Bedekr 13/2016

V létě je na Islandu dobře, a tak se hned dvakrát vypravíme do Reykjavíku, abychom se podívali na nové desky Pascal Pinon a Júníuse Meyvanta. Elektroniku do nás napumpují Digitalism a Elysia Crampton, naléhavou kombinaci soul a blues nabídne Michael Kiwanuka, akustické chmury představí Moon Bros. a nespoutané instrumentální post-všechno rozezní tuzemští Noir Voir. Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.

Zdá se, že většina skupin potřebuje pětiletou pauzu, aby poté mohla poslat do světa něco velkolepého. Po Radiohead nebo The Kills se ujímá o slovo i hamburské elektroduo Digitalism, které se po úspěšných studiovkách Idealism a I Love You Dude a mezistupni v podobě výborného tracku Wolves nyní vrací s novou záležitostí, pestrou jako celé barevné spektrum.

Album Mirage se svou skladbou a hlavně provedením dost liší od svých starších sester a už od prvních vteřin se jedná o opravdový elektrotrip. Hned při vstupu do Arény prvního tracku vám dává album najevo, že vás čeká pořádná jízda. Žádné pomalé, volné, stupňující se rozjezdy pro tohle duo tak typické se nekonají. Občas je prostě třeba udeřit naplno už ve druhé sekundě alba.  Stejně nadupanou peckou, která vás stále žene v pouti, i když už těžko popadáte dech, jsou i následující Blink nebo Dynamo. Nechybí klasický osmdesátkový punc, kdy se vám při poslechu vybaví neonové elasťáky a vyřvané kropenaté košile vašich rodičů – stačí jen nasadit muchobrýle a jste v cílové Destination Breakdown. Starého známého rozjezdu na půl skladby se dočkáme až v polovině alba, při prvním partu titulní skladby. Syntezátorové vibrato propletené vlnkami se sice možná může zdát ze začátku ospalé, s postupným přidáváním akordů, prvků a vokálů však nakonec graduje ve skutečný eargasmus. Album vás nenechá vydechnout ani na chvíli, cesta pokračuje v Mirage part two, která, ačkoliv se svému dvojčeti nepodobá, vás dostane do stejného varu.

Co dodat. Mirage je výborné album: na cesty, kdy se jednotlivé beaty prolínají se světlem pouličních lamp, k rannímu běhu parkem nebo třeba pro chvíle, když ve dvě ráno balancujete na štaflích a malujete kuchyň. Škála příležitostí je stejně pestrobarevná, jako spektrum na obalu. (kh)

Rabit, Chino Amobi, Why Be, Lexxi. Výčet jedněch z nejzajímavějších jmen alternativní elektronické scény a zároveň uši vraždících spolupracovníků Elysii Crampton na její nové desce Demon City. Producentka původem z Bolívie, žijící střídavě ve Virginii a La Paz, vydala loni čtyřskladbový debut American Drift a teď se vrací zpět s novou náloží experimentálního elektra.

Její současný styl, více zaměřený na kompozici než její dřívější počiny, sestává z výprodejových synťáků plných popkulturních odkazů, částečně prošpikovaných odosobněností s jakou pracuje například James Ferraro. Nicméně práce Elysii Crampton adoptuje svou vlastní podobu onoho jazyka a Demon City ten jazyk používá k přiblížení se, dle jejích slov, „epické básni“ – rezonujícímu příběhu o apokalypse a přeměně.

Většinu Demon City ilustrují poznávací znaky jako: devadesátkový sci-fi ambient, syrupovité syntezátory a krutý smích záporáků z kreslených grotesek. První čtyři (ze sedmi) tracků alba tvoří pekelnou krajinu, kde jsou tyto nástroje použity k umocnění děsivého efektu. Irreducible Horizon imituje dungeonový level z videohry, temný a rozpixelovaný, plíživá synťáková linka naviguje skrze bludiště.  

Demon City přináší fascinující prolnutí žánrů v podobě osobní apokalypsy, rozpadajícího se světa a mezi- žánrové/genderové utopie o tom, že až tenhle nesmyslný boj skončí, zase bude dobře. Za sebe můžu říct, že dobře bude, když co nejdřív vypustí do světa další nálož své epesní elektroniky. (fh)

Z celé bezedné líhně islandských písničkářů je Júníus Meyvant tím za poslední rok asi nejskloňovanějším. Svědčí o tom třeba i fakt, že na islandských hudebních cenách získal loni ocenění za objev roku, aniž by do té doby stihl vydat debutovou desku. Meyvant následně absolvoval krátké akustické turné po Evropě (včetně zastávky v Olomouci), které však budilo spíše rozpaky, neboť Meyvantova hudba je silnější v kompletním složení než sólově. Teprve na začátku července vydaná prvotina Floating Harmonies jej tak ukazuje v tom nejsilnějším rozpoložení.

Meyvantovi se na Floating Harmonies daří propojit melancholii a křehkost severského písničkářství s hutným a bohatým zvukem big bandu, který především za pomoci výrazné dechové sekce do melodií láduje značnou dávku nakažlivého soulu či třeba funku. A když už se Meyvant rozhodne pro poněkud komornější expresi, nemůže popřít nashvillskou inspiraci. Textově je to pak jedna velká, duševně rozpáraná nostalgie silně implicitně vázaná na topos Vestmánských ostrovů, malebné a neodolatelné sopečné ostrůvky bez větší životní perspektivy (pokud nechcete být rybářem), které musel Meyvant v mládí opustit a stát se „cizincem“ v „neosobním“, avšak společensky slibnějším Reykjavíku.

Prolnutí těchto smutků s hřejivou hudební plností a pestrostí činí z Meyvantova debutu výrazný přírůstek do islandské diskografie. Jeho retro v moderním hávu je mou dosud nejoblíbenější, příjemně nabíjející letní deskou. (tf)

Alba z žánru folk/soul/blues nemíváme v Bedekru často, o to víc stojí Michael Kiwanuka za pozornost. Londýnský muzikant (a vítěz BBC Sound of 2012) debutoval v roce 2012 albem Home Again. Deset příjemně plynoucích folkových skladeb se značnými přesahy do soulu a blues bylo v některých místech hojně doprovozeno pianem, dechy či smyčci, občas též backvokály. Přesto znělo velmi intimně, pokojíčkově. 

Kiwanukova nová deska Love & Hate používá podobných prostředků, ale v mnohem větší míře. Je rozmáchlejší, odvázanější a velkolepější. Melancholie se z toho sice pořád sladce lije, jako když převrhnete sklenici medu, ale ubylo křehkosti. Zřejmě je to krok dopředu, vývoj k většímu sebevědomí (a většímu pódiu i publiku), ale i na několikátý poslech si nemůžu pomoct – kratší a skromnější album mě oslovilo mnohem více. Avšak zejména skladbám jako titulní Love & Hate nebo Black Man in a White World rozhodně nelze upřít nakažlivou hitovost. Album se ostatně pod kůži dostává spíše pomalu, po kouskách, je ale možné, že tam pak vydrží o to déle.

Michaela přirovnávají k Otisu Reddingovi, takže pokud máte chuť na nostalgický návrat do soulových šedesátek, ale se svěžím současným nádechem, vyzkoušejte a porovnejte obě alba. (hp)

Matt Schneider byl vždy muž na rozcestí mezi dvěma městy. Na jedné straně neutuchající láska k tradicemi protkanému zvuku z Nashvillu, na té druhé nespoutaná svoboda post-rockové scény Chicaga. Historky z jeho mládí hovoří o problematickém studentovi a kytarovém zázraku, který proklouzl střední jen díky tomu, že s kytarou podkresloval divoké večírky svých učitelů. These Stars je už šestá nahrávka Moon Bros., ale teprve první, které se dostává zasloužené pozornosti širší veřejnosti. Zatímco předchozí dvě se dostaly alespoň na internet, první tři jsou už prý navždy ztraceny.

These Stars dýchá atmosférou zapadákova v tom nejlepším slova smyslu. Malá vesnice uprostřed ničeho. Hned první, stejnojmenný song, začínající jemnou akustickou kytarou a vrzáním staré židle, vás přesune na verandu starého domu pomalu se nořícího do plíživého soumraku. Pitch se pro změnu uvádí táhlou harmonikou, která nikam nespěchá a poklidně rozmlouvá s akustikou a perkusemi, jen aby nakonec lehce zrychlily tempo, do kterého se přidává elektrika a melodický, nenucený Scheinderův hlas. Instrumentální skladby jako El Conejo nebo Blues s divoce se proplétajícími nástroji pak působí zároveň tradičně i moderně. Zřejmě největší hit desky je Wool Blankets, ve kterém Scheinder, doprovázený radostným vybrnkáváním, bezstarostně zpívá „Relax and think of life in small doses.“ Ten jakoby vystihuje kouzlo celé desky. Hudba z místa, na které zapomněl čas. (ab)

Když na konci června bruntálská čtveřice vypustila svůj první videoklip, deklamovala, že se jedná o milník, kdy „se láme akustičtější období s obdobím tvrdším“. Jejich eponymní deska je reprezentantem spíše oné první polohy, a to především proto, že jakkoli se „pořádně“ dostala na internet teprve nedávno, její vznik se datuje již do roku 2015.

Noir Voir na ní nabízejí návod na to, jak ukout post-rock, aniž byste museli nutně tlačit na gradující elektrickou pilu a za každou cenu využívat intenzity ohlušujícího zvukového bordelu. Instrumentální tvorba Noir Voir je tu sice dosti špinavá, ale zároveň spíše syrová, akusticky přiškrcená. Vším pak proplouvá výpravná linie houslí, které melodie jaksi zjemňují a zároveň se stávají nejdistinktivnějším rysem potemnělého „post-všechna“. Zpočátku mohou naskočit hudební asociace na Květy, ale hned vzápětí si člověk uvědomí, že folklórem říznutý nádech v mezích držené rockové exhibice tu funguje poněkud jinak. Housle nejsou doplňkem kompozice, ale spíše samostatně stojícím protipólem kytar vytvářejícím kontrasty mezi smyčcovou něhou a nylonovou hrubozrnností, starobylostí a současností.

Přidáme-li ke všemu fakt, že Noir Voir se nedrží striktně postrockového rukopisu a formálně ozvláštňují skladby tu jazzovou baskytarovou mezihrou, tu punkovější vyhrávkou, dostáváme se k závěru, že mnoho zábavnějších instrumentálních desek jsem v poslední době neslyšel. (tf)

Dlouhé, předlouhé bylo čekání na nové skladby tohoto půvabného sesterského dua z Reykjavíku. Hudba křehká jako chvilka islandského slunečného počasí a průzračná jako voda v jezeře Jökulsárlón. Člověk aby se bál, že kdyby deska spadla na zem, rozsype se na tisíce kousků jako barevná sklíčka v kaleidoskopu.

Sestry Ásthildur a Jófríður hudebně pokračují v podobném duchu, jak to známe z předešlých alb Pascal Pinon (2010) a Twosomeness (2013). Něžný folk/pop s doprovodem klavíru, samplů a hlavně různých cingrlátek a xylofonů tentokrát ale trochu potemněl.

V jedenácti písních převažuje angličtina (dvě jsou instrumentální), ale dvě jsou islandsky. Ty mám úplně nejradši. Nevadí mi, že nerozumím ani slovo, naopak si z toho dělám skvělou hru s emocemi, intonací a zvukovou podobou slov a snažím se uhádnout, o čem asi Pascal Pinon zpívají.

Sundur je tiché album, v němž se oba dívčí hlasy proplétají mezi sebou a baletí v jednoduchých melancholických melodiích. A tají se z toho dech. (hp)