ArteIN Jakuba Franka

Jakuba Franka jsem naposledy viděl loni v létě na jednom z mála hudebních festivalů, který jsme oba stihli – táborské Transformě. Se zbytkem kapely Lebanon, kde hraje na kytaru, jsme tam prokecali celou jednu červnovou noc. S Jakubem, který krom tvoření hudby nově pracuje i jako kurátor olomoucké galerie a je dlouhodobě součástí sdružení Bludný kámen, se prostě dobře povídá, a to i na dálku přes obrazovku počítače. O izolovaných spojeních, slezských provinciích, Jiřím Kolářovi a spoustě hudby…  

Několik let jsi stálým členem spolku a kolektivu Bludný kámen, který operuje především v opavském a ostravském kulturním prostředí. Jak ses k těmto aktivitám dostal? 
Když začnu zeširoka, je to cesta dobrých patnáct let nazpět. První zážitek, se kterým si Bludný kámen spojuji – a dost možná mé první setkání s konceptuálním uměním – byla výstava Mariana Pally v opavském Domě umění. Hodně transformační záležitost. Jeho práce jako cestovní dřevo, různé způsoby malování hlínou nebo vypalování cédéček v mikrovlnce ve mně tehdy i následně vzbudily docela hluboký zájem o současné umění. Nedlouho poté jsem se ocitl v Domě umění na koncertě, kde tehdy hrál Martin Küchen – fantastický švédský saxofonista. Dobrých třicet minut do saxofonu nepřetržitě foukal a klepal klapkama, aniž by vydal jediný tón. Bylo to pro mě něco úplně nového – objevení světa experimentální hudby.

Pro dokreslení situace (a toho, čím Bludný kámen pro Opavu tehdy byl) jen doplním, že někdy v té době jsem se ocitl na čtení Pavla Zajíčka a Martina Jirouse, které jsem tehdy neznal. Nemusím dodávat, co pro mě to čtení znamenalo. Od té doby jsem akce Bludného kamene – pořádané Martinem Klimešem vždy v neformální atmosféře otevřené všemu a všem – začal vyhledávat. O pár let později, kdy už Bludný kámen dávno nesídlil v Domě umění, ale daleko skromnějších galerijních prostorech, jsem se zapojil do nevelkého kolektivu lidí kolem spolku. Mimochodem, o nějaký rok později Martin pořádal autorské čtení Nečitelné knihy Mariana Pally, při kterém ho vždy doprovázel Tomáš Vtípil. Ten tehdy nemohl přijet, protože zrovna hrál někde jinde, tak mi Martin zavolal, jestli bych nemohl doprovodit Mariana já.

V anotaci k vaší platformě píšete, že hlavním zájmem Bludného kamene je mapování a prezentace současného uměleckého dění v podobách, které se mnohdy ocitají na okraji zájmu běžných médií a oficiálních institucí. Možná trochu obecná otázka, ale je Slezsko a jeho okolí, respektive umělci, kteří ho zastupují, v kontextu našeho současného umění na periferii? 
No, jak se to vezme, třeba z Ostravy se za posledních pár let stala malá mekka současného umění. Stahují se tam naši nejvýraznější kurátoři, přesouvají významné přehlídky a objevují velice zajímaví mladí umělci a umělecké projekty, které jinde nenajdeme. Není to samo sebou, ale současnému umění se tam daří i mezi širokým publikem.

Na druhou stranu se podívejme do Třince, kde dlouhodobě kvalitní výstavní program letos skončil právě kvůli tomu, že město a jeho obyvatelé na vlnu aktuálního umění dlouhodobě nedokázali přistoupit, což s sebou neslo velkou míru frustrace. V Opavě se s tím samým vypořádáváme posledních několik let taky. Už jsme si párkrát říkali, že to zabalíme a ušetříme si občasné pocity neuspokojení nebo nenaplnění. Periferie s sebou nese nutnost dělat tak trochu obrozeneckou činnost, a hlavně pořád tlačit. Zvykli jsme si na to, ale vysiluje nás to. Přečti si třeba dvě poslední recenze Martina Drábka na naše výstavy, které vyšly v posledních dvou letech na Artalku. Právě i Martin, který do Opavy zajede maximálně na otočku, ve svých recenzích věnuje zásadní pozornost nezájmu Opavy a opavského publika o současné umění.  

Dík za tip. S kolektivem to ale tlačíte docela hodně. Co se týče kurátorských a organizačních aktivit, v „covidovém roce” jste vůbec nezaháleli. Hned v první jarní vlně jste uspořádali celkem 21 Izolovaných spojení, prostřednictvím nichž jste publiku pomocí live-streamu představili velký počet umělců. Které vystoupení tobě osobně nejvíc zaimponovalo? 
Věděli jsme, že jestli streamovat hudbu a performance, tak hned, než to budou dělat všichni. Když se za tím teď ohlédnu, nejvíc mě bavily obývákové koncerty. Výjimečné bylo vystoupení Tomáše Hrdiny (aka Noissue), to byla taková hutná hlukovka, skvělý byl taky Martin Janíček, který hrál na jakési veliké kovové výfuky – takový industriální vibrafon. Dále kytarista Eric Arn nebo koncert budějovických REK. V době, kdy jsme se z ničeho nic museli zcela rozloučit s koncerty, to mé potřeby částečně saturovalo.

Pohyb – Zvuk – MeziProstor 2020. Tak se zase jmenuje festival experimentální tvorby, který jste s Bludným kamenem uspořádali minulý podzim. Jednalo se už o jubilejní 20. ročník. Co bylo jeho uměleckým pilířem? 
Festival Pohyb – Zvuk – Prostor představuje pravidelně v Opavě a Ostravě experimentální hudbu a performance z celého světa. Protože jsme ho ale nemohli uspořádat naživo, rozhodli jsme se udělat online verzi, kterou jsme nazvali Pohyb – Zvuk – Meziprostor. Vypsali jsme otevřenou výzvu, ze které jsme vybrali pět projektů, jejichž realizaci jsme následně zafinancovali. Tentokrát jsme po umělcích chtěli, aby vytvořili hotová díla. Žádné záznamy, ani live-streamy, ale kvalitně zpracovaná videa, která jsme následně jeden večer promítli jako tříhodinovou sérii. Cílem bylo samozřejmě podpořit nejen umělce a hudebníky, ale zároveň produkční, kameramanské a technické týmy, které se na tom měly podílet. To byla taky pohnutka, která nás vedla k uspořádání série Izolovaná spojení. Všem vystupujícím jsme za online performance zaplatili tisícovku.

Osvědčila se vám nakonec tato dost nevyzpytatelná, alespoň tedy ve vztahu mezi interpretem a divákem, virtuální činnost? Má vůbec forma online vystoupení oproti klasickému setkání face to face nějaké výhody? 
My to vždy brali jako způsob improvizace, spontánní reakci na danou situaci. Když jsme nemohli dělat to, co máme nejradši – tedy společné setkávání na vernisážích a koncertech –, zkusili jsme najít funkční způsob, jak v době kulturního útlumu umění aspoň dál zprostředkovávat a podporovat umělce. Povedlo se to, ale nechceme to tak dál dělat. Myslím, že kromě umění pro nás vždycky byl nenahraditelný společný čas strávený na vernisážích, koncertech nebo v hospodě. Pokud se tohle brzy nevrátí, přestane to dávat smysl. 

Co se týče výhod, je fajn, že třeba k připravení streamovaného koncertu můžeš oslovit celkem kohokoliv na světě. Když jsme začínali s Izolovanými spojeními, psal jsem i Thurstonu Mooreovi – nikdy neodpověděl, i když si to přečetl. V sérii jsme představili umělce z celkem devíti zemí. Dá se myslím říct, že globalizace postoupila na ještě provázanější a bezpečnější úroveň. Fyzické bariéry vyrostly, ale ty virtuální se postupně rozpadají.

Během posledních měsíců ses jako kurátor podílel na řadě výstav. Spolupracoval jsi na uvedení kompletního souboru textogramů Jiřího Koláře (Muzeum moderního umění). Výstava nazvaná Souostroví (galerie Slezanka), zastoupená díly např. od Jiřího Franty a Davida Böhma, zase reflektovala zkušenost umělců s izolací. Na jakou výstavu, na níž ses podílel, vzpomínáš obzvlášť intenzivně? 
Je fakt, že na to, jak málo času jsme v loňském roce měli, se podařilo udělat výstav relativně dost. Škoda jen, že nebyly déle přístupné. Klíčová pro mě byla hlavně Babyluna Jiřího Koláře – moje první výstava v roli kurátora Muzea umění Olomouc, kde teď působím. A v mnohém hodně odlišná od toho, na co jsem zvyklý – tedy spíše malé výstavy současných mladých umělců, kolektivní tematické výstavy nebo site-specific projekty ve veřejném prostoru. Najednou jsem pracoval s úplně jiným materiálem. Kolář je nesmírně barvitá osobnost a my měli za úkol představit jeden z jeho nejranějších souborů, ve kterém se navíc propojuje jeho básnická tvorba s tou výtvarnou. U takových prací najednou zacházíš s jinou hodnotou, než když připravuješ výstavy současným umělcům. Hrozně záleží na tom, jak ta díla představíš – obzvláště děláš-li to v muzeu. Kromě samotné vizuální stránky tady hraje velice důležitou roli historický, umělecko-historický a v případě Babyluny také společensko-politický kontext díla. I proto bylo zásadní, že jsem na výstavě spolupracoval s profesorkou Marií Klimešovou, jednou z předních odbornic na Kolářovo dílo a zkušenou kurátorkou. To byla velká zkušenost.

Krom všeho, co už jsme zmínili, také hraješ v olomouckých Lebanon. Jaký byl z tvého pohledu pro muzikanta minulý rok? Stihli jste vůbec odehrát nějaké koncerty a je to pořád ta kapela „o které nikdo nic neví”?
Rok začal docela slibně, vydali jsme kazetu u Stoned to Death – splitko s rakouskými Primordial Undermind, kteří s námi měli jet desetidenní tour po Česku a Rakousku. Odjíždět jsme měli 13. března a dodávku jsme vyzvedávali v den, kdy se zavíraly kluby po celém Česku i Rakousku. To bolelo. 

V létě se naopak podařilo několik skvělých koncertů a chvíli to vypadalo, že se zase začíná pořádně chodit do klubů. Zahráli jsme si v Underdogs', užili si letní festivalový vibe na Transformě a Okolojelesu, hráli na zcela jedinečných akcích jako byla Jednota Kalvárie nebo s Don Vito na lodi plující po Vltavě. Všechny akce se seběhly hrozně rychle a na chvíli jsme měli pocit, že se o nás začíná vědět. Byla to taková malá náplast za jaro a už je to všechno zase pryč.

To chápu… Hodně lidí z kapel mi říká, že teď sice mají spoustu času, ale stejně nezkouší, protože k tomu nemají žádný impuls. Jsou vlastně daleko víc nekreativní než před covidem.
Jasně, bohužel to nikam nesměřuje, nemáš se ani pořádně k čemu upínat, což je zrovna pro Lebanon dost klíčové. Abys z tak nijakého stavu něco vydoloval, musíš být hodně svědomitý. A taky je dobré, když kapela žije v jednom městě. Takový luxus my už pár let nemáme. Ale nebude to až tak špatné – vem si, kolik krásných desek loni vyšlo. 

No schválně, já dám dohromady tak Horse Lords, Lee Ranalda a At bona fide, ty všechny ale vyšly ještě před pandemií. Moc novinky nesleduju, místo toho vždycky na konci roku sjíždím žebříčky známých a přátel. Tak na závěr ještě odkážu na časopis Wire a pořad Sedmé nebe s Pavlem Klusákem a Milošem Hrochem, kde se právě výběru toho nejlepšího za rok 2020 podle Wireu věnovali. To je taky hluboká studnice, jak Wire, tak ti dva.