Je trochu zvláštní navazovat na takový výstřel progresivity a pódiové vitality, s jakou přišli Black Midi v čase jejich debutu Of Schlagenheim. Jako by s druhou deskou vyvíjeli encyklopedii, kam se dá ještě s vlastním stylem tvorby zajít, čím ho narušit nebo úplně rozmělnit. Může být ten labyrint matematických rytmů ještě propletenější? Jejich kytarový noise valivější? Obojí novinka Cavalcade předkládá a přímočaře tak dostává svému názvu.
Album není nijak roztříštěné, naopak působí promyšleně až do detailu a sjednoceně dokonalou produkcí – přesto co skladba, to jiná nálada a vesmír nápadů. V Marlene Dietrich přichází ke slovu nostalgie a ve dvou písních – Slow a Diamond Stuff – zase k mikrofonu basák Cameron Picton. Kapela si tu na docela rozmáchlé ploše osmi skladeb, kde poslední z nich má délku skoro deset minut, zvolna proplouvá mezi free jazzovou improvizací, zvukovou melanží a chaoticky zběsilými rytmickými patterny, které spoluurčily jejich hudební výraz už na debutu.
Black Midi pocházejí ze země, která je, přinejmenším s ohledem na míru vlivu a popularity britpopu, posedlá rozmáchlými gesty a stadionovým heroismem. Příchod jejich debutu nikdo nečekal. Of Schlagenheim vypustil všechna obvyklá klišé popových kytarovek a předvedl vysokou míru instrumentální zručnosti a hudebnosti – s přirozenou mírou drzosti navrch. Londýnské čtveřici se tak podařilo převrátit minimálně alternativní kruhy britské scény naruby. Pak tu byl najednou další fenomén v podobě sedmičlenné sestavy školených muzikantů pod jménem Black Country, New Road, kteří vnesli do nového subžánru New Weird Britain větší míru dramatu, aniž by rezignovali na romantické emoce.
Bylo by jistě neskutečně zajímavé sledovat tyto dvě kapely naživo, jak se měly objevit bok po boku na letošní „pandemické“ verzi Pohody, ale žel se nestalo. U druhé jmenované je stále šance – pokud se zase nevynoří nějaká překážka, Black Country, New Road vystoupí na srpnové Besedě, podzim s nimi pak přivítá pražský klub Underdogs'. Snad už bylo dost srovnávání, ale vedle sebranky kolem mladého rozervance Isaaca Wooda, působí současní Black Midi s nedávno vydanou Cavalcade jako usedlejší, starší bráchové. Pokud se neuchylují k ještě většímu staromilství v závěrečné skladbě Ascending Forth. Každá kapela dozrává a někam se vyvíjí. Nejinak Black Midi, ale beru-li v úvahu jejich prvotní expresivitu a ne-trendovost, tak se jim podařilo docela rychle zestárnout.
