Dva britské hudební návraty (Radiohead a The Last Shadow Puppets), jazz moderní (Mammal Hands) i klasický (Miles Davis), španělští punkoví teenageři (Mourn), slovenská dekadence usazená v Berlíně (For You Katrina) a tradičně něco tvrdšího od podlahy (Cough). To vše nabízí jubilejní desátý Bedekr tohoto roku. Tak místo krosny sbalte přehrávače, nasaďte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.
Cough – Still They Pray
Ačkoliv mají na kontě pouze dvě desky, richmondští Cough se rychle proslavili jako nejhutnější kapela doomového obrození ve Státech. Jejich předchozí alba byla monolitickým kvádrem střevy otřásajícího hřmění; děsivé skřeky a obecně bezskrupulózní přístup ke zvuku jim zajistil pozornost poloboha žánru, Juse Osborna z legendárních Electric Wizard, kterýžto se následně ujal produkce právě vycházející Still They Prey.
Jeho vliv je patrný hned od začátku. Lovecraftovský sample v úvodní Haunter of the Dark, rytmická kytara v Possession, to všechno řve Dopethrone naprosto jasně a zřetelně. Ovšem největší změna nastala u vokálu. Nehty trhající brutalita z Ritual Abuse často ustupuje melodičtějším pasážím. Některé z nich se dají bez problému broukat. Stále je zde přítomen řev, nicméně slouží spíše k dynamickému efektu, než by byl standardem. Desku dokonce zakončuje akustická titulní balada, příjemný to oddech po více než hodinovém sonickém ataku.
Tady se dostávám možná k největšímu nešvaru celého alba. Délce. Still They Pray má totiž necelých osmašedesát minut, což je na jeden poslech opravdu hodně, vzhledem k tomu o jaké hudbě se zde bavíme. Několikrát jsem se při poslechu ztratil (Dead Among the Roses) a neubránil se pocitům homogennosti.
Nová deska nevybočuje ze zavedených žánrových tradic, nicméně ukazuje, že Cough neztratili nic ze svého drajvu k produkování opravdu dominantního doom metalu. Pro ty, kteří se rádi nechávají srazit na kolena a drtit kytarovými akordy o váze Titanicu, je Still They Pray naprostou povinností. (fh)
For You Katrina – Moon Allee
Co se vám vybaví, když se řekne Jaroslav Seifert? Linkovaný sešit a v něm dlouhý seznam básnických sbírek, jejichž názvy se špatně pamatovaly, a na konci seznamu je ještě připsáno, že získal Nobelovu cenu? Tak si pusťte nové épéčko For You Katrina a poznáte Seiferta v úplně novém světle, respektive tmě (tak se neznal ani on sám). Jan Durina si totiž jednu Seifertovu báseň vypůjčil pro úvodní skladbu nového EP Moon Allee.
I v dalších skladbách vládne pro For You Katrina již známá apokalyptická a zlověstná nálada. Albem provází hlas, co láká do temných mlh a nabízí, abyste se upsali ďáblu. Všudypřítomné ozvěny zasazují šestici písní někam do prostoru obrovské chrámové lodi, což jen podtrhují hororově využité varhany.
A jak už je u For You Katrina příjemným zvykem, kombinace hudby i vizuálu je perfektně dotažená. Oproti trochu utahanému eponymnímu debutu je navíc tohle EP tak akorát koncentrovaným výtažkem ze záhrobní estetiky. Dokážu si k tomu představit nějaký scénický tanec, samozřejmě v odpovídajícím prostoru, třeba v nějaké rozpadající se vile, kde před dávnou dobou sídlil ústav pro choromyslné. (hp)
Mammal Hands – Floa
Na novou desku britského jazzového tria Mammal Hands jsem se hodně těšila a hned v první větě prozrazuji, že jsem se vůbec netěšila zbytečně. Velký objev roku 2014 nyní vydává své druhé album a proplétáním piana, saxofonu a bicích se opět zařazuje mezi kapely, které můžou změnit váš pohled na jazz.
Floa je deska místy velmi rozmáchlá, místy spíš komorní a v každém případě velmi svěží. A stejně jako její předchůdkyně Animalia je vysoce hitová, což kapelu zařazuje do kategorie jazzu pro začátečníky – to znamená, že vůbec nemusíte být jazzový fajnšmekr, a stejně si budete při poslechu desky vesele podupávat. Mammal Hands dělají nápaditou hudbu, která se dá poslouchat jak jako příjemná kulisa k práci, tak i absolutně soustředěně, a to je mnohem lepší, protože jen tak odhalíte všechny kudrlinky a jemné odstíny.
Ale po pravdě, debut mám stejně asi ještě o malinko radši. Uvidíme, jestli se to ještě změní. (hp)
Miles Davis & Robert Glasper – Everything's Beautiful
Pri príležitosti nedožitých deväťdesiatich narodenín legendárneho jazzového trubkára Milesa Davisa prichádza do kín autobiografická snímka o jeho živote. Režisér a herec Don Cheadle sa zameral na obdobie, kedy sa Davis v čase veľkej osobnostnej krízy opäť pripravoval na comeback. Prezrádzať zápletku nemá cenu, kto sa dôkladnejšie zaoberal životom tohto hudobníka vie, že si režisér pre film vybral jeho najdramatickejšiu životnú etapu. Na hudobnú časť k filmu bol oslovený americký klavirista a producent Robert Glasper. A prečo padol výber práve na neho? S Davisom ho spája túžba po modernosti, nie v zmysle kopírovania trendov, ale práve snahou prísť vždy s niečím novým a vyhnúť sa tak zakoreneniu v jednom štýle. Áno, jazz bol pre oboch muzikantov základným prístavom, z ktorého však radi vyplávali do funku, soulu či hip hopu, v prípade Glaspera aj do R&B. Prácou na filme Glasperova práca s Davisovými skladbami neskončila, keďže paralelne zostavoval vlastný tribute album Everything's Beautiful, kde prearanžoval Milesove skladby s rôznymi hosťami, medzi ktorými sa nachádza Stevie Wonder, John Scofield, Erykah Badu či Bilal. Vznikol tak poloautorský album, v ktorom sa miešajú originálne melódie s novými motivickými prácami. Súčasná generácia jazzmanov tak moderným spôsobom vzdala hold inšpirátorovi, ktorého celoživotná cesta kráčala ruka v ruke so seba – deštrukciou a kreativitou. (dh)
Mourn – Ha, Ha, He.
Ten příběh vloni asi utekl málokomu. Čtveřice Katalánců (tři slečny a jeden chlapec) ve věku od 15 do 18 let si založila punkovou kapelu, dadaisticky si ze slovníku vylovila název a nahrála syrovou a autentickou kytarovou desku plnou teenagerovské revolty, s kterou se dostala na titulky všech relevantních webů o alternativní muzice. Indie rock žije! radovali se tehdy všichni.
Dnes jsou sotva o rok starší a jejich pohádka pokračuje druhou deskou. Mourn zůstávají věrni svým punkovým ideálům. Album Ha, Ha, He. nahráli bez většího rozmýšlení jen pár měsíců po debutu (a pak už jen čekali, až se label uvolí jej vydat) a už název napovídá, že ze své mladické revoltující a cynické pózy nehodlají upustit. Ve dvanácti skladbách, které sotva kdy přesáhnou dvě a půl minuty, je sice znát touha po větším „experimentování“ s formou a náladami, ale je to opět ona autenticita, přitažlivá neučesanost a neumětelství, nadšení pro věc a přesvědčení dělat si věci po svém, které při poslechu baví a oslovují nejvíce. Dva ženské (anti)hlasy se přeřvávají, kytary a basa, na jejichž strunách je znát trocha těžkopádnosti nevyhraných prstů, loudí ve špinavém lo-fi oparu melodie, které i přes absenci profesionálnější produkce mají dravosti a hloubky více, než většina skladeb žánrových kolegů.
Mourn jsou stále „nedostavění“, podobně jako architektonická dominanta jejich rodné metropole, barcelonský chrám Sagrada Família. Nicméně i přes svou „rozestavěnost“ jsou stejně jako Sagrada Família dominantou svého města, o které se nahlas šušká i v zahraničí. A mají velké předpoklady se na konci své geneze stát skvostem hudebním, stejně jako se Sagrada Família stane skvostem architektonickým. (tf)
Radiohead – A Moon Shaped Pool
Jak je už u Radiohead klasické, na žádná velkolepá oznámení si nepotrpí. Ochutnávku v podobě úvodního singlu desky – Burn the Witch – vyslali bez varování, avšak i přesto ji během pár dní na YouTube hltalo přes deset milionů párů očí a uší. Král v limbu plný mírumilovných atomů nyní ukazuje svou celou tvář.
A to je právě to, co asi mnoho natěšených posluchačů zklamalo. Energický nástup úvodní Burn the Witch slibuje poslechovou jízdu stejně epickou jako slavnostní fatry při příležitosti pálení čarodějnic. Jenže, celé album připomíná spíše pomalu hořící oheň nebo usínání. Smyčcový doprovod navodí výbornou atmosféru pro start, kdy se ještě přemlouváte, že nepotřebujete spát a že tu hodinku, dvě, ještě vydržíte. Všechno však brzy pohasíná, polena padají a mění se ve žhavé uhlíky. U druhého tracku Daydreaming se ponořujete do snění, syntezátorová zachvění nás vítají do pravidelného rytmu, který nás nakonec neopustí až do posledního tónu. Občasné vychýlení z čisté linky připomíná spadnutí polínka, zapraskání jisker či skok z nREM do REM fáze.
Pomyslnou uspávající tečkou je romantické provedení True Love Waits, kterou Radiohead zpívají již dvě desetiletí. Kytaru v písni nahradilo piano, které přispělo k celkovému zjemnění, většímu procítění a možnosti vyzpívání se z trýznivého srdcebolu.
A Moon Shaped Pool kromě ohně či spánku skutečně připomíná i bazén. Po pár tempech se nechat unášet vodou a přemýšlet nad možným i nemožným. Zdali Radiohead zamýšleli právě tohle, to netuším. Nesmrtelně zamilované Kid A asi nenahradí, věřím však, že po čase si k sobě onu cestu najdeme a nechám se unášet klidnými vlnkami měsíčního bazénku. (kh)
The Last Shadow Puppets – Everything You've Come to Expect
Hromada nadšených a platonicky zamilovaných fanoušků (fanynek především) se dočkala. Druhá deska britského dua The Last Shadow Puppets spatřila světlo světa a momentálně se na něm s radostí vyhřívá. Mezitím, co si většina Arctic Monkeys dává pauzu, bubeník Matt Helders stihl vypomoct Iggymu Popovi s jeho albem Post Pop Depression a Alex Turner natočil spolu s dlouholetým kamarádem Milesem Kanem druhou desku z plánované trilogie. To, že album vyšlo ve stejný den jako první, jen o osm let později, náhoda určitě není. Zatímco v prvním je znát větší dravost a mládí, v druhém žádné velké experimentování čekat nemůžeme. TLSP vsadili na osvědčené vzory a světe div se, funguje to. Do jisté míry. Texty nás totiž ničím nepřekvapí, monotematická, sexy vulgární romantika je všudypřítomná. Hudebně však album funguje. Přestože je každá skladba jiná, mají toho navzájem spoustu společného a tvoří tak komplexní celek. Půlhodina hudby nikde výrazně nestoupá ani neklesá, ale to nevadí, nedá se říct, že by nudila. Příjemně houpavá hudba na léto. Zasněné dvojhlasy + smyčce v režii Owena Palleta = The Last Shadow Puppets. (nb)
