Lunchmeat festival nachystal komplexní podívanou na třech stageích bludiště budovy Elektrických Podniků. Lidé se ztráceli a nalézali v efektním kouři a působivých vizuálních instalacích. Pečlivě sestavený line-up s důrazem na osobitost a co nejrovnější genderové zastoupení umělců a umělkyň bavil každou vteřinu až do ranních hodin.
Pozvolný start, dlouhý odpočítávání. Celý NoShit tým si dal záležet, abychom Patnáctku nepoznali, pomalovali na co přišli, natahali kilometry UV špagátu a rozjeli nadstandardní zázemí pro výborný start. Pak už to bylo na posádce.
První tři „ticha“ mezi skladbami byly naplněné úžasem, zrychleným tepem a tíživou potřebou najít nový způsob, jak vyjádřit obdiv. Co chcete dělat, když se tleskání nehodí a kytici jste nepředpokládali koupit?
Jednička NoShit byla i na Patnáctku totálně odlišná raketa. Akce, jejíž atmosférou můžete proplouvat především silnými extatickými pohyby. Po proudu směrem k parketu, naváděni pableskujícími lasery a všeprostupujícím UV zářením. Bože, už je to rok. NoShit nabírá obrátky. Zcela zaměřen na interprety živé elektronické hudby, synťákovce, eklektické modulárníky, bez pouštěčů a čudlíkářů.
Areál Kempu Pařez jsou vlastně dvě místa. Ve dne je to docela typické, ale rozlehlé místo k závodní dovolené Liaz. Na prádelní šnůře visí špatně vydělaná kůže, mezi borovicemi rezne rozmlácený Zetor a z chatek vycházejí zamyšlení lidi. Jakmile padne tma, jsi najednou ve snu, mezi výčepem a bazénem se přemisťuješ teleportem, jeden a ten samý hlouček diskutujících nacházíš jednou na schodech a podruhé u houpačky, největší legraci poskytuje trapolína, mokrá a studená od rosy a během koncertu můžeš libovolně ztlumit nebo zesílit hlasitost hudby, ať si můžeš i povídat.
Nejpozoruhodnější na celém Banátu je to, že se na pár dnů každému zamlouvá úplně všechno. Může to být cokoli, třeba dvaadvacet druhů ovoce naloženého v domácí pálence, koleš, túra jeskyní na Dunaji v ohyzdné kocovině nebo naprostý mišmaš žánry a kvality hudebních těles.
Mezi Ostravou a Berlínem se pravotočivou spirálou koncentruje síla směrem k Prachovským skálám, kde na začátku září oslavuje Šaman ztrátu (snad jen léta). Leckomu se v Blatech podaří souznít s přírodou a setkat se s místním strážným duchem Pelíškem. Již čtvrtý rok tomu napomáhá dobře skrytý a obtížně dostupný festival ambientní a experimentální hudby.
Už to vypadalo, že předpověď vydrží, jenže těsně po Fehero Rocher to prasklo a už při cestě pro pláštěnku se rozňahňalo husté bláto. Na Longital, Makrohang i Květy hustě pršelo, ale nezdálo se, že by to někomu kazilo náladu.
Totální Kuba, nekompromisní klasika, kvalitní sólíčka a pošlapané triko. A to všechno zažít (a pošlapat) za dobrých dvacet minut v naprosto narvaném Tibetu. Zvědavost byla silnější než dav a vyplatila se, bylo to totiž nejživějších dvacet minut z celého mého týdne. Bona nešetří neverbální komunikací a hudbu zprostředkovává i tělem, přímo tančícím. Tak výrazně a přenositelně, že i to nesložitější sólo pochopí i noisový amuzikál. Jistě to bylo krásné až do konce, což mohlo být tak za hodinu a půl. Mít tak taneční pohyby, lahev bílýho ruma a partnera/ku k vlnění...
Celorepublikově našlapaný víkend, všude se něco dělo a v Olomouci prý nezbyla ani noha. My, kteří raději klidnější, pohodové akce bez tlačenic a stresu, jsme vyrazili směr Luhačovice na sedmý ročník Luhovaného Vincenta. Od čtvrtka do neděle, co hodinu jiný směr.