským kufříkem, který následně využil jako buben. Neméně zajímavým pak byl také výkon Ondřeje Slavíka, jenž se při skladbě Autobus vysoukal zpoza bicí soupravy a rytmus pro změnu určoval poněkud netradičním beatboxem.
Poté, co se hrdina odebral krátce po polovině setu na věčnost, přišly na řadu písně dosud nevydané – ty zněly více než slibně a nebál bych se je s lehkým časovým odstupem zařadit mezi vůbec nejlepší okamžiky celého koncertu, především pak dvojici Nízko letí ptáci a Byt. Kapela se nakonec rozloučila zádumčivými skladbami z jejich pražského představení; ty se nesly v experimentálnějším duchu - slova byla nahrazena podivným nesmyslným prozpěvováním, což však ve výsledku nepůsobilo nijak rušivě a jen to pomáhalo umocnit jejich instrumentální stránku. Dojmu z první části setlistu se však závěr vyrovnat nedokázal.
Ostýchavé diváky se sice ze židlí zvednout nepodařilo, i přesto však kapelu po skončení odměnili dlouhotrvajícím aplausem a z většiny přítomných tváří šla lehce vyčíst jejich spokojenost. Zrní předvedli, že na živo dokáží (nejen) příběh Počítačového Hrdiny zahrát s grácií a na jejich znamenitém výkonu těžko pohledat nějaké vady. Jednoduše řečeno, Zrní představuje kapelu, jež by bylo hříchem vidět naživo pouze jedinkrát.
Zrní, Zlín - Dílna, 15. 12. 11
